Článek
Samozřejmě, že si na nic nestěžuju, protože my, matky na rodičáku, si stěžovat ani nemůžeme, koneckonců není na co, neb máme to štěstí, že jsme na dovolené celoročně. Jenže jeden malilinkatý, drobounký zádrhel to má. Nemáme víkend. Paříme celý týden, dnem i nocí. Ztrácí se nám tzv. opojení pátečním odpolednem, které robotující lid nepracující na směny týden co týden intenzivně prožívá.
Víkend v pojetí full time matky
Teď učiním hluboké doznání. Pro naši rodinu s dětmi ve věku 6, 4 a 2 jsou víkendy dokonce nejnáročnější částí týdne. Žádná školka, jesle, kroužky. Jsme jako rodina pohromadě a je to samozřejmě jednorožcové, až na to, že koncentrace těch tří pokladů pohromadě na relativně malém prostoru často vyústí ve fatální sourozenecké souboje motivované klasickou sourozeneckou rivalitou nebo nudou. První případ se řešit nedá, to je to kouzlo většího počtu dětí, ta možnost je „zadarmo“ naučit sociálnímu chování, nicméně s nudou se něco udělat dá, ba dokonce musí. Takže zpravidla vyanimátorujeme nějaký ten program. Les, hřiště, výlet, nákup a tak. Pravidlo šťastného prožití soboty nebo neděle? Aspoň půl dne v tahu.
Snad právě proto, že víkend je pro mě často sám o sobě psychicky náročný (děti jsem si dělala, protože jsem je chtěla a nelituju toho, a ne není rouhání přiznat, že s třemi dětmi tohoto věku to někdy může být doma na palici, děkuji, howgh), cítila jsem delší dobu potřebu na něm něco změnit. Jenže, co asi tak? Jo, snažím se příjemné domácí aktivity jako je praní, vaření a uklízení nacpat do „pracovních dní“, což ne vždy vyjde, ale i když ano, pořád to nestačilo. A pak mě osvítilo.
Virtuální šabat
Zavřu ty internety. Nebudu hledět na zástupy matek, které matkujou asi tak o deset levelů výše než já, nebudu hledět na moje bezdětné vrstevníky, kteří cestují po celém světě, ne-li vesmíru, nebudu hledět na to, co kdo prodává, protože pak zjistím, co všechno potřebuju. Zákonitě. Jo a taky nebudu tvořit žádný obsah a hlavně, hlavně nebudu číst komentáře k mým článkům zde. Protože když se dozvíte, že máte IQ -300, čas od času by mě někdo nejraději viděl v ústavu pro duševně choré, ideálně ve svěrací kazajce, a v tom nejlepším případě mi „jen“ přidal práci (co to vůbec znamená, máme tu nějakého Big Brothera, který bude rozhodovat, že jsem děti uspala moc brzo, večeři navařila moc rychle, a proto půjdu umýt okna méně efektivním jedincům, abych nevysedávala na počítači a nesepisovala články?), na víkendové pohodě to nepřidá. Takže? V sobotu mě prostě nebude zajímat názor a život nikoho jiného než naší rodiny a pár dalších vyvolených.
Výsledek? Dechberoucí!
A řeknu vám. Víkend zase získal své kouzlo. Netvrdím, že někdy neječím na děti (bacha, ony si začaly) a nemám chuť je zavřít do garáže. I když ta je dřevěná, takže by je stejně slyšela celá ulice a možná by mě ještě někdo nahlásil za týrání. Netvrdím, že si návštěvy hřišť užívám plnými doušky. Netvrdím, že se mi s tím ukňučeným „mamiii, já chci vstávat!“ vkračuje do nového dne s nesnesitelnou lehkostí bytí a širokým úsměvem na rtu. ALE žiju tak nějak přítomněji. Neutíkám k mobilu. Neřeším, která influencerka má jakou zahradu, kdo z mých přátel co skvělého zažil, ani kdo by co po mně chtěl či potřeboval. Žiju tady a teď. Sice takový kapánek méně duhový život plný stolních her, které mě občas nebaví, foukání odřených kolínek, přesvědčování, že když neteče krev, tak nedávám náplast, mnoha dětských proč a utírání rozlitých nápojů, ale náš. Tady, teď, v realitě. A taky víc čtu. A dokonce občas i přemýšlím. Takže vřele, vřele, vřele doporučuju. Zvlášť lidem, kteří na počítači nebo mobilu i pracují. Šabat Šalom.
