Článek
Dle portálu veřejné správy „rodičovskou odpovědnost tvoří nejvýznamnější práva a povinnosti rodičů vůči dítěti“. Článek nerozlišuje, co z následujícího jsou práva a co povinnosti, ale jde o „péči o zdraví, tělesný, citový, mravní a rozumový vývoj, ochranu dítěte, osobní styk rodiče s dítětem, zajišťování výchovy a vzdělání, určení místa bydliště, zastupování dítěte a spravování jeho jmění.“
Takže máme úkol. Vychovat z dítěte tělesně, citově, rozumově a MRAVNĚ vyvinutého jedince. Nicméně občas mi výkon rodičovské odpovědnosti přijde poměrně náročný, protože, upřímně, jaké prostředky k dosažení našich ušlechtilých výchovných cílů máme my, rodiče, a jakými prostředky ke zmaru naší snahy disponují naše děti? Pojďme si rozebrat nejsilnější dětské zbraně, které velice rády, často a ochotně užívají proti rodičům.
Timeout
Než půjdeme dál, něco vám poradím, čtěte prosím pozorně, čtěte prosím mezi řádky. A komentujte slušně. Koneckonců to se přece všichni snažíme ty naše potomky a prapotomky naučit, tak jim to můžeme názorně předvést našimi činy. Vzhledem k tomu, že mé názory jsou v tomto článku ukryty ještě mnohem hlouběji než např. u článku týkajícího se Honzíkovy cesty, očekávám nepochopení, ale to nevadí. Jen to zkusme slušně. Jdeme na to.
Řev
Dnešní odborníci na výchovu tvrdí, že děti nepláčou schválně, aby nás zmanipulovaly nebo naštvaly, pouze se nám snaží pomocí svých omezených vyjadřovacích schopností dát najevo, že něco není v pořádku. Proto záměrně vynechávám jednu ze sporných zbraní, tedy pláč. Protože uznávám, že pláči se bezmocné děťátko často těžko ubrání. Ale řevu by se ubránit mohlo.
Řev je nepříjemný. Řev dítěte v dospělém způsobí raketový nárůst hladiny adrenalinu a vydoluje jakkoliv pečlivě zpracovanou agresi. Řev je nástroj skutečně silný, se kterým si často nedovedeme poradit. Když řve dítě doma, dá se to zvládnout, i když často by nám naše jednání dětští psychologové nejspíš neposvětili. Každopádně když řve dítě na veřejnosti, je to zbraň nejvyššího kalibru. Rodiči vypíná hlava, jak z nesnesitelného řevu, který absolvuje dnes již potřetí, tak z předsudků okolí. Rodič chce jediné. Aby děcko ztichlo. Dle své výchovy a aktuální uvědomělosti začne situaci řešit.
Jak rodič zpravidla řeší řev dítěte
- hodně agresivně - dá mu na zadek, případně mu slíbí, že mu dá na zadek.
- středně agresivně - vztekle popadne řvoucí děcko a odchází.
- dezertačně - odchází bez řvoucího dítěte a huláká na něj „Tak si tu zůstaň, já jdu.“
- výhružně - „Nech toho, nebo uvidíš!“ Sice nikdo nevíme, co dítě uvidí, ale rodiči tyto nefunkční věty velkoryse odpouštíme, nemá to snadné.
- ignoračně - postaví se o dva metry dál a neúspěšně předstírá, že to výrazně se projevující dítě k němu nepatří.
Jak by rodič měl správně řešit řev dítěte?
Tady bych chtěla upozornit, že všechno výše zmíněné je špatně, špatně. Správné řešení je pouze jedno. Kleknete si k dítěti na zem, chvíli ho očima plnýma lásky pozorujete a pronesete:
„Mmm…to musí být těžký být naštvaný, že? Chápu tě…“ Nastává dlouhá mezera vyplněná láskyplným tichem na straně vaší a ukrutným řevem na straně dítěte.
„Taky bych byla naštvaná.“
No a takhle vyjadřujete své pochopení tak dlouho, dokud na vás dítě překvapeně nevytřeští oči a neprožije AHA moment, kdy přijde samo s řešením, proč nemělo smysl řvát a proč už příště řvát nebude. V knihách a webinářích tato metoda funguje a já jsem za to ráda. Mně toto nefunguje a nejsem za to ráda. Jdeme dál, tady dětský arzenál nekončí.
