Článek
Na začátek raději upozorním. Dneska to nebude vtipný. Bude to krutopřísný a drsný, protože my nejdeme dělat humor, ale propojovat generace. Něco, co naše společnost při všem tom nehoráznym rozdělení, o kterém nás všechna média důležitě dnes a denně informují, děsně potřebuje. Udělat most mezi těmi neochotnými aktivními babičkami pracujícími skoro do sedmdesátky a vyčerpanými, přestudovanými matkami dlícími tři roky na rodičáku. Svět se prostě změnil, ale my to zvládneme. Chce to jen dobrej recept.
Pro rodiče
Můžu vám mazat med kolem pusy a jít na vás pozvolna, polehoučku, pomaloučku, ale nebudeme ztrácet čas. Všechno je o kompromisu. Ano, vy jste rodič. To je pravda. Vy byste měli rozhodovat, co překročí práh vašeho bytu a chřtán vašeho dítěte. Na druhou stranu, s militantním přístupem dost možná budete rodič bez praktikujících babiček a dědečků. Teď, když má děcko rok a půl, vám to nevadí, zvlášť pokud jde o první děcko. Je to vaše všechno, střed vašeho vesmíru a nejmilovanější bytost na světě. Ale jednoho dne vám začne lézt na nervy. Jednoho dne budete možná mít víc dětí nebo zatoužíte zaletět si na dovolenou bez nich (och, jaké rouhání, já vím) nebo prostě budete potřebovat pomoct. Jenže pak budete tak maximálně surfovat na „hlídačkách“, protože jste uvalili na prarodiče zákaz přiblížení k dítěti. Je třeba si to dobře rozmyslet.
Moje story
Jako prvorodička jsem si o prarodičích taky myslela své. Proč mi do háje na můj vkus dost často rvali děcko z náručí? Děcko, které u nich začalo brečet a chtělo ke mně? Místo, aby mi ho vrátili, tak s ním poodešli a chtěli sobě, mně, děcku a nevím komu všemu ukázat, že mají patent na uklidnění dítěte? Proč mi nevyžádaně radili, když mému dítěti nerozuměli? Já jsem s ním přece 24 hodin denně, já asi vím, ne? Věty jako „noo, asi má hlad, že“, když prostě hlad neměla, ty mě vytáčely do běla. Hlídání? Jako ano, půjčím vám ji, ale já to nepotřebuju, jestli vy chcete…
S druhým dítětem jsem se naučila respektovat určitý přísun hraček a sladkostí, i když jsem se neustále snažila jej limitovat. Občas jsem neřešila, co s mými dětmi dělají a jak to dělají. Byla jsem ráda, že se jim pověnovali, i když ne vždy podle mých představ. Hlídání, jo, díky, to jste hodní.
Třetí dítě? Prarodiče: „No, my bychom si ji pochovali, ale asi nebude chtít, že?“ Já: „Hele, to vůbec nevadí, jen si ji prosím na chvilku vemte.“ Drželi ji tehdy správně? Ergonomicky? Hej, fakt netuším a bylo mi to jedno, úplně jedno. Dali občas nějakou radu, OK, tak dali. Nejspíš jednou taky ráda poradím. Prarodiče jsou teď, se třemi malými dětmi, takové světlo na konci tunelu. Přeháním, ale minimálně třeba pouliční lampa v parku nebo tak něco. Jsou ochotní si půjčit všechny naše děti a někam je vzít. Zvládli bychom to bez nich? Ano. Ale s nimi je to mnohem, mnohem lepší. A že děti přijdou s nějakou hračkou, kterou já bych doma úplně nechtěla, nebo dostanou bonbony, neřeším. „What happens at Grandma's, stays at Grandma's!“ Takže díky za vás! ♥
Jo a hádejte, co. Roky vzájemného respektu a kompromisu se vyplatily a nemáme problém se domluvit na počtu dárků na Vánoce a narozeniny a ani těch sladkostí už tolik není. Asi máme štěstí, ne všichni prarodiče jsou tak vstřícní, ale po dobrém to většinou jde lépe než po zlém.
Pro prarodiče
Já vím, dvacet let jste se těšili na vnoučátka, nebo možná ne, ale tak v tom případě vám kontakt s vnoučaty na srdci neleží a toto téma vás netrápí, a teď se k vám jejich rodiče chovají jako ke zločinci v podmínce. Kontrolují, jestli dítě správně držíte, jestli jste nepřinesli něco, co je pro něj údajně nebezpečné (dejme tomu nebio přesnídávku) nebo jestli náhodou nemáte rýmu, protože z té by malý Matyášek asi skončil na plicním.
Dostanete nadiktováno, jaké dárky můžete nosit, jaké nikdy nesmíte nosit, do kterých obchodů pro ně zajít, jak se chovat. Dokonce i křupky a kapsičky musíte kupovat podle instrukcí. Těšíte se na kočárek a maminka nosí v nosítku. Těšíte se, že půjde sami s miminkem na procházku ,a dostává se vám zhruba stejné důvěry jako prvňákovi, no, možná ještě o něco menší.
Co na to říct? Budete muset mít trpělivost. Jak naše mladší generace ráda zdůrazňuje, vy už jste si svoje děti vychovali, teď vychováváme my. Pokud vám jde o dlouhodobý, harmonický vztah s vnoučaty i s jejich rodiči, bude nejlepší, když se budete snažit pochopit a respektovat přání „mladých“.
Já vím, že je to pro vás těžké, ale my máme naposloucháno hooodně podcastů a přečteno hooodně výzkumů o závislosti na cukru, o vlivu přemíry hraček na dítě, o důležitosti fyzického kontaktu s dítětem. Je možné, že něco vidíme přehnaně a něco třeba děláme blbě, ale děláme to ne proto, abychom vás naštvali a odřízli, ale protože jsme hluboce přesvědčeni, že je to to nejlepší pro dítě.
Tak s námi prosím mějte trpělivost, ta přináší růže a taky dobré vztahy. Těšili jste se na procházky s kočárkem, ale snacha pořád jen nosí v nosítku? No tak holt chovejte dítě u ní na gauči, prostě hledejte společnou cestu. Hlavně už se na to poučování o nošení v nosítku vykašlete, stejně házíte hrách na stěnu. A věřte, že až bude dítě starší nebo čím jich bude víc, povolíme. Protože s každým dalším dítětem a s každým dalším rokem nároky na splnění idealistických cílů a i na kontrolu působení prarodičů klesají. Máte naději.
Jo a s argumentem „já jsem taky vychovala děti a všechny jsou v pohodě“ na nás radši vůbec nechoďte. Nebo se dozvíte, že závislost na sladkém, psychická nevyrovnanost a skolióza jsou koneckonců vaše vina. V nelítostném boji o dobro dítěte často padnou výroky, které by padnout neměly. Tak na to obě strany mysleme.
A já držím palce všem rodičům a prarodičům, ať si užívají dětí. A vám, kteří musíte fungovat bez babiček a dědečků, případně bez vnuček a vnoučků, posílám podporu. Držte se.
A nakonec ohromně dojemný citát od Rudolpha Giulianiho: „Děti nejvíce potřebují to nejnutnější, co jim prarodiče v hojné míře poskytují. Dávají bezpodmínečnou lásku, laskavost, trpělivost, humor, pohodlí a lekce do života.“
