Článek
Bylo páteční odpoledne, venku lilo jako z konve, tak jsem si jen tak, z dlouhé chvíle, surfovala po internetu, kde mě zaujal inzertní server nabízející byt k prodeji v Praze včetně prezentace nemovitosti i s informací o dostupnosti MHD a protiatomového krytu. Nevěřícně jsem na poslední dvě slova koukala a doufala, že snad jen špatně vidím. V tu chvíli zazvonil zvonek, přišla kamarádka na kafe a hned jak mě uviděla poznala, že se něco děje. Stručně jsem jí řekla a pak i ukázala z čeho jsem v šoku a ona navrhla, abych z toho udělala fotku. Dobrý nápad, než jsem ale zapnula mobil a nastavila fotoaparát, objekt mého zájmu zmizel. Stránku jsem ještě několikrát projela od shora dolů a zpět, ale po inzerátu už nikde ani stopy. Teď už vím, že by bylo rychlejší udělat snímek z obrazovky, jenže já tento způsob focení obrazovky počítače používám jen výjimečně, takže mě to hned nenapadlo a když jsem si na to vzpomněla, tak už bylo pozdě. Pak jsme si chvilku s kamarádkou povídaly a shodly se v tom, že inzerentovým cílem bylo zřejmě upoutat pozornost co nejvíce potenciálních zájemců o byt a nic „lepšího“ ho nenapadlo. Nevím, jestli byla reklama odstraněna nastaveným algoritmem, nebo nějakým jiným automatickým procesem, to už se asi nedovím.
Díky tomuto „zážitku“ jsem pak celou noc nespala, nemohla jsem dostat z hlavy myšlenky a vzpomínky na doby, kdy jsme měli ve škole a později i v práci pravidelná cvičení civilní obrany. Myslím, že to bylo až do roku 1992, kdy měly školy povinnost minimálně jednou za rok provádět branná cvičení. Jako dítě školou povinné jsem tuto brannou akci z duše nesnášela. Jednak proto, že mně vadilo navlíkat a svlíkat všechny ty igelitové pytlíky, pláštěnky, ochranné masky, běhat a potit se při simulaci přechodu zamořeným územím, projít procesem odmoření a k tomu pochoďáky s evakuačním zavazadlem na zádech. Tohle všechno by se dalo i vydržet, kdybych z toho pak neměla noční můry. Strachy jsem byla bez sebe, když jsem si představila, že by v případě jaderné hrozby rodiče nestihli přijet z práce a evakuovat se společně se mnou do nejbližšího protiatomového krytu. V práci to naštěstí bylo o něco lepší, byla jsem už dospělá, tak jsem se tolik nebála, vlastně až do chvíle, než se mně narodil syn, pak jsem ten velký strach o rodiče přenesla na něho.
Když pro nás tato neslavná povinnost skončila, tak jsem věřila, že to je skutečně už minulostí. Sice mě to ještě trochu připomíná ten středeční zvuk sirén, ale na to jsem si časem zvykla a beru to jako běžnou a neškodnou součást života v mírových podmínkách. A modlím se, aby to tak i zůstalo!
