Článek
Moje sestřenice bývala váženou občankou a sousedkou na vesnici ve které bydlela i v nedalekém městečku, kde po ukončení studia pracovala jako učitelka a několik posledních let i jako ředitelka. A kdyby všem těm lidem z jejího okolí ještě před deseti lety někdo řekl, jak za těch pár let bude vypadat a hlavně jak se bude chovat, tak by si zcela jistě významně ťukali na čelo. Alzheimer totiž i vysoce inteligentního a kultivovaného člověka dokáže změnit k nepoznání. V současné době je ve specializovaném zařízení zaměřeném na tuto chorobu, protože není už schopna samostatně fungovat. Přestože se tam o ni dobře starají, vyléčit ji nedokážou. Zřejmě i z těchto důvodů mnohem častěji přemýšlím a vzpomínám na naše rozhovory z let minulých, které bývaly napřed osobní, později jen telefonické a teď, bohužel, už vůbec žádné!
Moje sestřenice je o třináct let starší než já a na období společného bydlení v malém rodinném domku na vesnici, který postavil náš děda, vzpomíná jako na nejhezčí léta jejího života, kdy jsme v pohodě, lásce a porozumění žili pod jednou střechou, kde kuchyň byla sice společná, ale pokoj měla každá rodina svůj vlastní a vůbec nic nám nescházelo. Zatímco já tento úsek svého života vidím trošku jinak. Když mně bylo sedm let, přestěhovali jsme se do domku, ve kterém do té doby bydlela jen ona se svými rodiči. Naše společné bydlení zde mělo být jen krátkodobé, na pár měsíců, než si převezmeme klíče od nového bytu v panelovém domě na sídlišti v sousedním městě. Moje úžasné vzpomínky na vesnickou dvoutřídku, v létě na hry u řeky, koupání u splavu, v zimě sáňkování, lyžování, bobování, tak ty už mně z paměti nikdo nevymaže!
Jiná situace ale byla za nepříznivého počasí nebo večer doma s rodiči, kde jsme v jedné místnosti měli provizorně naskládaný obývací pokoj, ložnici, kuchyňský nábytek a v rohu kamna, na kterých se vařilo. Televize, kterou jsme si přivezli, byla hned od prvního dne umístěna v jejich pokoji, a protože jsme byli jediní z celé vesnice, kdo měl vlastní televizor, stávalo se celkem běžně, že kromě nás, přišla večer na televizi i půlka vesnice. Odpolední vysílání pro děti bylo pro mě tabu a pokud přece jen někdy nějaká výjimka byla, tak jedině za plného provozu, tudíž o nějakém klidném, nerušeném sledování pořadů jsem si mohla nechat jen zdát.
Moje přítomnost na dvorku ani na zahrádce nebyla sice úplně zakázána, ale byla značně omezena v pohybu, hlasitých projevech a dalších aktivitách s tím spojených. A k tomu se sestřenice čas od času vyptávala mých rodičů, kdy že už se odstěhujeme, což ale pro ně bylo značně stresující, jelikož to nezáviselo na vůli jejich, ale toho, kdo měl na starosti přidělování služebních bytů. Na jednu stranu jsme ji chápali, byla už dospělá a s našim příchodem, přišla o své soukromí, které nemohl plně nahradit ani její podkrovní pokoj, protože v něm se dalo trvale bydlet pouze od jara do podzimu. Z původně plánovaných pár měsíců, se náš pobyt pod jednou střechou nakonec protáhl až na dva a půl roku! Dodnes mám před očima, jak velikánskou radost a pocit štěstí jsme z nového bytu všichni měli.
Necelý rok po našem přestěhování se sestřenice vdávala. Z naší rodiny se obřadu zúčastnil pouze můj táta, který byl zaměstnán jako řidič osobáku Tatra 603, který v té době patřil mezi ty nejluxusnější. Na žádost nevěsty si vyřídil povolení, aby mohl s tímto vozem jezdit i na její svatbě. A jelikož součástí šoféra ředitele uranových dolů bylo i připojení služebního telefonu, mohl mně tak zatelefonovat a jménem novomanželky pozvat do hotelu na odpolední svatební hostinu. Z jakého důvodu jsme na svatbě nebyli komplet celá naše rodina a proč já až odpoledne, tak to nevím dodnes.
