Článek
Nikdo není dokonalý
Žijeme v nedokonalém světě plném nedokonalých lidí. Paní na poště se na mě mračila, prodavačka mi dvakrát namarkovala šunku, automechanik mi do auta dal blbou baterku, zubař mi zub spravoval natřikrát (nekecám, no aspoň si na mě výjimečně vyhradil 4 a půl minuty času), a revizák kotlů nám kotel zkontroloval tak odborně, jak bychom to dokázali sami.
Jo. To je ale hnus fialovej. A naštve to. A děje se to. Ale nějak mě nenapadlo žádat zubaře, aby vrátil diplom (i když zpackaný zub je jeho chyba), paní na poště umístit raději k pásu, protože krytům telefonů její kyselý obličej vadit nebude nebo mechanika poslat třeba do dolu, protože tam nemá co zkazit. Nebo možná má, co já vím. Nikdy jsem v dole nepracovala. Ale kdo ví, možná by mě tam taky někdo rád poslal, protože jsem se neovládla a na své žáky zvedla hlas (nebudu psát křičela, protože to se nesmí stát a dít nebude a až budou všude po školách kamery, tak teprve uvidíme!).
Děti jako diamanty
Já vím, že naše děti jsou naše poklady. Skoro až diamanty, že? A i když je to brutální klišé, diamant vzniká pod tlakem. Tím nemyslím nějaké hnusné autoritářské buzerování, ale ono co tě nezabije, to tě posílí a opravdu dítě neumře, když se na něj někdo zamračí nebo ho někdo napomene. A to dokonce i neprávem. Teda výjimečně.
Chybovat je lidské. Ale nechybuj!
Ujedou vám občas na děti nervy? Ujedou. Jen se nedělejte. A to máte dvě. Ujedou občas nervy učiteli? Ano, ujedou. Tvrdíte, že to si vy v práci nemůžete dovolit. Ale prosím vás. Dobrá, sedí před vámi protivný zákazník. Sedíte v místnosti jeden na jednoho, ovládnete se, jste profík. Kdyby jich tam sedělo 25, nevěnovali by se tomu, proč přišli, vzájemně se mlátili, a ještě vám polili nějakým sladkým hnusem, kterým se po celý den dopujou, aby měli dostatek nekontrolovatelné energie, smlouvy, možná byste taky nepůsobili tak buddhisticky jak si myslíte.
Řeknu vám. Já mám fakt štěstí. Učitelé a vychovatelé mých dětí jsou úžasní. Úžasní. Ale představte si. I tak má každý z nich určitě něco, na čem by se dalo zapracovat. To je ale novinka, že? Nikdo není dokonalý. A když tedy potřebuje na něčem zapracovat a není stoprocentní, měl by si najít jinou práci?
Školní třída. Nebe vs. peklo?
Všichni ti kritici, odborníci…já vím, školství se musí změnit, přístup se musí změnit. Fajn. Dejte mi do třídy 10 dětí, které si z domu přinesly takové ty sociální návyky, jakože svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého, pozdravím, poprosím, poděkuju, vážím si, neskáču do řeči a ukážu vám pedagogické nebe na zemi. Jenže dokud děti připomínají místo andílků spíš ty čertíky, ráj se prostě zatím konat nebude.
Všechno má 2 strany
Já to vezmu z druhé strany. Kdysi jsem byla donucena absolvovat seminář. Nějaký pedagogický seminář o integraci, inkluzi, šíleně interaktivní, s prvky psychoblbostí. To by se snad ještě dalo přežít. Že to mělo trvat 8 hodin, dali nám jednu malou bagetu a museli jsme všichni sedět na koberci bez bot a tvořit skupinky s lidmi, které vůbec neznáme. Oukej. Ale bylo to o víkendu. Ano, slyšíte správně. O víkendu. To jsme se měli. Řeknu vám. Ten psychoodborník se mohl snažit, jak chtěl. Ale když měl minimálně polovinu materiálu nevděčnou a bez zájmu se v sobotu nořit do teoretických rovin sociální inkluze, nebylo to kdovíco. Protože vždycky záleží na obou stranách.
A teď tu nebrečím a neházím horký brambor na žáky. Učitel má určitě navrch, určuje trend ve třídě, může děti zlákat, oni jsou přeci jenom ještě poměrně dobře ovlivnitelné (tím nejlepším způsobem myslím), ale stejně. Pracujme jako společnost na vzájemném respektu a toleranci. Protože mnoho lidí bojuje za své děti, aby jim nikdo jejich psyché nepoškrábal, přitom doma školu a učitele kritizují způsobem, který dítě nasaje.
Jaký (ne)může být učitel
Jasně, tyrany, psychopaty nebrat. Klíčema neházet, na hrachu neklečet. S Aničkou Macháčkovou nesrovnávat, do polepšovny neposílat, „nic z tebe nebude“ neprorokovat, do blbců nenadávat. Přes to nejede vlak, takoví učitelé skutečně budou šťastnější někde jinde. O žácích, kteří se takových „mentorů“ zbaví ani nemluvím. Ale s čím se musíme smířit je fakt, že ne všichni učitelé jsou vyklidnění sangvinici. Za mě můžou učiteli občas ujet nervy, pokud je s dětmi transparentní. Pokud se jim omluví, pokud vysvětlí, co jeho chování předcházelo. To je mimochodem přirozená lekce osobnostního rozvoje. Nad zlato.
Tato situace se mi stala jako učitelce. Neprávem jsem na jednu holčičku zvýšila hlas. Omluvila jsem se. Zažila jsem to samozřejmě i z druhé strany, jako dítě. Moje milovaná, dokonalá paní učitelka mě neprávem okřikla. Taky se mi omluvila. To je snad lidské. To snad dítě zná z rodiny. Kéž by se i děti dovedly omluvit za své chování.
Každý člověk má svou práci vykonávat zodpovědně a co nejlépe. Ale jak říkám. Bylo všechno dokonalé, když vám stavěli barák? Nestalo se vám náhodou, že v restauraci nedovařili brambory? Že makléřka měla ve smlouvě chybu? Že doktorka zazdila očkování a řidič MHD jel tak, že jste lítali z jedné strany tramvaje na druhou? Že vám číšník rozlil kafe, že vám v lékárně blbě poradili?
Myslí to učitel s vaším dítětem dobře?
Já vím, že učitelství je profese o něco zodpovědnější, protože špatně namontovaná okna se dají vyměnit (i když to chce zázrak) a špatně vytvarovaný gelový nehet můžeš vymodelovat znovu, kdežto jizvy v duši zůstávají. Ale pokud cítím a vidím, že učitel nebo vychovatel to s dětmi myslí dobře, má je rád a jde mu o ně, tak mu prostě nějaké ty poklesky odpustím.
Jsme lidi. A nejsme dokonalí. Nikdo. Tak se tak k sobě prosím chovejme.
Ideální stav? Rodiče na učitele přehnaně přísní nejsou, ale on na sebe ano. Pak to bude skvěle fungovat.
