Článek
Doma je kromě úkolů do školy a v těch lepších případech úklidu vlastního pokoje nenutíme dělat vůbec nic. Naopak jim ještě podstrojujeme. A k tomu všemu je vozíme do školy minimálně do maturity, ideálně do státnic.
Vozit, či nevozit, toť otázka
Samozřejmě, že existují případy, situace a důvody, kdy nedává smysl, aby se dítě dopravovalo do školy samo. Každopádně pro střední a vyšší třídu už je každodenní rozvážení ratolestí novodobým standardem. Důvody jsou dle mě dva. Rodičovská prestiž a strach. Když dítě ve svém obrněném transportéru dovezete všude, kam je třeba, jste uvědomělý rodič. A jen blázen by se přece v dnešní době o své děti nebál. Ale já se prostě odmítám bát. A odmítám vychovávat skleníkovou kytku. Takových tu máme. Udělali jsem maximum pro to, aby se dceři nic nestalo. Naučili jsme ji orientovat se, přecházet přes cestu a poznat číslo autobusu. Má dětské chytré hodinky, kterými mi vždycky po příjezdu ke škole zavolá. A zbytek? Že moje dítě někdo okrade nebo unese? Ne. Věřím Bohu a tečka. Moje děti budou v pořádku.
Anabáze aneb z auta do autobusu. Jak to všechno začalo?
Zpočátku jsem dceru vozila do školy autem, auto zaparkovala, vystoupila společně s ní a doprovodila ji ke škole. Přes její mírné protesty jsem po dvou měsících zavedla pravidlo „já z auta nevystupuju“, takže jsem ji takzvaně hodila ke škole, zamávala, odjela a ona už měla dorazit ke dveřím školy sama. Ano, přiznávám, dvakrát, třikrát došlo na slzičky. Pak už dobrý. Zlomila jsem její duši? Nemyslím si.
No a pak jsem koketovala s myšlenkou autobusu. A nekoketovala jsem sama. Kamarádka do toho šla naplno a svého synka, který chodí s dcerou do třídy, naučila jezdit autobusem. Když se dcera dozvěděla, že její kamarád jezdí sám autobusem, chtěla se k němu přidat. Tak teď jezdí s ním, ale zvládne jet i sama. Hrozně se jí to zalíbilo. Až tak, že je jízda autem do školy pod její úroveň.
Milník jak blázen
Každé ráno jsme ji já nebo manžel vyprovodili na zastávku, počkali, zamávali a čau. Po týdnu ježdění nám dcera dospěla a sama přišla s tím, že nechce, aby s ní někdo chodil na zastávku (máme ji 2 minuty od domu), že už bude chodit sama.
A je to tady. Dítě nám v první třídě samo jezdí autobusem a já už asi pomalu půjdu vybírat svatební dar, protože nedávno jsem ji přebalovala a teď už samostatně víří ve víru velkoměsta.
Pro rodiče ostuda, pro děcka frajeřina
No a co se nestalo? Dceřina kamarádka, která chodí o ročník výš, jí cestu autobusem závidí a přesvědčuje rodiče, že chce jezdit taky. Jsou to paradoxy. My, rodiče, máme pocit, že když děti vozíme do školy, děláme pro ně to nejlepší a považujeme za mírnou ostudu, když nejsme schopni tento odvoz zajistit. Děti zase naopak frajeří, že jezdí busem. Každopádně já jsem ráda. Jednak, že nemusím každé ráno vozit, jednak že se mé dítě osamostatňuje.
PS: samozřejmě, že je to každého věc a záleží na tisíc miliónů faktorech, takže žádná ostuda, kdo dítě vozí, ale taky žádná ostuda, kdo dítě nechá jezdit.
