Článek
Naivita vs. realita
Coby bezdětná jsem si uspávání představovala asi jako v americkém filmu z 80. a 90. let, kdy pečující matky a milující otcové ukládají své ratolesti pod patchworkové přikrývky. Čtou s těmi klidnými tvorečky, kterým se klíží oči, knihu, pak jim zazpívají ukolébavku, políbí je, nechají zapnutou lampičku, a těsně před tím, než zhasnou světlo, se ještě na dvě vteřinky kochají pohledem na svá požehnání. Evidentně s touto vidinou jsem chtěla tři děti. Rozhodně nelituji toho, že je máme, každopádně realita večera může být kapinku jiná.
Rodič se spíše než průvodcem ke spánku stává náhončím dobytka. Svým vlastním tělem a mnohými pokyny (kdybychom nebyli ovlivněni humanistickými výchovnými směry, tak snad i bičem) je třeba drobotinu zahnat do koupelny, vykonat veškerou nezbytně nutnou hygienu, zahnat do postele a do říše snů. A úkol je to nelehký, zvlášť pokud máte kousků víc. To pak šarvátky, komplikace, průtahy a nápady jako kulaté čtverečky narůstají exponenciálně.
Boj o každé sousto
První problém samozřejmě vyvstává už u večeře. Ač jindy dítě sežere i to, co nevidí, večeřet se mu nechce. Držíte ho u stolu jen silou své vůle a posledními pozůstatky důslednosti. Snažíte se ho donutit, aby aspoň něco snědlo. No ne, pozor, za to rodiče neodsuzujeme, oni potřebují, aby dítě aspoň trochu jídla zkonzumovalo, neb se pak nemůže logicky o hodinu později vymlouvat na to, že nemůže jít spát, protože má hlad.
„Idylka“ v koupelně
Jakmile uznáte, že jste svůj boj prohráli a dítě už jíst nebude, jde se do koupelny. Nevím, proč jsem si myslela, že když mám dětí víc, nechám je samotné ve vaně, ony si budou vařit z vody a pěny či si posílat kačenky a já kromě úklidu po večeři stihnu uvařit na zítra, poskládat prádlo a vyluštit sudoku. Ne. Ne. Ne.
Koupelna je místo konfliktů. Děti si sice skutečně pěkně hrají, nicméně pouze přibližně jednu minutu. Pak na sebe stříkají, odmítají si půjčit mýdlo, hádají se o hračky a občas jen tak mimoděk vytopí koupelnu. V těch dobrodružnějších případech někdo spadne při nástupu do vany či výstupu z vany nebo se praští do vodovodního kohoutku. Tady rodič pomalu začíná ztrácet nervy i sám sebe, rázně vypustí vodu a vydá povel k čištění zubů. Ani to se pravděpodobně neobejde bez obtíží. Spouštěčem dětské stávky může být neoblíbená příchuť zubní pasty, místo u umyvadla, rozkousaný kartáček a celková nechuť čistit si zuby (jak časté a oblíbené). Ale malé povzbuzení, i čištění zubů jednou skončí.
Do pyžam a čůrat
A pak banda popadne pyžama a běhá s nimi všude možně, nevím, proč děti nejsou večer unavené, když my padáme na ústa, ale to tak už na tom světě chodí. A po této zábavné estrádičce již rodič křiví pusu a snaží se zatím ještě po dobrém donutit milá děťátka se obléct. Pak je, ostatně jako každý den, vyšle čůrat. Poměrně často alespoň jeden kus protestuje, že se mu nechce. Musí to aspoň zkusit. Každý den. Už několik let. Stejně se toto pravidlo snaží obejít. Kolik let tohle trvá, řeknete mi někdo, prosím?
Jde se číst
Nu a na řadě je romantická, klidná, uklimbaná četba pohádky. Z této věty je pravda pouze to, že se jde něco číst. Děti se nejdříve pohádají o to, co se bude číst, pak dělají blbosti na posteli, a když už poslouchají, tak se hádají o to, kdo na knihu lépe uvidí. Usínání u čtení se nekoná. A nebude se konat ještě ani dlouho po něm.
Diskusní kroužek
Večer má takové magické kouzlo, že ačkoliv po celý den dítě odpovídalo na vaše dotazy jednoslovně, večer si vzpomene ne veškeré události, které se přihodily dnes, včera, před měsícem, před rokem a zjevně i v minulém životě. A chce si povídat. Zrovna, když se vám to tak hodí.
Finální rozloučení
A pak se zpívá a pusinkuje, to ano, ale zvláště u menších dětí, pokud je tedy neuspáváte svou přítomností (a to s vámi soucítím, jsem ráda, že tato etapa života bez vlastního života je už za mnou), rozhodně nehrozí, že byste si je při odchodu z pokoje dlouze a vděčně prohlíželi. Tady platí pravidlo hlavně žádný oční kontakt a co nejrychleji a co nejvíce nepozorovaně se vytratit.
Pak už jen stačí zapnout chůvičky a připravit se na hluboké hovory sourozenců, něčí zpěv, případně i návštěvy obýváku z důvodu jakéhokoliv.
Zkrátka večerní maraton sice vede k zasloužené odměně, ale je tvrdě vykoupen důsledností, trpělivostí, láskou a časem stráveným s miláčky. Ale já vím. Jednou se mi po těch ukolébavkách a otázkách filozofických i zcela praktických „Mami, kde bydlí vojáci?“ a „Mami, jsou zavřené všechny okna a dveře?“ bude stýskat. A co vy? Americké uspávání, nebo taky krocení divé zvěře jako u nás?
