Článek
Znáte ten pocit vánoční pohody, klidu, lenošení u pohádek, pohodového cpaní se cukrovím a příjemného očekávání štědrovečerní večeře a příchodu Ježíška? Ano? No tak já už ne. Protože čím jsou naše děti starší, ale ještě ne zas tak starší, tím větší psychickou odolnost, trpělivost a přímo bezednou studnici dobré nálady potřebujeme na to, aby Vánoce byly, když ne kouzelnými, nádhernými a nezapomenutelnými v dobrém slova smyslu, tak aspoň relativně příjemně stráveným.
Naše dnešní idylka
Štědrý den je skutečně štědrý den. Ani ne tak na dobroty, dary a vzájemnou lásku, leč dětské problémy, křik, závist, nedočkavost a ukňouranost. Během první půlhodinky po probuzení se děti stihly dvakrát pohádat, kdo si bude hrát s jeřábem, kam se vyrazí na procházku a nejmladší dvouletá do toho prostě křičela a řičela jen tak pro radost a ze zvyku. Už jen samotné vylezení, nás rodičů, z postele bez nadávek směřovaných k ne až tak radostně vánočně naladěným dětem a hrozeb dětským domovem (ano, dělám si prosím vás legraci) či tím, že Ježíšek nic nedonese (tak tady si legraci nedělám, muž použil dnes již dvakrát a já jednou, ano vím, nemá se vyhrožovat tím, co nesplníme, ale mozek zoufalého rodiče jede na autopilota a nepřemýšlí), nás stálo prakticky veškerou míru zenu, kterou jsme disponovali.
A takhle to pokračovalo. Každoroční výlet do Zoo, jejíž naplněnost jsem charakterizovala slovy „Tak takhle nějak děti vypadá Václavák.“ byl sám o sobě relativně vyčerpávající, leč určitě lepší než vyrazit jen tak na procházku do přírody, jak jsme si s mužem naivně mysleli, že učiníme. Koneckonců vidět kozu kadit, cítit králíky smrdět nebo slony šťouchat do sebe choboty odvede od očekávání večerní nadílky pozornost i toho největšího nedočkavce.
Proč se děti nemohou „těšit“ nějak snesitelněji?
Nevím proč, ale menší děti zřejmě mají pocit, že když zůstanou ukňouraně sedět doma, Ježíšek přijde dřív. Nebo že když odjedou někam, kde by si to třeba mohly užívat místo neustálého dožadování se večera, tak snad ty dárky zmeškají.
No a z tohoto důvodu a mnoha dalších, třeba hádka o místo na gauči, o vánoční skleničku, dále protesty, že nepůjdou odpoledne ležet, že nebudou jíst plus kupa dalších konfliktů, u kterých jsem na(ne)štěstí nechytla, proč vznikly, nicméně velice silně jsme s mužem pocítili jejich následky skrze projevy tvrdého vzájemného sourozeneckého hněvu, uvažuju nad heretickou myšlenkou rozdat příští rok dary už ráno.
Asi naivní představa, že?
Moje představa je, že si dárky vybalíme a celý den si s nimi budeme spokojeně hezky hrát. Protože když se rozbaluje večer, stejně zbývá na potěšení se s dárečky tak hodinka, dvě, děti odmítají jít spát, případně tahají veškerý arzenál do postele. Takhle by si pěkně vyhrály po celý den a rodiče by měli klid.
Jenže jenže jenže. Mám drobné pochybnosti. Mám drobné pochybnosti o svých naivních představách, že naše děti budou doma, uvnitř, bez venčení, šťastné, vděčné a spokojené déle než dvě hodiny. Protože i ten dnešek jsem si samozřejmě představovala o něco svíčičkověji. A pak by mi samozřejmě chyběla atmosféra světélek, noci a toho tajemna, i když je fakt, že naše děti vstávají tak brzo, že ranní rozbalování dárků za tmy by zřejmě nebyl problém zařídit. Ale dokážu/dokážeme se vzdát klasické tradice, na které jsme vyrostli? Kdo ví…Zatím si spíš myslím, že příští rok zase budeme mít velké oči a doufat, že všechno bude jinak. Ale kdybyste se mě zeptali teď, pod vlivem veškeré abnormálně vánoční atmosféry, příští rok dělám převrat a rozbalujem ráno.
A co vaše děti? Hodné a trpělivé? Vánoce šťastné a veselé? 😁
PS: článek psán během odpoledního odpočinku dětí, věřím, že večer už vánoční radosti převládnou nad vánočními úskalími
