Článek
Rozmohl se nám tady takový nešvar aneb jak se to stane, že doma jen pohádka hraje
Na začátek uvedu časovou osu, kterou si, myslím, projde každý rodič předškolního dítěte.
- Novorozenec. Obrazovky užíváte, jak je vám libo. Novorozence to nezajímá, vás ano.
- Kojenec. Obrazovky stále užíváte, jak je vám libo. Buď vašeho kojence vůbec nezajímají, to je vám pak líto, že ho ani na chvilku nezabaví, případně ho zajímají až příliš, a to se zase děsíte, co to vychováváte za maniaka.
- Batole. Obrazovky užíváte tak, jak určí vaše dítě. Všichni známe ta úžasná hudebně-taneční videa prazvláštně oděných jednotlivců či dvojic, která vám lezou krkem, ale vašemu batoleti spraví náladu, takže tiše trpíte a odevzdaně posloucháte haťapaťa zumba místo vzteklého řevu. Případně sledujete rodinu růžových prasat, skupinu psů zachraňujících svět nebo pro mě stále ještě nepochopitelnou dvojici zajíce a ...pytle? No, nechme to raději být. Zkrátka. Časem zjistíte, že sice fyzicky držíte v ruce ovladač stále ještě vy, ale reálně doma mediální obsah určuje vaše dítě. A v tuto chvíli přichází moment rozhodnutí.
- Předškolní věk. Buď jste se rozhodli, že obrazovky omezíte, a máte tedy nějakou kontrolu nad tím, co hraje ve vašem domově, nebo jste se tak nerozhodli, a máte dítě přilepené na pořadech, videích a aplikacích, u kterých klesá IQ zhruba o dvě čísla za minutu.
Možná, že u vás obrazovky problém nejsou. Existují děti, které i kdybyste před televizi přikovali, nebude je zajímat. Nicméně průběh, který jsem popsala výše, jsem pozorovala v mnoha rodinách. Včetně té naší.
Pomyslné i reálné boje o ovladač
S první dcerkou se dalo domluvit, ale synáček? Toho zajímalo buď jen kojení, nebo pohádky a popelářská videa. Už v jednom roce určoval, kdy a na co se chce dívat, a ovlivnilo ho to natolik, že se odnaučil si normálně hrát. To nás upřímně vyděsilo, navíc nám jeho televizní vkus začínal lézt krkem. Takže jsme se rozhodli pro úplný detox. Několik týdnů žádná televize, nic. První dny byly krušné, zřejmě pro obě strany, ale za pár dní se nám z uřvaného na televizi nalepeného káčátka vyklubal klidnější, soustředěnější a tvořivější labuťák.
Výhody omezeného času před televizí
Dokud děti neměly jasná pravidla, kdy se televize zapíná, nedokázaly se plně ponořit do hry, protože je vždycky jednou za čas napadlo, že by vlastně mohly požádat o pohádku. Když pak miláčci byli odmítnuti, přineslo to jen rozmrzelost na obou stranách. Teď, když vědí, že se pohádek dočkají v neděli a jindy nemají nárok, jsou smířené s tím, že se musí o svou zábavu postarat sami. Hrají si mnohem lépe každý sám a hrají si mnohem lépe i dohromady. Je to pro rodiče o něco náročnější? Jak se to vezme. Ano, nemáme ten klid, kdy bychom každý den mohli na půl hodinky jen tak vypnout a odložit děti před televizi, na druhou stranu mi přijde, že rodiny, které před obrazovkami moc času nestráví, mají doma trochu více pohody, klidu a méně bojů a přetahování o to, jestli má silnější vůli rodič, nebo dítě.
Jak to máme nastaveno my?
Máme tři děti. Nejstarší brzy oslaví šest, prostřední čtyři a nejmladší má dva. V neděli odpoledne si každý z nich vybere oblíbenou pohádku (jeden, dva díly). Dívají se všichni společně na všechny pohádky. Trvá to zhruba půl hodiny.
