Suchý šampon, legíny a ortopedické vložky. Bez čeho se jako matka tří dětí neobejdu?

Je to svinstvo. Já vím. Ale šetří to čas a dělá mě to krásnější. Dřív jsem ho nepoužívala, ale nyní už si na Grétu nehraji a bedlivě dohlížím, ať mám sucháč vždycky v zásobě. Ale používám Baleu a teta mého manžela tvrdí, že není testována na zvířatech, takže vlastně obětuju svoje vlasy planetě. Tak.

Nevím čím to, ale po třech těhotenstvích a porodech se z mé popelkovské nožičky stala palačinka. Nebo rozplácnutá noha jedné ze tří přadlen. Všechny boty ze svého bezdětného a jednotěného období jsem musela s pláčem naházet do kontejneru na textil a obuv, a vybavit se botami novými, do kterých nacpu své pozměněné noženky. Jenže i tak ta chůze nebyla ono. Z návštěvy ortopedie jsem si tedy odnesla vložky a od té doby, s uměle podpořenou klenbou, skáču jako laňka. Když nasadím boty bez vložek a odhodlám se ujít pár kilometrů, lituji. Hořce. Ale zlepšuje se to, takže kdo ví, třeba budu ve čtyřicítce zas běhat jak mladice.

Toto není vysoce sponzorovaný příspěvek, nicméně kéž by byl. Po porodu mi zůstalo břicho. Ne tuk, ale kůže. Převis. Když udělám plank nebo kočku, visí mi tam kynuté těsto. To by až tak nevadilo, koneckonců každá žena je krásná a i matka se srolovaným břichem může mít jiskru v oku a nebetyčný sex appeal, nicméně dělá mi problém nosit kalhoty. Když stojím, je to fajn. Když si sednu, není to fajn. Ani trošku. Takže jsem přesedlala na legíny doma a pomalu na ně přesedlávám i mezi lidmi. Prosím vás nepředstavujte si ty legíny, které vám vytvarují o pět čísel větší zadek (i když hodily by se), nosím normální, netvarovací a neprůhledné a pod šaty. A ač jsem vyzkoušela značek spoustu, na Lelosi prostě nedám dopustit. Věřím, že pro někoho, kdo nemá přes břicho o tři čísla větší velikost než přes zadek a stehna jsou to zbytečně vyhozené peníze, ale já si za to kupuju pohodlí. A to se vyplatí.

Kdo neví, k čemu tento lék slouží, radostný život má. Můj kamarád, vlastně nepřítel, hemeroid mě nezvaně navštívil již v prvním těhotenství a od té doby na sebe čas od času nepříjemně upozorní. Kdo mi chce doporučit návštěvu odborníka, tak tento vysoce adrenalinový zážitek už mám za sebou. Čas od času detralexová kůra stačí. Prý kdybych tak věděla, s čím tam za ním lidé chodí. To snad raději ani ne.

Je to tak. Teprve po všech svých dětech jsem zjistila, že moje postava je politováníhodná parodie na to, jak by mělo tělo fungovat a jeho držení vypadat. Vydala jsem se na nějaké ty fyzioterapie a pak si zaplatila MamaCore. A vida. Tělo se zlepšilo. Dnes už neposiluju jen střed těla, zvládám cvičit i normálně, nicméně cviky na střed neustále zařazuju, protože po nějaké době mám tendenci sklouznout ke špatným stereotypům.

Kdo děti nechce bít, kdo po nich nechce ječet, kdo po nich nechce házet všechny ty krámy, které nechaly ZASE pod nohama, nechť si nasadí sluchátka s tlumením hluku a do nich nějakou vypalovačku. Je to účinnější než počítat do deseti. Protože když já se rozhodnu, že se uklidním a počítám do deseti, u šestky už ječím jak megera a začínají kolem mě létat věci, nezřídka děti. Takže raději ty sluchátka.

Nikdy jsem nebyla kávičková požitkářka. Kávu nepiju, čaj si naliju do hrnku, je jedno, do kterého. Tak ty časy skončily. Kávu jsem sice pít nezačala, ale z čajování jsem udělala rituál. Jak jsem někde slyšela kdysi hlásat jednoho odborníka, člověk si musí najít alespoň tři věci, které ho v daný den těší. Jistě bych jich našla deset, třeba vytírat rozlité mléko, nutit děti uklízet pokoj, převlékat pročůrané povlečení, ale jeden z mých skalních každodenních požitků je černý čaj v (POZOR) obrovském, nádherném, milovaném hrnku. A na ten ať mi NIKDO nesahá.

Legenda praví, že byly doby, kdy jsem nosila kabelky. Tak těm dobám odzvonilo. Jako ano, pokud vím, že jdu vyloženě jen dělat parádu bez korzování přesahujícího pár metrů, vyhrabu jednu ze svých dvou kabelek opředenou pavučinami, sfouknu z ní prach, něžně ji opráším a obřadně použiju, ale v každodenním životě už volím jedině batoh. Jako ne nějaký turistický, tak hluboko jsem se ve svém manekýnství nepropadla, ale nedá se svítit. Pokud mi má záda nemají vypovědět službu a nemá se z mých klíčních kostí stát nakloněná rovina, potřebuju batoh.

Nevím, jestli je to přemírou hluku a podnětů kolem mé osoby, nebo jde prostě jen o vedlejší produkt stárnutí, pardon zrání, ale potřebuji trávit čas v přírodě. Nechci chodit na žádné festivaly balónků a čokolády, ani skákacích hradů (i když tam každoročně jdeme), nechci chodit na jarmarky, do heren a nechci chodit dokonce ani na hřiště. Chci chodit do lesa. Na louku, k potoku. Teď zním jako hodně nudně a prudérně, ale právě tam čerpám sílu na zvládnutí každodenního víru velkoměsta, přechodů, semaforů a vajglů na chodníku.

Zjistila jsem, že den je dost dlouhý na to, abych byla neustále vystavena interakcím se svými milovanými dětmi. Mohlo by to špatně dopadnout. Proto jsem zavedla povinný odpolední klid. Když jsou děti doma (nejsou ve školce, školce), jdou do pokoje, lehnou si k audiopohádce a potom si můžou hrát. Dohromady jsou v pokojíku zavření hodinu, vždycky jim nastavím budík, který zaklapnou a pak mají opět povolen vstup do mé blízkosti. Někomu to může přijít kruté, ale já uvažuju, že si povinný odpolední klid dětí dám patentovat.

Co vy? Bez čeho se neobejdete vy? :-)

Zdroj: já a https://scitani.gov.cz/plodnost-zen