Článek
Když se nám narodilo druhé dítě, seznali jsme, že je ten správný čas naši idylickou rodinu zvěčnit. Zvěčnit kvalitně, odborně, zkrátka u fotografky v ateliéru. Byl to skutečně nezapomenutelný zážitek. Dvouletá dcera půlku setkání odmítala spolupracovat a zvesela si nechala rudnout oči, což mezi námi na fotkách fakt nepůsobí dobře, a pártýdenní syn také zrovna nebyl ve své kůži. Bylo milé, že paní fotografka mě opakovaně vybízela, ať ho v pohodě uklidním ňadrem, nicméně má ragádami poznamenaná ňadra velmi protestovala a já tiše s nimi. Ale co. Konec dobrý, všechno dobré. Pětkrát jsme se převlékli, celou dobu manipulovali dceru, ať se hezky a bez problémů fotí, a nakonec jsme s výsledkem byli nadmíru spokojeni.
Proto nám to nedalo a o dva roky později s dalším přírůstkem jsme se vydali do ateliéru znovu. Už jen logistická stránka akce byla celkem složitá, nést několik variant oblečení pro pět lidí, kojeneckou autosedačku, hračky, křupky, prsa a všechno možné, nicméně ve srovnání s psychickým vypětím, které nás fotky stály, se balení jak na dovolenou zdálo býti poměrně malichernou a elementární záležitostí. Tentokrát už naštěstí spolupracovala nejstarší dcera, mimino se ještě dalo zpracovat, zato dvouletý syn si postavil hlavu. Opět jsme museli přemlouvat, motivovat a zkrátka dělat ze sebe úplné blázny, aby stál a seděl a usmíval se, kdy chceme a kde chceme. Plastová červená konev, kterou máme téměř na všech fotkách, byla ještě celkem malá daň za to, že se nechal vyfotit i on.
A jelikož čas s dětmi plyne jako voda, letos na podzim opět nadešla doba pravidelného focení. Sice po dvou letech nemáme žádné další dítě, takže mi návštěva ateliéru přišla mírně nepatřičná, tam se přece chodí s vajíčkem a kojencem a popraskanými bradavkami, ale i tak jsme si řekli, že v rodinné tradici pokračovat budeme. Šestý smysl mi napovídal, že letos půjde zatím o výzvu největší.
Nejmladší, nyní dvouletá členka naší rodinné jednotky je ta nejzatvrzelejší a nejtvrdohlavější. Už tak jsme si ověřili, že každé dvouleté dítě zřejmě při focení nespolupracuje úplně na výbornou, ale teprve květinka nám ukázala, kolik nás budou ty fotky na zdech a vůbec fantastická představa spokojené a šťastné rodinky stát.
O každou fotku jsme bojovali s vypětím všech psychických, fyzických, manipulátorských a humoristických sil. My dospělí jsme byli jako jeden muž, shazovali jsme klobouky, šklebili se, řehtali se, dělali ze sebe blbečky, aby si děťátko sedlo tam, kde jsme ho potřebovali, a aby se smálo. Co zabíralo tak v polovině případů, pak bylo předstírané zdlouhavé hledání bonbónků, které mělo děťátko přislíbeno za odseděnou fotečku. Řeknu vám, byl to boj. Ale fotky budou, přátelé, budou. A budou působit přesně tak, jak si každá rodina přeje. Šťastně, uvolněně a spokojeně. Protože to je ta realita. Běžně se naše tři děti pěkně oblečou, učešou a obejmou se, běžně se všichni rozestavíme uprostřed obýváku a smějeme se, jak je nám spolu krásně.
A slovo na závěr pro ty, kteří zkonstatují, že je hrozné takhle mučit děti. Úplně s vámi souhlasím. Děti nejsou cvičené opice, kvůli nějaké blbé fotce takhle trápit ty malé bytosti, to je nestydaté. Ano je, je to hrozně nestydaté. Skoro stejně tak nestydaté jako fakt, že dobrý rodič utírá hovínka, které dítě rozpatlalo tam, kde nemělo, vytírá několikrát denně občůraný záchod, pusinkuje panenky a medvídky, dvacetkrát po sobě skládá ty stejné puzzle, každých deset minut naslouchá sourozeneckému žalování, snáší řev nesnesitelných frekvencí a kňourání, které by se dalo použít ke zlomení sériových vrahů při výslechu. A proto nám ty děti něco dluží. Co? Fotky ze světa duhových jednorožců. Protože ty budou viset na zdi a já se při pohledu na ně budu tetelit blahem a zapomenu, jak horskodrážně náš život dnes a denně plyne.