Ti dva starší pak mohou ještě během nedělního odpoledne 20-30 minut fotit na starých telefonech. Nejsou tam žádné jiné aplikace, hry, přístup na internet, navíc se stále motají kolem nás a pořizují cenné fotografie svých hraček, našeho nábytku i členů rodiny. Už se pustili i do selfíček. A to je zatím pro tento věk a toto období všechno.
Co neděláme?
Nezabavujeme děti elektronikou u doktora, v MHD ani na veřejných místech, když se vztekají. Už v batolecím období nejstarší jsme si ověřili, že to často situaci v dlouhodobějším hledisku ještě zhorší. Ano, to znamená, že všude taháme malé hračky, omalovánky, pastelky, knížky, ale o tom prostě výchova někdy je. Při nemoci dětí nenavyšujeme čas strávený před televizí. Čteme, hrají si, kreslí, pouštíme rádio. Jediná výjimka je, když jsme asi dvakrát za celou dobu odpadli i my, rodiče. To pak jinak nešlo.
Co když budou out?
Poslední dobou občas narazíme na názor, že když obrazovky svým předškolním dětem „zakážeme“, čeká nás apokalypsa. Úplně se utrhnou ze řetězu a doženou to později. Nemyslím si. Protože čas strávený před obrazovkou se samozřejmě bude navyšovat, už teď občas pracují ve školce na tabletech, neděláme si iluze, že ve škole nepřijdou s elektronikou do styku a ani bychom to nechtěli. Ale zastáváme názor, že dokud na mobilech, tabletech a počítačích nedělají nic konstruktivního (chápu, tady se nabízí otázka, co je vlastně pro koho konstruktivní), není důvod, aby na těchto zařízeních trávily svůj čas. A to vůbec nezmiňuju výzkumy, které jasně mluví za to, že tvořivosti, představivosti a vůbec mozku malých dětí vystavování se obrazovkám absolutně neprospívá. Až začnou chodit do školy, můžeme jim stáhnout nějaké edukativní aplikace, proč ne, ale stejně nám pořád přijde přirozenější, aby se v nižším věku učily bez pomoci technologií a měly co nejvíce pohybu, pobytu v přírodě a volné hry, ke které potřebují fantazii. Před počítačem se toho nasedí ještě dost. A ano, dá se říct, že jsou out i teď. Protože zatímco jiné děti v jejich věku sledují Harryho Pottera, ti naši si pořád vybírají klasické večerníčky. Ale to je něco, co mě vlastně těší. A myslím, že na Minecraft ještě dojde.
Jediná cesta? Jít příkladem
Něco, na čem se dá vždy pracovat, je osobní příklad. I moje dcera mi už samozřejmě nastavila zrcadlo.
„Mami, a proč ty můžeš být pořád na telefonu, a my ne?“
Chvíli jsem mlčela, protože jsem rozmýšlela, co jí vlastně odpovím. Než jsem stihla zareagovat, tak pokračovala.
„No jasně, nevíš, že.“
Pokud objednáváme nákup, oblečení, řešíme e-maily, posíláme peníze, hledáme trasu, je to snadné, všechno se dá dítěti vysvětlit, taky budou časem z mobilu řešit kde co, ale ruku na srdce… Jak můžeme chtít po dětech, aby nemarnily svůj čas pasivně u obrazovek, když dopamin honíme úplně tím stejným způsobem? Proto jsem si třeba i já pro sebe nastavila určité mantinely a je jasné, že pokud chceme, aby naše děti žily více v reálném světě než v tom virtuálním, musíme na cestu vyrazit společně s nimi.
Možná vám vyhovuje něco jiného
Pokud se s tím, co píšu, neztotožňujete, je to pochopitelné a netřeba se nechat zvedat ze židle. Třeba obrazovky ve vaší rodině nejsou problém, třeba jste na děti sami. Jen vy víte, jak je na tom vaše rodina a jak jsou na tom vaše děti. Pokud vědomě a po důkladném zvážení souhlasíte s množstvím času, které vaše děti tráví na počítačích a telefonech, pak je vše v pořádku. Pokud ale cítíte, že byste možná měli u vás doma něco změnit, nebojte se toho. My nelitujeme.
Anketa
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cas_u_obrazovky
