Článek
„Fajn. Když nám to nedáte vy, napíšeme si Ježíškovi!“
Tak to bychom měli. Rodiče, my zlí chlebodárci a hračkohamouni, jsme zahnáni do kouta výhružkami dětí upínajících svou naději k Ježíškovi. Tak určitě. To víš, že jo.
Já původně Ježíška doma držet nechtěla. Chtěla jsem od mala děti vychovávat v pravdě, v pravdě a v nic než pravdě, nicméně jakmile ze školky donesly, že dárky nosí Ježíšek a objevila se jim jiskra kouzelné naděje v oku, nedokázali jsme jim zkazit radost a vyzradit tak chabou pointu Vánoc, jakože dárky si dávají navzájem lidé, protože se mají rádi. Strašné. Absolutně bez kouzla. Takže už pěkných pár let, asi jako většina z vás, žijeme s Ježíškem.
Ježíšek mi tak trochu mírně pije krev, protože si kvůli jeho (ne)existenci musíme oba s manželem dávat pozor na jazyk. Děti jsou naštěstí tak skálopevně přesvědčeny o jeho bytí i schopnostech, že ani naše časté přeřeky nevyvedou je z míry. I když upřímně doznávám, že někdy by mi ani nevadilo, kdyby nás i celého Ježíška konečně odhalily.
Když jsme dneska hovořili o tom, kdo nosí dárky v jiných zemích, smíchy se prohýbaly a nevěřícně hleděly, že v některých krajinách mohou lidé věřit takovým nevěrohodnostem, že dárky nosí krab (Polynésie), velbloud (Sýrie) nebo kůň (Argentina). Ani na vteřinu je nezviklala myšlenka na dle mého názoru úplně stejnou nezpůsobilost Ježíška k tak rozsáhlému úkolu. Ježíšek je prostě nedotknutelný.
Přitom, a teď mi musí odpůrci západu prominout, takový Santa Claus má mnohem uvěřitelnější systém i agendu. Může se pyšnit opravdovou základnou na skutečném místě, dopravním prostředkem a rozsáhlým týmem pomocníků. Sice je to nakonec on, kdo musí dárky doručit do každé domácnosti na světě (tedy v Americe), ale i zarytý východofil musí uznat, že celý Ježíšek značně pokulhává.
A tak se do toho doma motáme a motáme.
„Zlato, Ježíšek možná nesežene modrou vaničku pro panenku, protože já se náhodou v obchodech dívala a modré teď nejsou, víš? Tak možná donese jinou, ale to nevadí, že?“
„Ne, tohle vám Ježíšek nedá. Ježíšek může dávat jen dárky, se kterými rodiče souhlasí.“ (Za toto pravidlo si mimochodem tleskám.)
„Ne, broučku, opravdu nevím, jak to všechno zvládne.“ (A upřímně se divím, že tomu stále ještě věříš.)
„Ne, miláčku, netuším, jak Ježíšek vypadá.“ To mimochodem nikdo. Je to pacholátko, duch?
Ale abyste mě neměli za Grinche (ach, opět ten západ), chápu, že celé to kouzlo, ten zvoneček a atmosféra Štědrého večera je přenádherná. Jen jsem zvědavá, jak mé děti budou reagovat, až zjistí, že Ježíšek dárky nenosí. Že zlý táta a zlá máma, kteří jim celou tu dobu lhali, jsou ti, kteří je obdarovávali všemi těmi krámy, které si děťátka přála. Inu, bude to zajímavé. Mě do pravdy uvedla sestra, já dotčeně a naštvaně běžela za rodiči zjistit, jestli nelže, asi tak na čtvrt hodiny se mi zhroutil svět, a ona od našich dostala brutálně vynadáno, že jsem ještě nebyla připravená. Tak snad to u nás doma s objevením pravdy půjde hladčeji. Do té doby bude zásluhy naší lásky sklízet Ježíšek. Ale co. Pořád lepší než krab nebo velbloud.
