Článek
Bylo krásné pozdní odpoledne, sluníčko svítilo, obloha bez mráčků, zkrátka ideální počasí na malou podvečerní procházku. Lesní cestou jsem vyšlapala kopec, na jehož vrcholu je klidná vilová čtvrť, které dominuje rozsáhlý areál naší Krajské nemocnice, na jehož konci, u jedné z historických budov, kde bývala kdysi porodnice, jsem se zastavila. A jak jsem tam tak postávala, ponořená do vzpomínek, snů a dávných přání, tak se zčistajasna přede mnou zjevila paní, o které jsem si na okamžik myslela, že snad spadla z nebe a hned za ní se šouralo jakési malé černé chlupaté stvořeníčko, což byl, jak se vzápětí ukázalo, velice chytrý a roztomilý pejsek. Zpozorněla jsem, když ho paní začala hlasitě přemlouvat, aby s ní přešel na protější stranu silnice, kde měla zaparkované své auto. Pejskovi se ale očividně vůbec nechtělo. Přešlapoval, točil se do kolečka, očichával kde co, pak si sedl a koukal, tím svým psím pohledem, přímo na mě. Sklonila jsem se k němu, potichu jsem na něho mluvila a lehce ho při tom hladila na zádech, pak i šimrala pod bradou a na bříšku. On jen vrtěl ocáskem, vrněl a nakonec začal po mně skákat a olizovat mě.
Tohle všechno jen zpovzdálí tiše sledovala paní, která na svého pejska čekala v autě. Až po několika minutách se ozvala slovy: „Tak ten už je váš, ale vůbec to nechápu, protože on ještě nikdy k nikomu takhle nešel a aby se nechal od někoho cizího třeba jen pohladit, tak to ani náhodou.“ A pak se jen zeptala, jestli mám taky psa. Odpověděla jsem, že to sice nemám, ale pejsky mám moc ráda a myslím si, že i oni mě. Paní jen dodala, že to je vidět.
V dalším našem vzájemném sbližování a vyznávání lásky mně došlo, že paní na svého miláčka čeká už docela dlouho, proto jsem mu klidným a tichým hlasem řekla: „Jsi úžasnej, ale už radši běž, panička na tebe čeká“. Po této mé pobídce se rozběhl směrem k autu. Cestou se ještě zastavil, otočil se a jen na mě koukal. „Zase se uvidíme, neboj, ale teď už opravdu běž,“ řekla jsem mu. Naklonil hlavičku do strany, chvilku tak ještě postával, pak se otočil a běžel k autu. Naskočil, dveře se zabouchly a byl pryč. Já jsem tam pak ještě několik dalších minut nehnutě stála a jen zírala před sebe, jako bych se právě probudila ze snu, ze kterého zbylo už jen to vzdalující se vozidlo.
