Článek
Děti jsou požehnání. Česká společnost to tak samozřejmě vnímá, proto jsme již samotným oznámením svatby na prahu dvacítky poděsili prarodiče. Když jsme je uklidnili, že „nemusíme“, jen se prostě vzít chceme, neváhali a udělili nám cennou radu „hlavně nespěchejte“ a užijte si život. Takže jsme je poslechli a začali náš trojboj až za dva roky. První dvě děti nesli statečně, ale při oznámení třetího těhotenství se babička muže vzmohla místo gratuluju jen na „teď už, Radečku, nebudeš mít žádné koníčky, ale tak ty jsi byl vždycky rodinný typ“. PS: ne, nebyl a není a má koníčky. Ale chápu. Jo a nic proti babičce, je skvělá, pravnoučata má fakt ráda a kinder čokoládek máme na rozdávání, nekecám. Ale tak nějak to v tom Česku máme. Nedokážeme si představit život s dětmi ani bez nich.
Vsuvka. Ano, já vím, naše rodina není kdovíjak výjimečná, je mi jasné, že mě budou číst zasloužilí rodiče čtyř a více dětí. K vám cítím hluboký obdiv, jste top, pro vás tento článek není, vy patříte o ligu výš. Nicméně při sčítání v roce 2021 vycházelo na jednu ženu průměrně 1,57 dětí. Takže s našimi třemi jsme nad průměrem, a koho zajímá, jak nádherné to je, může číst dál.
Tři děti v číslech
Tři děti se poměrně snadno dají vyčíslit. Dva a čtvrt roku těhotenství, v mém případě 4 a půl roku kojení, 12 dní v porodnici, cca 36 návštěv gynekologa, 58 nových zubů (56 mléčných a 2 dospělácké, zatím), pár návštěv pohotovosti, desatery narozeniny, tři postele, tři židle, tři deštníky, tři pláštěnky, tři zubní kartáčky, dvě pasty (protože tomu nechutná ta a té zas tamta), tři autosedačky, tři nafukovací kruhy, tři průkazky pojišťovny, tři občanky, od loňska i tři pasy, tři batůžky, tři flašky na pití, a tak dále a tak dále. Ale protože „statistika nuda je“, pojďme do života.
Proč jsme to udělali?
Protože jsme to chtěli vzít jedním vrzem. Manžel mi oznámil, že třetí bude hned po těch dvou, nebo nikdy. A já to chápu. Brzy nám bude třicet a už jsou všichni schopni pobytu mimo domov a má ňadra. Je to zázrak! Až nám bude 40, nejmladšímu dítěti bude 13, nejstaršímu 17, tak nějak si osobně já představuju ráj a svobodu.
A pak jsme samozřejmě chtěli, aby k sobě měli blízko. Věkově, výškově, váhově, mentálně, citově. A samozřejmě, ať si spolu vyhrají. Protože mojí noční můrou bylo jet na dovolenou nebo na výlet, kde mi za zadkem bude postávat znuděné děcko, které nemá nikoho dalšího, aby si s ním šel pinkat balónem nebo hrát karty. Díky, nechci. Máš sourozence, proto jsme si vás udělali tak moc. A jaká je realita?
Si spolu vyhrají… ano, ale
Ty děti se spolu skutečně zabaví, ale dost možná způsobem, který jste si nepředstavovali ani ve svých nejdivočejších snech. Společně počmárají gauč, navzájem se doškrábají do krve, zničí vám nábytek nebo rozmatlají omáčku po celé kuchyni. Ač byste čekali, že mladší děti budou vzhlížet ke staršímu, díky jehož pozitivnímu příkladu budou v roce chodit na nočník, ve dvou letech mluvit ve větách a ve třech si dvě hodiny vybarvovat omalovánky a plnit úkoly v dětských časopisech, skutečnost je taková, že smečka je tak silná jako její nejslabší člen, tedy ten nejmladší, případně ten s nejblbějšími nápady. A proto to u vás doma bude pravděpodobně vypadat jako v pravěké jeskyni, včetně nástěnných maleb. Řešení? Jsou dvě. Buď se budete snažit být normální rodina, přičemž vy zastanete roli drába, nebo prostě přepnete na úplně jiný režim. Nemluvím o anarchii, jen o režimu máme malé děti, a přesně tak to u nás bude vypadat. Jinými slovy oblíbeného vánočního rčení „Ježíšek se taky narodil ve chlévě, tak se u nás bude cítit jako doma“.
Pokud chcete tři děti rychle po sobě,…
- Začněte chodit do fitka a snad radši i na fyzio. Záda, pánevní dno, diastáza, ploché nohy, chuťovka. Kdo je připraven, není překvapen.
- Vyspěte se. Někdo tvrdí, že po porodu se nevyspíte. To je pravda. Nicméně nevyspíte se ani před ním a nevyspíte se ještě dlouho po něm. Ale v pohodě, tělo to zmákne. A chce to dobrý korektor na kruhy pod očima.
- Pořiďte si spoustu prarodičů, tak desatery. V důchodu, ochotné hlídat. Milující děti, ale respektující vaše požadavky ohledně dávek cukru, hraček a pohádek. Jo a hodně štěstí.
- Nacvičte si pomalou chůzi, spíš vlastně stání. Dalších x let se budete pohybovat výhradně pomalu, až na drobné výjimky (starší na odrážedle, mladší dobrovolně v kočáře).
