Typy rodičů ve školkové šatně

Šatna ve školce je místo, kde si můžete před dlouhým dnem, případně po dlouhém dni skutečně zaslouženě odpočinout. Protože jestli si myslíte, že tam vběhnete, dítko se bleskurychle převleče a zase vyběhnete, jste na pěkném omylu, takže si sundejte tu bundu a posaďte se na lavičku. Není úplně od věci napochodovat do školky v jedné ruce s lattéčkem a v druhé s knihou.

Právě v šatně jsme stvořily s kamarádkami matkami naše přátelství, protože tak jako vojáky na frontě spojuje společné pouto, tak také v šatně jsou rodiče na stejné lodi. Během těch let a hodin jsem vypozorovala spoustu odlišných rodičovských přístupů, sama mezi nimi podle hladiny mé psychické vyrovnanosti a času, který mám, přeskakuji.

Ahoj, ahoj, tak pojď a již je rodič celý zanořený ve skříňce, oblečení jen lítá, navléká ho na dítě jak na hadrovou panenku, rve bezvládnému děcku boty, zabalí ho do bundy, šály, čepice, s vypětím posledních sil navlékne rukavice. Otře pot minimálně z čela, houkne naschle a opouští školku. Podle mě je to, bohužel, pro rodiče stále ta nejjednodušší varianta. Práce je celá na vás, děcko vás koneckonců až tak nebrzdí a vy jste sprint o to vypadnout ven jako první vyhráli na celé čáře. Pokud ale aspoň trochu chcete, aby se dítě naučilo svlékat a oblékat samo, budete patřit k jiné skupině.

„Prosím tě proč máš špinavé tyhle botičky? Na ven máš přece ty modré. Kde se tady vzalo tolik mikin? Kterou bundu si máš brát na ven, vždyť jsem ti to říkala! Prosim tě sundej si konečně ty papuče.“ Rodič jen lamentuje a přehrabuje, topí se ve změti oblečení, které nakonec raději odnáší domů. Pod vyházeným oblečením najde dítě, obleče ho a společně s taškou narvanou svršky odcházejí.

Rodič dítě obléká, svléká, jenže pak se rozhlédne kolem (chyba, to třeba rodič oblékač nikdy nedělá) a zjistí, že aspoň do jisté (malé, hodně malé) míry se děti ostatních rodičů oblékají samy. Samozřejmě, že jde o chybu rodiče, ale aby rodič odčinil svému černému svědomí a očistil se před ostatními dospělými diváky, začne, zatímco dítěti nazouvá boty, pronášet do éteru legendární výroky na styl „No, vidíš holčičku? Podívej, ta se obléká sama, ne jako ty.“ Přičemž další rodiče na sobě nenechají neoprávněnou pochvalu, takže se strhne „Ale ne, vždyť ona si ani neumí zapnout bundu.“ Rodič srovnávač pak odchází s o něco lepším pocitem, nicméně zítra se situace opakuje nanovo.

Jde o velmi, velmi ohrožený druhy, který je třeba chránit. Buď má rodič extrémně dobrou náladu nebo zrovna četl knihu od Dr. Lidmily Pekařové (mimochodem skvělý, doporučuju!). Každopádně absolutně vyklidněně sedí na lavičce, sleduje svůj poklad, který se šnečím tempem obléká, málo mluví, příliš neinstruuje, a když je problém, vypomůže, nebo ještě lépe napomůže, ať si dítě vypomůže samo. Sama jsem měla párkrát v životě tu čest vést u dětí oblékání tímto způsobem a měla jsem z toho výborný pocit. Akorát je potřeba přijít hned po svačině, ať to do zavíračky školky stihnete.

„Pojď Pavlínko, musíme si obout ty botičky, víš, venku už je velká zima. A když si ještě nasadíš čepičku a rukavičky, tak už pak půjdeme domů a tam si dáme dobrou svačinku. Noo, nemůžeme zůstat tady v šatně, paní učitelky chtějí jít taky domů.“ A tak dále a tak dááále. Rodič neustále vypráví pohádky, jednak aby na děcko neječel, ať se už do háje oblíkne, jednak aby dítě zhypnotizoval. Někdy to funguje. Druzí rodiče tento přístup ovšem nenesou až tak dobře.

Tohle známe snad všichni a kdo říká, že ne, tak kecá. „Tak dělej! Nebudu tady čekat celé odpoledne, chápeš? Musíme stihnout i jiné věci. Kolikrát ti mám říkat, aby sis oblíkl tu mikinu?! Já jdu ale čekat ven, toto už přestává všechno.“ Rodič stojí, snaží se zadávat pokyny jak na buzerplace, nicméně děcko buď čučí do blba nebo se přehrabuje v nějakých krámech, které si přineslo z domova nebo vykšeftovalo od dalších dětí, nebo pozoruje ostatní nebo se snaží vyprávět, co všechno dělalo za poslední rok ve školce. Jediné, co stoprocentně nedělá, je oblékání. Rodič se potí jako vrata od chlíva, před očima rudo a přemýšlí, jestli ve školce dítě zanechat, nechat ho jít polonahé, nebo ho hrubou silou obléct sám.

A pak zpravidla přijde další fáze. Rodič rezignuje. Svlékne si bundu a svetr a začne si číst všechny nástěnky, naučí se zpaměti jídelníček do konce týdne, zajde si promluvit s paní učitelkou, promluví si koneckonců i s dítětem, když se neobléká, vyřídí si všechny messengery, whatsappy a facebooky, pokecá si s dalšími rodiči, pak se posadí, stále čeká a přemýšlí o smyslu života a smyslu pořizování si dětí. Dítě se zázrakem za sto padesát let nějak obleče, rezignovaný rodič klidně přispěje i nějakým tím motivačním výrokem nebo srandou a jde se domů. Zítra nanovo.

Tak co vy?

Já velmi výjimečně trpělivec, často naštvanec a rezignátor.