Článek
Kdysi jsem si ve svých naivní představách malovala, že budeme trávit volné chvíle jako šťastná rodina. Že budeme spokojení, naplnění, že bude u nás doma vládnout mír a harmonie. Ano, až tak prostomyslná jsem byla. Já si ze svého dětství pamatuji tu rodinnou pohodu sobotních či nedělních odpolední v obýváku před televizí, kdy si každý dělal svoje, ale panoval všeobecný pokoj. Tak u nás panuje kdekdo a kdeco, jen ne všeobecný pokoj. Spíš tak jako něco na styl všeobecného chaosu, všeobecné katastrofy, všudypřítomného řevu a podobně.
Muč se! Bav se!
Můj muž odmítl trpět společně. Bok po boku jako vojáci na frontě se povzbuzovat k trpělivosti a radosti, zatímco před námi zuří rivalské, ukňourané a dětinské bitvy. Proto navrhl revoluční krok. Pokud nejsme na návštěvě, na výletě, na bazéně, na kole, zkrátka neprovádíme-li nějakou výjimečnou, dopředu naplánovanou a promyšlenou aktivitu, děti si ve dnech nejtěžších, tedy dnech víkendu a volna, střídáme. Není třeba, aby tak hluboké oběti přinášeli dva lidé. Praktikujeme metodu „Muč se, bav se.“
Jak to vypadá v praxi?
Dejme tomu, že v sobotu dopoledne jedeme všichni společně (protože jsme úplná rodina a máme se rádi) na výlet. Ale odpoledne se už mně ani muži nikde camrat nechce. Takže přejdeme do módu „muč se, bav se“. A střídáme si děti po hodině. Hodinu já, hodinu on, hodinu já, hodinu on a pak se jde večeřet aaa spinkat. Každý z rodičů se pověnuje dětem a zároveň si dělá svoje. Win win.
Účel světí prostředky
Metoda střídavé péče v úplné rodině a společné domácnosti vykazuje překvapivě pozitivní výsledky. Oba partneři jsou šťastnější. Je to takový extremismus, kdy se v intervalech rodič plně věnuje dětem a pak plně věnuje sobě. Manžel si tento postup nedokáže dost vynachválit. Jakožto muž je nadšen z vědomí, že na něm leží zodpovědnost buďto všechna, nebo žádná. Jednou se mi svěřil, že by nejraději praktikoval klasickou střídavku s tím, že by měl týden děti a týden prázdnej bejvák. Na dotaz, zda bych mu snad nechyběla třeba já, váhavě pokýval hlavou, že asi ano. To jsem si tedy oddychla. Ale částečně mu rozumím. Ono totiž to pospolité rodinné přebývání může být pro analytický typ poněkud matoucí. Zodpovědnost leží na všech a na nikom. Není nad to mít jasno.
Nebezpečná volnost
Kdo se zhrozil, co jsme to za rodiče, že čas strávený s dětmi označujeme pojmem mučení, nechť se stydí. Samozřejmě, že se baví ten rodič, který disponuje právem věnovat se omladině. Naopak ten, který zůstane napospas sám sobě, svému volnu, svým koníčkům, své práci, svému sportu, svému telefonu, svému notebooku a své knize, ten hluboce, přehluboce trpí. Protože každá minuta strávená v separaci od rodiny, je skutečně krušná. Ta volnost je tak tíživá, až si opuštěný rodič čas od času pro jistotu zkontroluje puls. Protože na samotu a svobodu není rodič malých dětí stavěný.
