Mýty o Masajích: skutečnost je jiná, než si většina lidí myslí

V poslední době na mě na sociálních sítích i v cestovatelských skupinách stále častěji vyskakují články o Masajích. Většina z nich vzniká s dobrým úmyslem přiblížit jejich kulturu. Přesto ve mně po jejich přečtení zůstává zvláštní pocit.

Ne proto, že by byly úplně nepravdivé.

Uvědomila jsem si totiž jednu věc. Stereotyp nevzniká jen tehdy, když je něco nepravdivé. Vzniká i tehdy, když z jedné pravdivé části uděláme celý příběh.

Ano, tradiční bomy existují. Ano, některé domy se dodnes stavějí tradičním způsobem. Ano, krev měla a má v masajské kultuře své místo. Jenže vedle toho existuje i dnešní realita. Školy. Mobilní telefony. Mobilní platby přes M-Pesa. Pole. Křesťanské pohřby. Klimatické změny. A život, který se stejně jako všude jinde proměňuje.

Neznám všechny Masaje a nechci a ani nemůžu mluvit za celé etnikum. Mohu vyprávět jen o jedné komunitě v severovýchodní Tanzanii, kde část roku žiji se svou rodinou. Právě proto jsem opatrná na věty začínající slovy „Masajové jsou…“.

S podobnými informacemi se setkáváme v encyklopediích, cestovatelských článcích i na sociálních sítích. Mnohé z nich vycházejí z tradičního způsobu života nebo z popisu některých masajských komunit. Problém nastává ve chvíli, kdy je začneme chápat jako univerzální popis všech Masajů v současnosti.

Právě z toho pak vyrůstá řada představ, které se neustále opakují. Začněme tou nejrozšířenější.

Představa, že Masajové žijí dnes stejně jako jejich předkové před sto lety, je jedním z nejrozšířenějších stereotypů. A právě z ní vycházejí mnohé další.

Naše představa o Masajích často vychází z encyklopedií, cestovatelských článků nebo z krátké návštěvy masajské vesnice během safari. Jenže tam se návštěvníkům přirozeně představují především tradice.

Stejně jako po návštěvě skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm neodjíždíme s pocitem, že tak dnes žije většina obyvatel Valašska, ani návštěva masajské vesnice během safari neukazuje celý obraz současného života Masajů.

To ale neznamená, že je všechno jen představení pro turisty. Naopak. Mnohé tradice jsou dodnes živou součástí masajské kultury. Jen mají svůj význam, svůj čas a své místo. Nejsou každodenním obrazem života. Na safari často uvidíte například rozdělávání ohně za pomoci tření dřev a suché trávy . Je to skutečná tradiční dovednost. Doma ale většina rodin stejně jako my sáhne po sirkách nebo zapalovači.

Masajové nejsou „zaseknutí v minulosti“. Jejich život se stejně jako všude jinde proměňuje. Přijímají to, co jim usnadňuje život, a zároveň si uchovávají to, co považují za důležité. Tradice a současnost u nich nestojí proti sobě. Existují vedle sebe.

Když se řekne Masaj, mnoho lidí si představí pastevce, který čas od času sbalí svůj majetek i rodinu a odejde s dobytkem o kus dál. Tahle představa má své kořeny v historii. Masajové byli tradičně polokočovní pastevci a pohyb za pastvou byl přirozenou součástí jejich života.

Jenže stejně jako mnoho jiných věcí se i tento způsob života postupně proměňuje.

V oblasti, kde část roku žiji, nikdo pravidelně nestěhuje celou bomu. Lidé mají své domy a jejich každodenní život se v mnohém podobá životu lidí jinde na světě. Pastevectví zůstává důležitou součástí jejich života, ale není už jeho jedinou podobou.

Masajové samozřejmě nepřestali být částečně i pastevci. V období sucha, kdy v buši není dostatek pastvy, odcházejí s kravami do úrodnější oblasti především dospívající chlapci. Mimo domovskou bomu mohou být i dva nebo tři měsíce. Několik krav ale zůstává v bomě jako zdroj mléka pro rodinu. Jakmile skončí období sucha a buš po deštích znovu obroste, vracejí se s dobytkem zpět domů.

Dobytek je pro Masaje stále symbolem identity, tradice i společenského postavení. Jen už dnes jejich život nevystihuje slovo „kočovníci“ tak, jak si ho většina z nás představuje.

Než se podíváme na samotné domy, stojí za to vysvětlit jedno slovo. Boma totiž není vesnice, jak se často uvádí nebo překládá. Je to spíš jakýsi rodinný areál tvořený několika domy jedné širší rodiny a ohradou pro dobytek. Několik takových bom pak tvoří administrativně jednu vesnici, jejímž přirozeným centrem bývá škola, kostel, zdravotní středisko, malé obchody nebo fotbalové hřiště.

Tohle je jeden z nejrozšířenějších popisů masajského bydlení. A stejně jako u většiny stereotypů je na něm kus pravdy.

Tradiční masajské domy se původně stavěly z dřevěné konstrukce, která se vymazávala směsí hlíny, vody a kravského trusu. Tento způsob stavby se v některých komunitách používá dodnes.

Jenže ani tady se čas nezastavil.

V naší i okolních bomách je konstrukce domů obvykle dřevěná, ale na vyzdění se stále častěji používá malta nebo směs vody a hlíny. Kuchyně bývá často samostatnou stavbou vedle domu a ani samotné domy nevypadají všechny stejně. Některé jsou větší, jiné menší a většina z nich má obdélníkový půdorys. Rozhodně ale neplatí, že by se v nich dospělý člověk nemohl postavit.