- Nerekonstruujte. Nemá to smysl. Když jsme se v roce prvního dítěte přestěhovali, snila jsem o nové kuchyni, potažmo novém všem. Následující léta a děti potvrdily mužovu teorii, že to není dobrý nápad. Hele, hezky budete bydlet, až děti odrostou. Škoda peněz, škoda námahy. Fakt.
- Trénujte mlčení. Když vás ta malá robátka, která se hádají cca 10 hodin denně, vytočí během dopoledne už popáté doběla, bude se vám mlčení hodit. Protože jinak řeknete něco velmi nepěkného, něco, čeho byste mohli litovat. V mých lepších dnech ječím, že „chci být někde jinde s někým jiným“ a v těch horších? To na sebe ani neprásknu. Ale kdybych uměla držet hubu a nějak opustit svoje tělo a zameditovat se, dost by to naší atmosféře lásky, pohody a radosti napomohlo.
- Jděte k doktorovi. A za dva týdny zase. A pak zase. A taky do lékárny. Ať si zvyknete na nový režim, ve kterém budete od podzimu do jara fungovat.
- Kupte nebo postavte garáž. Nejen, že budete potřebovat větší auto, kam se kromě tří autosedaček vejdou ještě všechny jejich pojízdné krámy, ale váš vozový park naroste exponenciálně. Tři plastové motorky, tři koloběžky, tři koloodrážedla, tři kola. Proč všechno třikrát? Protože když mají děti mezi sebou nízký věkový rozdíl, znamená to, že jsou relativně malé, tudíž závistivé, a než abyste řešili tahanice o motorku, radši máte všechno třikrát.
Na co se těšit?
- Na GANG. Prostě budete mít svůj gang, svou smečku, svoje kachničky, svůj tým, který za vámi bude oddaně a nadšeně cupitat. Je to fakt hezký.
- Na srandu. S třemi dečkami je jednoznačně víc srandy než s dvěma nebo s jedním. Více interakcí, jak negativních, tak pozitivních, více legrace, více blbostí.
- Na společné aktivity pro všechny. Tři podobně staré děti baví stejná místa, stejné hry, stejné pohádky. Žádné zpruzelé puberťácké to je nuda, tam já nechci, to je pro mimina a tak. Kdepak. Děťátka se budou fantasticky bavit na kolotoči, zatímco vy se budete krčit na lavičce a čumět na kolotoč. V tom lepším případě. Krásné odpoledne pro všechny.
- Na několikaletý obdiv. Pěkných pár let v kuse budete pro své děti hrdinka. Dokonce se o vás budou rvát, stát na vás fronty nebo lstivě podvádět soupeře. Není větší výhry v životě než „volná máma“.
Něco málo ze života aneb co mi za pár let chybět nebude
- Ty jsi dneska popáté rozlil pití? No to nevadí.
- Ty jsi omylem pokreslila stůl za pět litrů centropenama? Nevadí.
- Ty ses zase vykakala na koberec? Nevadí.
- Ty sis sundala dneska už po osmdesáté páté gumičky a sponky? Nevadí.
- Ty jsi dneska počtvrté spadl? Noo, to musí bolet, že?
- Vrať tu hračku sestřičce (po desáté), je to její. (Následuje řev.)
- Vy se mnou chcete chystat oběd? Jé, to mám radost. A všichni tři? Aha, noo, to je supr.
Časté věty
Na tyto věty nejsem pyšná, opakuji nejsem, ale přináším vám realitu běžných dní.
- Co se zase stalo?
- Proč musíte pořád tak řvát?
- Co jste si udělali?
- Nemůžete si prostě chvilku v klidu hrát?
- Musíte pořád něco chtít?
- Jak to, že máte zase hlad?
- Maminka už na to ale nemá nervy.
Matematika je matematika
Tři nejsou dvě. Lidé dvou a méně dětí rádi tvrdí, že se to třetí určitě ztratí. Neznám nikoho se třemi dětmi s malým věkovým rozdílem, který by částečnou či permanentní ztrátu třetího dítěte potvrdil. To třetí tam je. A protože si moc dobře uvědomuje existenci svých konkurentů, upevňuje svou pozici velice militantně.
Pak další věc. Děti máte tři, ale oči, uši, ruce a nohy jenom dvě. S tím je potřeba se smířit. Pokud vás budou potřebovat všechny ve stejný čas (a to si pište, že budou), neuspokojíte všechny. Ale to nevadí, proto jste si je pořídili, ne? Ať se naučí, že nejsou na světě sami. Tak to se nebojte, naučí se to dokonale. Tak dokonale, že naše pětiletá prvorozená už má v počtu svých budoucích dětí jasno, bude mít DVĚ, víc ne!
NEMĚNILA BYCH!
Na závěr. Co jsem si vysnila, to mám. Velkou rodinu, kterou jsem vždycky chtěla. Máme tři krásné, chytré, zdravé, osobité děti, se kterými můžu být dostatečně dlouho doma. A i když jsem si ověřila, že asi nejsem úplně typ na výchovu batolat, jak děti odrůstají, jsem úplně nadšená z toho, co společně dokážou vymyslet a jak se dokážou bavit. Ano, je u nás až moc chaosu, hluku, pádů, breku a soubojů, ale taky pusinek, tulení, smíchu a lechtání. Je to náročný? Ano. Stojí to za to? Absolutně!
