Článek
Jak mi to všechno pěkně vycházelo (minimalismus, dřevo a sensory play)
Je skvělé, že jako matka začátečník rozhodujete, jaké hračky se mohou ucházet o čestné místo ve vaší domácnosti. Tuto snahu sice občas narušují prarodiče, každopádně po pár krvežíznivých hádkách to s vámi babičky vzdají a přestanou rodinu zásobovat tunou plastu ročně.
Takže zvesela kupujete všechny ty dřevěné, Montessori edukativní hračky přírodních barev a beranidlem od sebe odstrkujete cokoliv plastového, pestrobarevného nebo hrajícího. Aby vaše dítě vyrostlo v člověka s mozkem. Na Vánoce dětem nadělujete dřevěné stavebnice a na narozeniny dřevěné panenky a autíčka. A taky podomácku vyrobené smyslové lahvičky.
Samozřejmě kontrolujete také množství hraček. Potřebujete jich tak akorát, abyste mohla udělat třítýdenní „toy rotation“ do kalaxu 4×2 okna. Proutěnej košík do každýho chlívečku, v tom dvě až tři věci, které z dítěte udělají inženýra. Hotovo. Nepotřebujeme větší byt, jen méně věcí. Marie Kondo a tak.
Vaše dítě zvesela a šťastně přesypává na plechu rýži nebo čočku (sensory play jak z pinterestu) a vy jste šťastná, protože jste dítě ochránila před světem, před zlým místem plným konzumu a plastových ostrovů v oceánu, zřejmě ze všech těch čínských capin, které se prodávají všude a kterými je zaplavována dnešní bezbranná generace dětí.
Jak mi to všechno už tak pěkně nevycházelo (školka, další děti, krámy doma)
Jenže vaše dítě roste. A pokud z něho neuděláte domškoláka, ocitne se ve školce. V jiném matrixu. A tam zjistí, že hračky mohou hrát a zpívat, že mohou mít tlačítka. Že existují bonbóny a barvy jako růžová a fialová.
A pak porodíte další dítě. A prarodiče opět zapomenou na to, že vám přes práh mohou pouze dřevěné opracované kolíky a kousátka uháčkovaná z netoxické bavlny. A vy zjistíte, že tenhle boj nikdy nevyhrajete. Pokud se teda nechcete odstěhovat do lesa a pokračovat v domácím vzdělávání až do svatby svých dětí.
Slábnete. Slábne Montessori, senzory play, fazole a Orffovy nástroje. Naopak se u vás doma začínají vyskytovat plyšáci, ideálně úplně kýčovití, bárbíny, auta, která se za 2 týdny roztřískají, a gumové a plastové neidentifikovatelné předměty. Upozorňuji, že nic z toho jste nepřitáhli vy, nicméně nemáte to srdce dětem odtrhnout z rukou dar, který právě obdržely. Stáváte se pasivním pozorovatelem proměny vaší domácnosti a pomalu se vzdáváte.
Jak mi to nakonec nevyšlo (a je mi to fuk)
A pak přijde na svět další dítě. Holčička. Holčička, která už od výlezu z dělohy má svůj názor a svůj styl. A tím není minimalismus ani béžová. Holčička, která je přitahovaná přesně k těm laciným blýskavým krámům a kýčům plných filtrů a peří, které kdysi nemohly překročit práh vašeho bytu. A pak váš andílek slaví třetí narozeniny v Elsovských šatech a vy ji zasypete tunou náramků, korálků a hlavním dárkem bude co? Plastový střevíce. Plastový… střevíce. Na podpatku. O čtyři čísla větší. Pokud tohle není odraz mateřské lásky, tak pak už hele nevim. A já? Já už jenom dohlížím, aby děti své hračky pravidelně třídily a neměli jsme ostrov z plastu přímo v našem domě. Ale jinak jsem své dobře míněné naivní výchovné představy co se typu a množství hraček už vzdala. Matka míní, děti mění.
