Článek
Jen co jsem dnes otevřela dveře lékárny a vešla dovnitř, hned jsem si všimla všech těch změn v interiéru a současně jsem si vzpomněla na příhodu, která se před lety stala právě zde.
I tenkrát byla tato lékárna krátce po rekonstrukci, jen systém vydávání léků byl po technické stránce odlišný od toho dnešního. Interiér byl nejen krásně zrekonstruován, ale taky nově vybaven třemi počítači. Každý příchozí se musel zařadit do fronty pod visící cedulku s nápisem „pouze na recepty“, nebo „výdej léků za hotové“. A protože jsem v ruce držela právě vystavený recept od lékaře, stoupla jsem si do příslušné, zatím ještě krátké řady. Stála jsem na místě a prohlížela si nové vybavení lékárny, vystavené zboží ve vitrínách s příslušným popisem a uvedenými cenami. Mezitím stále přicházeli další a další lidé, takže fronta na recepty se protáhla až k venkovním dveřím. Ve vedlejší řadě zůstal už jen jediný zákazník, který zaplatil za léky a odešel. Já jsem ale pořád stála na jednom místě. Všechny tři paní lékárnice držely v ruce několik papírových receptů a pečlivě, jeden po druhém, ukládaly do svých počítačů. Jistě nezbytná a pro chod lékárny potřebná činnost, ale snad by stačilo, kdyby ji prováděla pouze jedna pracovnice a zbývající dvě vydávaly léky lidem, kteří se v době chřipkové epidemie viděli už doma v posteli. Sotva jsem tento svůj vnitřní monolog dokončila, zvedla jedna ze tří žen hlavu od počítače, za kterým z druhé strany už nikdo nestál a vyzvala zákazníky z vedlejší řady, aby přešli k ní. Dlouhá fronta se tedy rozdělila na dvě části. Na začátek nově vzniklé řady náhle přistoupila stará, na první pohled nemocná paní, která neustále smrkala, kýchala, kašlala a prosila lékárnici o vydání léků přednostně, protože jak říkala, není jí dobře, jde zrovna od lékaře a za chvíli jí jede autobus. Za každým slovem následovalo pořádné zakašlání. V tu chvíli potrápil kašel hned několik dalších, už značně dlouhou dobu čekajících lidí. Paní lékárnice neochotně obsloužila starou paní a podrážděně zareagovala: „No, teď najednou začnou všichni hroooozně moc kašlat.“ Protože jsem taky byla mezi těmi, kteří začali hrozně moc kašlat a v krku mě pořád ještě škrábalo, šimralo, pálilo, vzala jsem si z tašky mentolový bonbon, abych aspoň na chvíli zabránila blížící se katastrofě. Konečně jsem i já přišla na řadu, vyzvedla si předepsané léky a odešla. Byla jsem celkem dost daleko od lékárny, když jsem si vzpomněla, že doma nemám žádný prášek na horečku. Chtěla jsem se vrátit, ale v tom jsem si uvědomila, že kašel ne a ne přestat a mentolky taky, bohužel, došly. Počkala jsem tedy na autobus a zajela si pro chybějící lék do jiné lékárny, ve které můj kašel nikomu nevadil. Dnes už se tomu jen zasměju, tehdy to ale vtipné vůbec nebylo!
V současné době jsou lékárny v centru města téměř na každém rohu, na cedulkách visící nad přepážkou už není napsáno „výdej léků za hotové“ ale „volný prodej“, lékařský předpis se už dávno nevystavuje v papírové, ale v elektronické podobě a fronty v lékárnách jsou naštěstí vidět už jen zcela výjimečně. Holt, časy se mění, tak doufejme, že vždy jen k lepšímu!
