Článek
Manželství je výsledkem procesu našeho setkávání, chování, jednání, kdy dospějeme k rozhodnutí, že chceme spolu žít a založit rodinu. Na manželství prostě nemá nikdo právo, ani heterosexuálové nemají zaručeno, že najdou partnera na celý život. Svědčí o tom rozvedená manželství nebo lidé, kteří žijí „singl“.
Někdo k životu s druhou osobou nepotřebuje „papíry“ (neuzavírá manželství), a přesto to neznamená, že jejich soužití je méněcenné a nemůže být šťastné. Znám řadu heterosexuálních nesezdaných párů, kteří spolu žijí často mnohem lépe než manželé a nějakými právy a vzájemnými povinnostmi se prostě nezatěžují. Jestli je to dobře nebo ne, je na diskusi.
Pokud se rozhodnou spolu žít dvě ženy nebo dva muži, klidně ať mají stejná práva včetně vzájemné vyživovací povinnosti, práva vědět o tom druhém zdravotní informace, zastupovat se, i možnost „rozvedení partnerství“. Ale nenazývejme soužití homosexuálů manželstvím. Minimálně si ušetříme ve společnosti faux pas typu dotazů na zdraví manželky, když by manželka byl vlasně manžel :-)
Jednou z důležitých rolí manželství je založit rodinu, zplodit potomky a vychovat je.
Příroda to prostě zařídila tak, že zplodit potomka může jen muž a žena. Dnes je ale taková dobam že matka dítěte označí za otce muže, se kterým dítě zplodila a nemusí být nutně sezdáni, dokonce s ním nemusí žít. Ale pořád je to máma a táta (biologičtí rodiče). A není nad to vyrůstat s biologickými rodiči a nebýt „ošizen“ o poznávání svých kořenů. Nedivím se, že pak lidé hledají své biologické rodiče, biologickou rodinu, pokud ji neznají a touží ji poznat.
Právo znát své biologické rodiče je nezadatelé právo dítěte.
Pokud dítě o takové právo připraví vlastní biologická matka, tím, že v matrice nezapíše jméno otce nebo dá dítě k adopci (v porodnici, umístěním do babyboxu), je to smutné. Ale život je často dost složitý a musíme to akceptovat …
Pokud je rodina pohromadě a je tu máma a táta (manželé) a jejich děti, je to to nejlepší, co může být. Rodina však není vězení, které nelze opustit. Pokud se rodiče rozvedou a najdou si nové partnery, děti obvykle již partnerovi mámy neříkají táto, partnerce táty neříkají mámo. Proč tedy znásilňovat pojem máma a nazývat tak partnerku biologické mámy?
Homosexuální pár prostě vlastní společné děti zplodit nemůže a jakákoliv snaha do soužití dvou stejnopohlavních párů přivést dítě znamená ošidit jej o kořeny alespoň jednoho biologického rodiče. A může to pak vypadat až takto absurdně:
https://zeny.iprima.cz/podnikatel-hausenblas-a-jeho-pritel-maji-miminko-jedna-zena-dala-vajicko-druha-zena-dite-odnosila-425173.
A přestože dva „tatínci“ milostivě dovolí „svému“ dítěti, že až mu bude osmnáct, bude moci kontaktovat ženu, která jej porodila (nikoliv dárkyni vajíčka, která představuje genetickou výbavu dítěte) a setkat se s ní, když bude chtít. A tito samozvaní „tatínci“ asi zřejmě nikdy nebudou usilovat o to, aby zjistili, kdo z nich vlatně darované vajíčko oplodnil, protože to mohl být jen jeden. Kde je v takovém případě právo nenarozeného dítěte znát své biologické rodiče, znát své kořeny, když vajíčko bylo darované, dítě odnosila náhradí žena?
Dobrou východu dítěte sice může zajistit i nebiologický pár (např. pěstouni) a za mne klidně i homosexuální pár nebo jen jedna osoba, ale jen v případě, kdy dítě skutečně nemá možnost žít s biologickými rodiči. Ponecejme to však v rukou odborníků, kteří o osvojení opuštěných dětí rozhodují v zájmu dítěte.
