Článek
Problémy se zubama mám celý život, a to i přesto, že na dentální hygienu, k zubní lékařce na preventivní prohlídky a na ortopantomogram chodím pravidelně. S paní doktorkou ani hygienistkou jsem za celé ty roky žádný problém nikdy neměla - naopak, vycházíme spolu velice dobře. Na rozdíl od radiologické asistentky, jejíž včerejší chování a jednání se mnou přesáhlo všechny meze.
Když jsem před lety začala pravidelně chodit na ortopantomogram, tak tento přístroj obsluhoval starší pán, který je možná už v důchodu, nebo to nebyl radiolog - asistent, ale lékař. Nevím, ale co vím přesně je to, že tento muž byl velice slušný, vstřícný a trpělivý, takže stačilo jen pár minut a bylo hotovo. Včera tam byla jen asistentka, což jsem si stačila přečíst, ještě s brýlemi z její visačky na plášti a všechno probíhalo úplně jinak. Seděla jsem v čekárně, když mě zavolala, abych šla dovnitř a sotva jsem prošla dveřma, prstem ukázala, kam si mám odložit věci a pak stroze zavelela, jak se mám k přístroji postavit. Poté opět tím rozkazovačným tonem přikázala, o co si mám opřít bradu, otevřít pusu, vycenit zuby, kterými se mám o něco zachytit, rukama se chytit držáků a nohy vystrčit hodně dopředu. Pak mi chvilku navigovala polohu brady, když v tom vykřikla, že jsem tam s něčím pohnula, chtěla to vzít do ruky, ale znovu zaječela, že to mám celý poslintaný, že ona to do ruky brát nebude, ať si to vezmu a vyhodím sama. Byla jsem z toho zmatená, ale přesto jsem cosi malého igelitového našla, vzala do ruky, ale co teď s tím, zeptala jsem se. Vyhoďte to do koše, zavelela. Dobře, ale kde ten koš je. Prej támhle v rohu, vstala jsem tedy a odnesla to tam. Stoupla jsem si zpět k přístroji a čekala co se bude dít dál. Asistentka na mě chvilku zírala a pak podrážděně řekla, tak snad si tam dáte tu podložku novou, ne? Opět se jí ptám, kde je. Ukázala na stůl za mnou. Napřed jsem tam nic neviděla, neměla jsem brýle, mám vrozenou oční vadu a sedm dioptrií k tomu, takže jako poloslepá jsem rukou šmátrala po desce stolu, když najednou opět zaječela, že jsem ji to všechno rozházela a že to bylo vyrovnané do komínku. S omluvou jsem se otočila, že je posbírám a uvedu do původního stavu, načež ona naštvaně odpověděla, ať už na to radši nesahám. Tohle byla poslední kapka mojí trpělivosti, která právě přetekla, otočila jsem se směrem ke dveřím a už jsem měla našlápnuto, že odejdu, protože to nemám zapotřebí, aby se mnou jednala jako s kusem hadru. Jenže v tu chvíli mně blesklo hlavou, že jsem s mojí paní doktorkou domluvená, že hned zítra ráno jí to cédéčko přinesu a musela bych vysvětlovat, proč ho nemám, takže jsem se radši vrátila zpět na místo. Když už jsem si cédéčko převzala a byla jsem na odchodu, zastavila jsem se ještě u dveří, kam mě šla vyprovodit a místo pozdravu jsem jen řekla, že se mnou jednala jako s kusem hadru a za to že jí přeju, aby až ona přijde někam, kde to moc nezná, třeba na úřad, kde bude potřebovat něco vyřešit, vysvětlit, ukázat, nebo cokoliv jiného s čím si sama nebude vědět rady, tak aby se tam k ní chovali přesně tak, jako ona ke mně. Ženská v tu chvíli zrudla a něco blekotala o tom, že to měla pěkně srovnaný do komínku a já jsem jí to všechno rozházela, ale dál už jsem ji neposlouchala, zabouchla jsem za sebou dveře a odešla.
Po této nepříjemné události jsem si cestou domů vzpomněla na jednoho ze svých šéfů na úřadě, kde jsem poměrně dlouho pracovala. Tento náš pan vedoucí nám vždycky kladl na srdce, že kdykoliv s kýmkoliv jednáme, musíme si představit, že stojíme na jeho místě, v tomto případě na druhé straně pracovního stolu, jsme tam poprvé, takže ani nevíme jaký formulář si máme vzít, jak ho vyplnit, jaké přílohy doložit, kde se podepsat, zkrátka o tom nevíme vůbec nic. A tímto pravidlem jsme se celé ty roky řídili a můžu potvrdit, že ke spokojenosti všech. Ale nejsme holt všichni stejní, bohužel.
