Článek
Chlapeček se začal vztekat, načež si babička přisadila: „Noo, ty se krásně vztekáš, tobě to tak jde.“ A my se na sebe s manželem mlčky podívali, protože přesně za tyhle věty jsme měli jako děti chuť vraždit. Dítě se stále toužebně a přinaštvaně obhlíželo za našimi zřejmě až příliš svobodnými dětmi, takže rodina přitvrdila.
- „Na to se přece neleze! To není na lezení!“ Říká kdo?
- „Nevidíš, že je to špinavé?“ Vidí, proto tam chce. Je to dítě.
- „Vždyť bys byl špinavý.“ Fakt si myslíte, že děcko zajímá, jestli bude špinavé?
Abychom se pochopili, my nejsme bio-eko-lesano fanatici. Nosíme boty, češeme sebe i děti, z domu vycházíme v čistém oblečení. Ale zřejmě na rozdíl od těchto víkendově lesních kolonádistů, počítáme s tím, že se v čistém oblečení nemusíme vrátit, alespoň tedy ti mladší z nás.
Nicméně to ještě nebylo všechno. A my si uvědomili, že ač ze sebe ten dojem fakt nemáme, jsme aspoň v tento den za přesně ty „benevolentní“ rodiče, které zatím ještě velká spousta klasických rodičů nesnáší. Protože právě kvůli nám musí složitě vymýšlet výmluvy, proč dítě nemůže to či ono. Přitom skutečný důvod většinou je: „Prostě nechci mít doma bordel, nechci prát, nechci vysávat, nechci se tím zatěžovat. Chci mít čisté dítě, čistý domov, čistou rodinu.“ Zpět k příběhu.
Když jsme dokončili předstírání, že neexistujeme a že ty špinavé děti klouzající se po písku a šermující klacky nejsou naše děti, zvedli jsme se a vyrazili dál. Vida, o pár desítek metrů dál další hromada písku, dětičky se na ni vrhly. A už zase slyšíme, tentokrát od jiných rodičů: „Nee, Eliško, tam nechoď, byla bys špinavá a měla bys v botičkách písek.“
Když se jde do města nebo na návštěvu, neskáču pět metrů radostí do vzduchu, když se děti chtějí vrtat v něčem špinavém na ulici, a taky nemůžou, jsou zkrátka chvíle, kdy se to nehodí. Ale odpolední výlet do lesa (i když městského) mi přijde na takové to klasické dětské ušpinění jako dělaný. A myslela jsem si, že když všude frčí nevýchovné směry, které mimochodem s touto zábavou nemají žádný problém, nenarazíme na rodiny, kterým bude vadit snad i zablácená podrážka.
Upřímně? Napíšu silné osobní doznání. Taky nesnáším písek uvnitř bytu, fakt ne. Nicméně život s dětmi a po těhotenstvích ploché nohy mě donutily nosit papuče. Jistá míra bince prostě k dětství patří. Díky Bohu za vysavače, mé domácí mazlíčky.
Občas mi ujedou nervy a vynadám děckám za všechny ty špinavé přírodniny, které vláčejí všude možně a nejlépe domů, ale nakonec se vždycky uklidním, pokud jsem to přehnala, tak se omluvím a domluvíme se na nějakém kompromisu. Jsme špatní rodiče, protože dětem „ustupujeme“? Nemyslím si. V dnešní době je tak těžké dopřát dítěti svobodu, co se volného pohybu a svobodné hry venku týče, že si přejeme aspoň tyhle drobné pozůstatky zachovat.
Nakonec si říkám - ještě, že ty čistotné rodiny neviděly, co špinavého a písčitého naše skvadra vyváděla na zahradě po příchodu domů, zatímco jsme s mužem čistili, sušili a balili bazén. Papuče jsem z nohou do dalšího (vysávacího) dne nesundala a pračka mě přímo žádala, ať to dětské oblečení vyperu ihned. Ale když už žijeme ve 21. století a my konkrétně navíc ve velkoměstě, tak ať z toho dětství naši miláčci aspoň trochu něco mají. Navíc jsme opravdu šťastní, že naše děti ještě stále umějí být dětmi, z ničeho udělat něco a zabavit se v přírodě bez jakýchkoliv dalších hraček nebo předmětů. A to je to, čeho si ceníme a co nechceme, aby ztratily.
