Článek
Bylo podzimní odpoledne a při pohledu z okna ven jsem si uvědomila, že je nejvyšší čas na doplnění šatníku, a to nejen novým, ale především teplejším oblečením. Vzala jsem do ruky telefon a obvolala pár přátel a známých, ale protože nikdo z nich ten den podobnou akci v plánu neměl, jela jsem nakupovat sama. Z hlavního nádraží jsem zamířila rovnou do obchodního centra, a přestože i po několikahodinovém chození, hledání, vybírání, zkoušení byla má nákupní taška stále ještě prázdná, rozhodla jsem se pro návrat domů. Měla jsem totiž pocit, že z toho všeho mám už horečku, a to nejen tu nákupní, ale i skutečnou.
Cestou k vlaku jsem si zavzpomínala na časy minulé, kdy jsem pendlovala mezi hlavním nádražím a autobusovou zastávkou a sváděla tak nerovný boj s časem. Běžela jsem vždy jak o závod, abych stihla navazující spoj a s ním včasný příchod do práce. Často jsem na této své běžecké trase snila o tom, že až budu v důchodu, zajedu si sem jen tak na couračku a před zpáteční cestou si ještě dám někde kafíčko, nebudu vůbec nikam pospíchat a bude mně úplně fuk, kterým vlakem pak odjedu. Řekla jsem si tedy, že tento svůj dávný sen si splním hned. Ještě před tím jsem si chtěla aspoň orientačně zjistit odjezdy vlaků. Venku, nad vchodem do nádražního vestibulu, visí velikánské analogové hodiny, na kterých ručičky ukazovaly čas 17 hodin a 23 minut a dál, uvnitř vestibulu, jsem na digitálním jízdním řádu našla zatím poslední uvedený spoj v 17 hodin 27 minut. Nevadí, pomyslela jsem si, vždyť přece nikam nepospíchám, podívám se znovu, až se budu vracet. V nově otevřené kavárně s předzahrádkou jsem si objednala kávu a střídavě se kochala pohledem na řeku a zasněně zírala někam do dáli, když z ničeho nic začalo lejt jako z konve. Seděla jsem sice pod deštníkem, takže bych to i zvládla, kdyby ale nefoukal ten nepříjemně studený vítr. Zaplatila jsem tedy a odešla do čekárny k pokladně pro zpáteční jízdenku. Cestou jsem ještě skoukla další jízdní řád, který visí uvnitř čekárny nad vchodovými dveřmi hned vedle digitálních hodin, na kterých tentokrát svítil čas 17 hodin a 2 minuty. Napadlo mě, že asi jedny, nebo druhé hodiny jsou porouchaný a tuto svoji domněnku jsem si šla okamžitě ověřit. Venku jsem se podívala nahoru na ručičkové hodiny, na kterých se čas kupodivu shodoval s tím digitálním. Potvrdila to i paní pokladní, která mně prodala jízdenku na vlak s pravidelným odjezdem v 17 hodin 27 minut, který jsem teď v pohodě stíhala.
Občas si na tuto záhadu ještě vzpomenu, ale stále si nejsem jistá tím, jestli to byla opravdu jen souhra náhod, na které ale moc nevěřím, nebo zasáhla vyšší moc, vrátila čas a tím mně pomohla uskutečnit to, co jsem si už dávno vysnila. Ale nabízí se i možnost veskrze prozaická, což znamená, že velké ručičkové hodiny měly poruchu a zatímco já jsem popíjela kávičku, stačil je někdo šikovný bleskurychle opravit. Bůh ví, jak to ale tehdy doopravdy bylo!