Fňukání
Neznalec by řekl, že obyčejné dětské, ani ne moc hlasité fňukání z vás rozběsněného rodiče neudělá, ale opak je pravdou. Fňukání je natolik zázračné, že aktivuje všechna rodičovská červená tlačítka. Ne hned. Každý rodič chvíli fňukání snese, přeci jen děti nás této jejich oblíbené činnosti vystavují poměrně často, ale každý pohár trpělivosti jednou přeteče. Fňukání je tichý, plíživý nepřítel, který způsobí, že najednou vybuchnete jak Černobyl. A pokud si myslíte, že fňukání přemůžete svým jednorožčím přístupem, tak do jisté míry nejspíš ano, ale zas tak duhové to nebude. Zastavit fňukání potřebuje víc než „Jéé, já jsem si vzpomněla, že odpoledne jdeme na cvičení. To si zase vezmeš svoje žluté tenisky, že?“ Nebo takhle. Vy fňukání zastavíte, ale za tři minuty řešíte fňukání způsobené jiným spouštěčem.
Zamrznutí
Dítě zamrzne. Na místě. Prostě se přestane pohybovat, oblékat, jednoduše řečeno spolupracovat. Proč? Protože odmítá nadále slepě následovat naši vůli a naše vedení. Pokud se snažíme dítě uvést do akce (pojď si obout boty, jdeme si čistit zoubky), nedopadá to zpravidla dobře. Buď následuje řev, anebo silný fyzický odpor, nejčastěji obojí. Nu, dokud je dítě malé, tak ho ještě fyzicky zvládnete dostat tam, kam potřebujete, ale myslím, že to už taky dle moderních poznatků asi není úplně košer. Co já vím. Dnes jsem zmítající se dceru odnášela bez bot do auta. Pevně věřím, že ji stihneme vychovat do té doby, dokud ji unesu. PS: Ti dva o něco starší už tyto scény nedělají, takže je velká šance, že to je povahou a věkem, to jen tak na okraj pro ty, kteří mi na základě této jedné jediné zmínky budou chtít „odborně“ poradit.
Válení se po zemi
Snad ještě horší je další oblíbená dětská aktivita. Děti rády vyjadřují nesouhlas tím, že se svalí na zem a tam ještě poválí pár sudů. Když nad nimi stojíte jako dráb a vyhrožujete, odcházíte a tak dále, podobně jako u řevu, neděje se nic. Když chcete dítě zvednout a odnést, začne se buď vzpínat nebo naopak chovat jako hadrový panák. Jak tak nad tím přemýšlím, rodičovství chce skutečnou sílu. Buď tu vnitřní, na pozitivní přístup, nebo tu fyzickou, na sbírání rozeřvaných děcek ze země. Nejlépe být Rambo jak v mysli, tak v pažích. Protože zapoutat do autosedačky batole, které za nic na světě nechce být zapoutáno do autosedačky, pomáhej vám všichni kolem.
Co skutečně funguje?
Nevím, jestli vždycky, nevím, jestli všem, ale naše tety v jeslích dovedou tak umně odvést pozornost a tak entuziasticky zabavit dítě, že se i z toho mého Zvířete stane během 2 minut Kráska. Já to zatím neumím. Když mi dítě ječí 5 minut do obličeje proto, že jsem mu nepodala věc, na kterou dosáhne samo, nebo proto, že jsem ho posadila na židličku, na kterou si chtělo sednout, ale nesedlo, tak jsem ráda, že dítěti neublížím, natož abych spustila veselé vyprávění o tučňácích nebo o tom, co budeme mít k večeři. Uznávám, nejspíš moje chyba, rodič by asi měl být animátor.
Jaké „zbraně“ mají rodiče?
Mezi ty, které moderní společnost a výchova uznává, patří: přijetí, pochopení, empatie, vlastní příklad, uznání pocitů dítěte a odvádění pozornosti (ale to už někdy také nemusí být správně). Na to, kolik povinností do naší rodičovské odpovědnosti spadá, je to dle mě trochu nevyrovnaný souboj. Jak kdybychom my bojovali (čti vychovávali) klackama a děti jadernými zbraněmi. Nu, každá generace rodičů bojuje s něčím jiným, my dětem můžeme dopřát prakticky všechno, máme na ně čas, alespoň v prvních letech, jen si musíme zausilovat o respekt a autoritu. Řekla bych i poslušnost, ale to už dnes začíná být taky tak trochu tabu slovo. Samozřejmě se dá vychovávat tradičněji, „postaru“, to ale raději nikde neříkejte. A v neposlední řadě záleží samozřejmě na dítěti. Na jedno huknete, sesype se, na druhé huknete, buď vás neslyší nebo ho maximálně tak akorát pobavíte. Co dítě, to jiný výchovný přístup.
Pozitivní shrnutí
Ono tohle období zbrojení jednou přejde a se slzou v oku a puberťákem zavřeným ve svém pokoji a odpovídajícím na všechny naše dotazy „dobrý“ na něj budeme vzpomínat. Prostě teď jen musíme ta naše batolata s klidem, láskou, trpělivostí a mantrou „Je to jen období“ dobře vychovat.
A co vy? Jaké zbraně na vás vytahují vaši miláčci? A jak to zvládáte?