Vedle tradičních přírodních materiálů se na střechách stále častěji objevuje i plech. Má to jednoduchý důvod – z plechové střechy lze snadno zachytávat dešťovou vodu, která je v buši velmi cenná.

Řada mladších Masajů si dnes, pokud jim to finanční situace dovolí, staví klasické zděné domy. Nejčastěji se dvěma ložnicemi a společnou místností uprostřed.

Stejně jako se proměňuje způsob života, proměňuje se i bydlení. Tradice nezmizela. Jen se přizpůsobuje dnešní době a možnostem jednotlivých rodin.

Právě proto dnes neexistuje jedna univerzální podoba masajské bomy.

Historicky to byla pravda. Masajové byli především polokočovní pastevci a půdu neobdělávali. Jednak proto, že podle tradiční víry patřila bohu Enkai a neměla se narušovat, ale také proto, že při životě spojeném s přesuny za pastvou by obdělávání polí ani nedávalo smysl.

Dnes je ale situace jiná. Klimatické změny, častější období sucha i snaha o větší potravinovou soběstačnost přivedly mnoho Masajů k zemědělství. V řadě komunit už navíc není možné uživit tak velká stáda jako dříve, a tak se pole stávají důležitým doplňkem tradičního pastevectví.

Pastevectví zůstává srdcem masajského života. Vedle stád dnes běžně najdete v blízkosti bom i pole.

Právě tenhle obraz se objevuje snad v každém druhém článku o Masajích. Ve skutečnosti je to ale mnohem složitější.

Kravská krev měla a stále má své místo v masajské kultuře. Nepije se ale běžně každý den. Tradičně se podává při některých obřadech nebo v době nemoci. Často se míchá s mlékem, někdy i s medem.

Stejně zavádějící je představa, že hlavní součástí jídelníčku je maso. Naopak, maso se v jídelníčku neobjevuje pravidelně. Dobytek pro Masaje nepředstavuje jen zdroj potravy, ale také bohatství, obživu a společenské postavení.

Dnes tvoří základ jídelníčku především ugali. Jde o hutný pokrm z kukuřičné mouky, ze kterého se rukou tvarují malé kousky a namáčejí se do omáčky. Běžnou součástí jídelníčku jsou také mléko, fazole, rýže nebo rajčata. A téměř v každé bomě vás pohostí silným černým čajem s hřebíčkem, kardamomem, skořicí, cukrem a mlékem.

Maso se připravuje především při výjimečných příležitostech – při oslavách, tradičních slavnostech, ale také například po porodu nebo v době nemoci. Častěji se porážejí kozy nebo ovce než hovězí dobytek. Když mají lidé chuť na maso, mnohem častěji si jednoduše zajdou nebo zajedou koupit grilované kozí maso tam, kde je řezník, než aby kvůli běžnému jídlu poráželi vlastní zvíře.

I tady tedy platí, že tradiční zvyky nezmizely. Jen zdaleka nepředstavují každodenní realitu.

Toto tvrzení vychází z historické skutečnosti a souvisí jednak s tím, že půda náležela bohu Enkai, ale také s dřívějším polokočovným způsobem života. Zesnulí se nepohřbívali, ale jejich těla byla ponechána v přírodě.

Dnes je situace v mnoha komunitách odlišná. Spolu s rozšířením křesťanství a usedlým způsobem života se běžnou součástí staly klasické pohřby do země.

V naší oblasti jsou pohřby běžnou součástí života. Zesnulí odpočívají na místním hřbitově a rozloučení je významnou událostí, při které se schází rodina, sousedé i lidé z okolních komunit. Před zahájením obřadu navíc musí úmrtí oficiálně potvrdit lékař, který se následně často sám účastní pohřbu.

Historické zvyky z knih ani ze sociálních sítí nezmizely. Nelze je ale považovat za univerzální obraz současného života Masajů.

Tohle je jeden z nejčastějších sporů, na které narážím v diskusích na sociálních sítích. Lidé se často dohadují, podle čeho se vlastně pozná „pravý Masaj“.

Jenže žádný univerzální seznam znaků neexistuje.

Někteří Masajové mají vyražené dolní řezáky, jiní ne. Někteří mají na tvářích tradiční vypálená znamení, jiní vůbec. A zatímco u starší generace ještě s největší pravděpodobností uvidíte vytahané ušní lalůčky, u mladých lidí v naší oblasti se s nimi prakticky nesetkáte, některá děvčata nemají ušní lalůčky propíchlé vůbec.

Dokonce ani v jedné rodině nemusí mít všichni sourozenci stejné tradiční znaky. To, že jeden z nich má vyražené zuby nebo vypálená znamení a druhý ne, z něj nedělá méně „pravého“ Masaje. A to si dovoluji tvrdit jako členka jedné takové rodiny.

Možná právě to je nejlepší tečka za všemi předchozími mýty.

Většina těchto představ má svůj původ v historii. Mnohé tradice přetrvávají dodnes, ale stejně jako v jiných kulturách se přizpůsobují současnému způsobu života. Problém nastává ve chvíli, kdy historickou skutečnost nebo jednu tradici začneme považovat za univerzální obraz všech Masajů.

Masajská kultura není soubor několika snadno rozpoznatelných znaků. Je to živá kultura, která se proměňuje stejně jako každá jiná. A možná právě proto je mnohem zajímavější než představa, kterou si o ní často vytváříme.

Zajímají vás další příběhy z mého života v tanzanské buši? Odkazy na mé sociální sítě a projekty najdete v mém autorském profilu.

Zdroje: