Článek
Problém s nedoslýchavosti jsem nikdy neměla a nemám. Naopak, přestože jsem v seniorském věku, slyším i to, co slyšet nechci. Bydlím totiž v paneláku, navíc v prostředním bytě, v předposledním poschodí, takže sousedy mám ze všech stran. A proto si někdy říkám, jestli by nebylo lepší být nedoslýchavá. Nechci se rouhat, ale některé zvuky jsou fakt nepříjemné až obtěžující.
Nejvíc hluku přichází z bytu nade mnou, ve kterém bydlí paní v mém věku, která se tam přestěhovala teprve nedávno, krátce po tom, co byt prošel rozsáhlou rekonstrukcí. Začalo to bouráním umakartového jádra, které nahradila zděná koupelna s toaletou. Poté následovala výměna starého lina za dlažbu, v kuchyni a v předsíni. Od té doby mám postaráno o zvukový doprovod, zejména při šoupání židlí. Slyším i každé prásknutí kuchyňskými dvířky, postavení hrnce na sporák, padající předměty a kroky připomínající chůzi v botách na jehlách. Navíc je sousedka, na rozdíl ode mě, nahluchlá. Mluví tak nahlas, že slyším každé její slovo. A v telefonu má nastavenou maximální hlasitost, takže je slyšet nejen ji, ale i toho, s kým telefonuje. A právě z těchto rozhovorů už vím, že je vdova, má tři dcery a devět vnoučat, které znám i jménem.
Na poschodí vlevo vedle mě bydlí manželský pár s pětiletým synem. Do svého čtyřpokojového bytu se také stěhovali po celkové rekonstrukci. Jejich hyperaktivní syn několikrát za den proběhne všemi pokoji a vytvoří tím takovou vibraci, že se celý panelák otřásá v základech.
Zprava sousedím se čtyřčlennou rodinou, se kterou sdílí domácnost dva psi a jedna kočka. Všichni jsou velice slušní a ohleduplní. Kočku slyšet není a pejskové štěkají, jen když ve dveřích vítají člena jejich rodiny, což mně ale vůbec nevadí. Podél společné stěny máme z obou stran velké šatní skříně, které přenos zvuku tlumí. Horší to je u zdi, kde sousedé ještě donedávna měli vestavěnou šatnu. Stěna zde je velmi tenká a špatně izolovaná, takže po vybourání této malé místnosti, kterou měli v chodbě, hned za vstupními dveřmi a za stěnou oddělující jejich chodbu od mé ložnice, slyším v noci souseda přicházet domů z odpolední směny. Odemkne, bouchne dveřmi, zamkne za sebou a jde na toaletu, ze které je slyšet úplně všechno!
Nejméně hlučný z celé čtveřice je soused bydlící o patro níž, hned pode mnou. Je to důchodce, starý mládenec, samotář a bývalý tramp, který až donedávna trávil veškerý svůj volný čas v přírodě, někdy spal i pod širákem a doma byl jen málokdy. Posledních pár let je víc doma než venku. Jediný hluk, který z jeho bytu vychází, je z nahlas puštěného rádia.
Vnější zvuky z ulice, jako projíždějící auta, motor sekačky, nebo štěkající pes, utlumila dobře těsnící plastová okna a k zmírnění hluku z projíždějícího výtahu pomohlo pořízení nových polstrovaných dveří.
Myslím si, že síla vnitřního hluku se zvýšila i odstraněním koberců ze všech místností v okolních bytech. Taky záleží na tom, jak ty zvuky vnímám (nebo nevnímám). Vzpomínám si, když jsem ještě chodila do práce a přišla jsem večer domů, měla jsem hlavu jako pátrací balón. Zpětně jsem si přehrávala celý pracovní den, abych se ujistila, že jsem neudělala žádnou chybu. A pokud se někde něco šustlo, šlo to jen kolem mě.
Ještě chci zdůraznit, že rozhodně nepatřím mezi ty, kteří jen sedí doma, špiclují, co se kde děje, aby pak z každého hlasitějšího zvuku byli na prášky. Naštěstí mám spoustu známých a kamarádů, se kterýma chodím na oběd, nebo na kávu, anebo na procházku do přírody. Doma se dokonale zabavím malováním, psaním článků, a hlavně videohovorem s mojí milovanou vnučkou, která žije v Anglii. Jen někdy toho hluku kolem je i na mě moc!
