Článek
Všechno to začalo zhruba před deseti lety, v místě, kde jsem pracovala jako referentka. Ten den jsem měla práce až nad hlavu, nevěděla jsem, kam dřív skočit a v hlavě se mně honila jedna myšlenka za druhou, pořád dokola, sem a tam. Doma jsem měla devadesátiletou maminku, která ještě donedávna fungovala celkem bez problémů, ale poslední dobou se její zdravotní stav zhoršil tak, že už nepomohlo ani to, že jsem se k ní přestěhovala a zařídila pečovatelku, která v době mé nepřítomnosti na ni dohlížela. A úplně nejhorší bylo, že ovdověl můj syn, který zůstal sám se čtyřletou dcerou a bydlel až v Anglii. Odchod mé snachy na onen svět byla velká rána a bolest pro všechny, kteří ji milovali, byla totiž úžasná.
Když jsem zrovna nebyla myšlenkama u své matky, myslela jsem na to, jak asi každodenní péči o malou dceru zvládá můj syn. Tak ráda bych mu se vším pomohla, ale nemohla jsem tady nechat maminku samotnou, nikoho jiného než mě neměla a umístění do nějakého ústavu nepřicházelo v úvahu. Do toho všeho mraky pracovních povinností, jenže počítače byly zastaralé a pomalé, ale úkoly musely být provedeny a odvedeny precizně a včas. A tak byla jen otázka času, než došlo k tomu, že vlivem dlouhodobé zátěže, napětí a tlaku jsem se dostala do stressového šoku a úplně jsem vypla. Nemohla jsem se ani pohnout, mluvit, nic. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Když to trochu povolilo, šla jsem se projít a tam mně došlo, že takhle to už dál nejde. Můj organismus řekl dost a ukázal mně, jak bych mohla dopadnout, kdybych v tomto stresovém režimu pokračovala a nic s tím nedělala.
Na nic jsem nečekala a hned druhý den ráno jsem šla ke své praktické lékařce. Chtěla jsem jí říct o všech svých zdravotních problémech, nechat si vystavit neschopenku a dát v práci výpověď, abych mohla pečovat o svou matku. Já jsem spíše uzavřená a všechno to, co se odehrává uvnitř mě si nejradši nechávám pro sebe. Když jsem se ale paní doktorce svěřila se vším, co mě v posledních letech, měsících a dnech potkalo, odcházela jsem od ní nejen s neschopenkou, ale i se žádankou o vyšetření v ordinaci klinické psychologie.
První dojem ze setkání s doktorkou - psycholožkou s doktorským titulem a osvědčením o ukončení výcviku pro psychoterapeuty moc dobrý nebyl. Ale mohlo to být i tím, jak moc jsem byla vykolejená z toho, kam jsem se to až dostala! Na terapii jsem pak docházela pravidelně, s doktorkou jsme se vzájemně oťukávaly a chvilku trvalo, než si získala moji plnou důvěru, aby mohla začít zkoumat mé myšlenky a pocity. Vyzařoval z ní klid, měla trpělivost a velké pochopení se snahou pomoci. Bylo vidět, že ji práce baví, což mně později sama potvrdila. Po každém našem setkání jsem cítila úlevu od potlačovaných emocí, jakoby mně spadnul pořádný balvan ze srdce.
Asi po dvou měsících se mně doktorka zeptala, jestli bych nechtěla zkusit i skupinovou terapii. Moc jsem o tom nevěděla, tak mně to stručně vysvětlila. Říkala, že je stejně prospěšná a v některých případech i prospěšnější než ta individuální. Že je vhodná pro ty pacienty, kteří prožívají různé emocionální změny, nebo mají potíže týkající se vztahů s druhými lidmi a tyto své pocity by chtěli lépe pochopit v kontextu s reakcemi ostatních. A že ona praktikuje i rodinné konstelace, což je další způsob terapie, která umožňuje ukázat a pocítit souvislosti a vztahy mezi členy rodiny a někdy že tam dochází i její kolegyně, která se specializuje na hypnózu. Slíbila jsem, že se přijdu podívat a teprve pak uvidím, jak se rozhodnu.
Poslední patro pod střechou starého historického domu na náměstí v centru města mělo úžasnou, nepopsatelnou atmosféru, ale samotný průběh terapie mě zklamal. Po seznamovacím kolečku jsem si říkala, co tam vlastně dělám, vždyť já mezi ně vůbec nepatřím. Měla jsem dojem, že problémy a starosti ostatních jsou proti těm mým úplné prkotiny a kdyby jen trošku chtěli, tak je zvládnou levou zadní i bez pomoci druhých. A s tímto pocitem jsem odcházela.
Druhý den jsem měla individuálku s doktorkou a na její dotaz, jak se mně tam líbilo, jsem popravdě odpověděla. Chvilku přemýšlela, pak podrobně vysvětlovala a nakonec jí nedalo ani moc práce, aby mě přesvědčila. Pochopila jsem totiž, že vůbec nezáleží na tom, co nám tu bolest způsobilo, protože ji cítíme a prožíváme všichni stejně. Po tomto našem rozhovoru jsem v docházce na skupinovou terapii pokračovala a dobře jsem udělala. Pod vedením doktorky jsem našla ten správný směr i cestu a jsem v pohodě. A když se občas někde zaseknu a nevím kudy kam, vylovím z paměti aspoň jednu z těch všech rad a návodů a všechno je zase tak, jak má být.
Nakonec jsem na obě terapie docházela celý rok, než mně praktická lékařka ukončila neschopenku, odešla jsem z práce a stala se předčasnou důchodkyní. Krátce na to maminka zemřela a já jsem odjela za svým synem do Anglie, abych mu pomohla s domácností a s jeho malou dcerou, moji milovanou vnučkou. Když jsem se po několikaměsíčním pobytu vrátila zpět, objednala jsem se na skupinovou terapii, jak jsme se s doktorkou domluvily. Skupina byla přemístěna do nových prostor v nízkém domě panelákového typu a já jsem si během celé terapie říkala, že to není ono. Něco tomu scházelo, možná i rušilo, vůbec jsem se nemohla soustředit i celková atmosféra byla nějaká jiná, divná. Nevím, jestli hlavním důvodem byly ty nové prostory, nebo nějaký jiný rušivý element, a nebo to bylo jen ve mně. Nicméně víckrát jsem tam už nepřišla.
Po jednom z dalších mých návratů od syna jsem koupila velkou kytku a vydala se navštívit doktorku, abych jí za to, jak moc mně pomohla a jak skvělou práci odvedla, ještě jednou poděkovala, ale ordinace tam už nebyla. Údajně měla být úplně zrušena, což je ale velká škoda.
