Článek
Múza mě políbila při čtení pohádky dětem. Jak jinak. Matku tří malých ratolestí múza může políbit pouze při praní, vaření, stavění lega, vylívání nočníku, hraní domina, drhnutí prstových barev ze všeho jiného než dětských prstíků a čtení pohádek. Zrovna jsem dcerunce louskala Tři prasátka. Mimochodem plnotučnou verzi z 19. století, ve které dvě starší prasata za svou lenost zaplatila životem a skončila ve vlkově břiše, místo aby je autor jaksi humánně nechal utéct k bráchovi. Ale oukej, potravinový řetězec je prostě třeba nějak odprezentovat. I když teda googlím a vlk dává přednost radši divočákovi, ale to nechme stranou.
A pak mi došlo, že pohádka je velice propagandistická. Nebo spíš antipropagandistická. Prostě proti dřevu. Proti dřevostavbám. Je to podprahové. Všichni jsme na tom vyrostli. Nedá se s tím nic dělat. Nechceme bydlet v dřevě.
Ono to dřevo v těch pohádkách obecně není vykresleno zrovna spolehlivě. Ze dřeva nekouká nic dobrého. Bouda budka? Dřevěná. Nezvládla nájezd medvěda. Otesánek? Ze dřeva. Nevděčník, který by sežral vlastní matku. Pinocchio? Lhář. Dřevěný! Mamma mia! A chaloupka na kuří nožce? Díky, nechci.
Zato cihla? Koho kdy v pohádce zklamal cihlový dům? Já vám to povím. Nikdy a nikoho. A pokud, tak šlo o lidský faktor. Tak to prostě je. Za naší národní neochotou kupovat a stavět dřevostavby stojí pohádka o třech prasátkách a také některé další. Větší nedůvěru máme snad už jen k chaloupce perníkové, možná až na lidi z okolí Pardubic. Ale mění se to, mění. Asi proto, že dnešní mladí nevyrostli na klasických pohádkách, ale na amerických youtuberech, kteří bydlí kde? V dřevostavbách. Takže to dřevo má do budoucna naději. Koneckonců, neplane mezi námi „láska jako cihla“, ale „láska jako trám“. Dřevěný trám. Tak uvidíme. A kdo neskáče, není Čech.
PS: Doufám, že je vám jasné, že se pouze bavím, a o stavění domů nevím zhola nic, zato ty pohádky mám teď v merku. Tak to prosím neberte vážně. I matky mají své dny. Já třeba dnes a včera. A zítra. A pozítří taky.
