Článek
Proto jsem vytvořila akční plán na mé narozeniny. Jedno odpoledne pozveme mé rodiče, hodíme jim na krk děti a my s mužem vyrazíme na ping-pong, druhé odpoledne tchánovce, opět je ověnčíme dětmi a zdrhneme na únikovku. Poprvé v životě. Což o to, ping-pong sice byl nudnější, než jsme si pamatovali z dob, kdy jsme ho hráli na výšce na kolejích, když nám bylo 20; teď už nám lásko dvacet není a ping-pong bez zamilovaných přestávek jaksi ztrácí svou napínavost, zato únikovka nás vzrušila hodně.
Dle webu jsem vybrala únikovku z názvem Nulová šance. Předem upozorňuji, že jsem názvu nepřikládala žádný hlubší než čistě marketingový význam. Prostě jsem chtěla společně s mužem zachránit svět. A my to dáme. Protože jsme chytří. Moc, jakože fakt fakt hodně. Muž má sice problém správně pojmenovat mládě od krávy a já zase netuším, proč Amíci slaví Den nezávislosti (už ano, takže si dejte pohov, náš učitel dějepisu byl zarytý socialista, který se nedostal k ničemu, co by jen mírně smrdělo západem, a ze své vlastní iniciativy jsem si skutečně tyto zajímavosti nehledala), no ale logika, logika nám fakt jako nechybí. Budeme jedničky.
Možná, že situace, kdy jsme měli velký problém vůbec najít vchod do únikovkového baráku, nám mohla být nápovědou naší úspěšnosti. Nu, co dodat, pýcha je slepá.
„Aha? Takže vy jste na únikové hře poprvé? A to jste si hned vybrali Nulovou šanci? No…“
„Tak tam nebylo napsané, že je to nějaké hrozně těžké…“
„Já vím no, pořád to šéfovi říkám. Nevadí, tak pojďte.“
Mírně jsem znervózněla. To neznělo moc optimisticky, evidentně nezachrání svět každý druhý blbec, co zaplatí prachy za to, že ho zavřou do místnosti s hlavolamama. Ale dobrý, vzrůšo, adrenalin. No koneckonců i kdybych si vypila pohár neúspěchu do dna, aspoň mám propustku od dětí, takže fajn, jdeme na to.
Co vám budu povídat. Jakmile paní únikovkářka odešla, zoufale jsme se rozhlédli po místnosti a já si říkala, kde jsem jako vzala pocit, že jsem lepší sorta lidí, která neslaví narozeniny u zákusků a zhodnocení technické auta, předpovědi počasí na léto a zdravotního stavu praprarodičů. Po dlouhé chvíli nešťastného zírání na šachovnici, nám paní přes obrazovku poslala nápovědu. A ještě jednu. Pak se naše extra chytré mozky konečně chytly a vše šlo jako po drátkách asi tak další dvě minuty. Další nápověda. Pak už jsme se snažili trápit sami. Neříkám, úplně marní jsme nebyli, ale Sherloci a Muži v černém z nás jistě nebudou. Po hodině, kdy jsme nezachránili prakticky nic, se otevřely dveře a paní nás soucitně politovala. Prozradila nám, že úspěšnost vyřešení je opravdu asi jen 50% (Cože?! Jsme neschopnější než polovina populace, co se vyskytne na únikovce, skvělý!) a nabídla nám, že se aspoň můžeme vyfotit. Odcházeli jsme s uvařenými mozky , skutečně vysokým sebevědomím a fotkou, na které má muž zavřené oči. Aspoň, že jsme trefili k autu. Ale příští rok jdeme zase. Praví hrdinové se nevzdávají.