Krátce po svatbě přišel na svět i sestřenice syn, ze kterého měli velkou radost oba jeho rodiče, ale jen do té doby, než novopečený otec vzal nohy na ramena a emigroval. Zatímco on zmizel někde za kopečkama, ona byla s poporodními zdravotními potížemi dlouhodobě hospitalizována. Po celou dobu jejího pobytu v nemocnici pečovala o miminko její maminka. Jen pár měsíců po rekonvalescenci se ale vrátila do práce. Byla učitelka 1. stupně základní školy a taky jedna z těch, která školou doslova žila. Bezmála denně sama doma vytvářela pomůcky, aby děti látku lépe zvládaly, což ale stálo spoustu času i peněz. Svého syna do jeslí, ani do školky nikdy nedávala, hlídala i vychovávala ho babička.
Při jednom z dalších našich rozhovorů mně řekla, že byl její syn v dětství šikanován. Neměl žádného kamaráda, s nímž by trávil volný čas, nikdy za ním domů nepřicházeli spolužáci nebo jiní kamarádi, ani nebyl zván na návštěvu k jiným dětem. S odstupem času celou kauzu vyhodnotila tak, že původcem toho všeho byla závist. Její syn byl velice hezký, milý, pozorný, inteligentní kluk. Ve škole vše zvládal levou zadní, měl absolutní hudební sluch, hrál na klarinet, se kterým vyhrával jednu celostátní soutěž za druhou, hodně četl, hlavně odbornou literaturu. Tudíž vyčníval z řady, a to se neodpouští, obzvlášť na vesnici, kde se všichni velice dobře znají.
Ale ani tady v tom jsme se úplně neshodly. Její syn se narodil, když mně bylo deset let, takže jsem ho často vozila v kočárku, držela za ruku, když se učil chodit, povídala si s ním, když začal mluvit, takže plně souhlasím a ztotožňuji se s tím, že to byl hezký, chytrý a milý kluk se srdcem na dlani, ale bohužel pravdou je i to, že kamarády z řad svých vrstevníků a později spolužáků opravdu žádné neměl. Myslím si, že to mohlo být i tím, že od malička se lišil nejen přemírou slušnosti, inteligence a nadání, ale i oblíkáním a účesem. Být na vesnici oblečen podle nejnovější módy a navíc v době, kdy u nás nikde nic takového k dostání nebylo, tak není divu, že byl trnem v oku nejen dětem, ale i dospělým. Sestřenice tehdy občas nakupovala své i jeho oblečení v Tuzexu, protože čas od času dostala z daleké ciziny alimenty ve valutách.
V době letních prázdnin přicházeli někteří žáci za svou oblíbenou paní učitelkou až k ní domů. Ona je vždy přivítala s otevřenou náručí, na celé odpoledne pro ně vymýšlela pestrý program a nakonec všechny pohostila vydatnou svačinou. I její syn byl mezi nimi, ale jeho vždy hodnotila mnohem přísněji než ty druhé. Když žáci odešli tak mu vysvětlovala, že to tak nemyslela, ale musela, protože určitě by pak všichni doma řekli svým rodičům, že chválila víc jeho než je a to si jako učitelka přece nemůže dovolit. Byla si ale dobře vědoma toho, že pokud by si vůbec někdo pochvalu zasloužil, tak bezesporu její syn. Taky jsem se těch prázdninových siest občas zúčastnila, ale vůbec se mně to nelíbilo. Na jednu stranu jsem byla pyšná, že tato všemi oblíbená paní učitelka je moje blízká příbuzná, ale na druhou stranu jsem tou její neupřímností a pokrytectvím byla vždy natolik znechucena, že bych ji v tu chvíli nejradši zadupala sto metrů pod zem. Hlavně kvůli jejímu synovi, který tím trpěl ze všech nejvíc.
Z těchto několika vybraných nostalgických rozhovorů a vzpomínek jednoznačně vyplývá, jakáže to sestřenice bývala žena! A kdeže její vysoké ambice, inteligence, výtvarné i hudební nadání, kultivovanost, spolehlivost, ale i sobeckost a sebestřednost, jsou! Jen stěží se dá pochopit, co tato nemoc dokáže s člověkem udělat!
