Safari není Tanzanie. Tanzanie není safari

Turisté často přijedou do Tanzanie kvůli přírodě. Dokážou vyjmenovat velkou pětku, vědí, kde hledat lvy a slony, a domů si odvážejí stovky fotografií.

Není na tom nic špatného. Safari patří k nejkrásnějším zážitkům, které Afrika nabízí. Chápu, proč lidi fascinuje. Když poprvé vidíte slona ve volné přírodě nebo lva odpočívajícího pod akácií, je to okamžik, na který se nezapomíná.

Jen si někdy říkám, jestli jsme z celé Tanzanie neudělali kulisu pro hledání velké pětky.

Na sociálních sítích často vídám nádherné fotografie z národních parků. Lev pod stromem, gepard na termitišti nebo slon přecházející přes cestu. Co už na nich většinou vidět není, je několik nebo i deset, dvacet safari aut stojících kolem. Přestože jde o volnou přírodu, někdy to může připomínat zoologickou zahradu v mnohem větším měřítku. Ne proto, že by zvířata byla zavřená, ale proto, že jsme se je naučili hledat jako další atrakci, kterou si chceme odvézt na fotografii.

Stejně tak chápu lidi, kteří si celý život šetří na vysněné safari. Nikomu bych nevyčítala, že chce poznat Serengeti nebo Ngorongoro. Jen málokdo ale tuší, že za nádhernými fotografiemi luxusních lodge a nekonečných plání se někdy skrývají i mnohem složitější příběhy.

V některých oblastech se dlouhodobě vedou spory mezi ochranou přírody, rozvojem turismu a právy místních komunit na využívání půdy. Nejde o jednoduché téma ani o spor, který by měl jednoznačné řešení. O to víc mě mrzí, že se o těchto souvislostech téměř nemluví.

Jenže podobně jako safari se turistům často prodává i představa o samotné Tanzanii.

K oblíbeným zastávkám mnoha zájezdů patří návštěva masajské vesnice. Turisté si prohlédnou tradiční domy, podívají se na tanec, vyfotí si bojovníky v červených shukách a pokračují dál. Někdy odjíždějí nadšení, jindy trochu zklamaní.

Nedávno jsem narazila na diskuzi cestovatelů, kteří byli překvapení, že „náčelník“ měl na ruce chytré hodinky a v kapse mobilní telefon. Měli pocit, že tím návštěva ztratila autenticitu.

Jenže skutečnost je mnohem složitější.

Mnohé vesnice navštěvované v rámci safari skutečně fungují také jako ukázka tradičního života pro turisty. Lidé tam žijí, ale zároveň návštěvníkům představují to, co od nich turistický průmysl očekává – tradiční oděv, tance nebo způsob života jejich předků. Není to podvod. Je to součást jejich obživy.

Existují cestovní kanceláře a průvodci, kteří tyto souvislosti dokážou vysvětlit velmi dobře. Podle mé zkušenosti je jich ale výrazně méně než těch, jejichž nabídka stojí především na rychlém sledu atrakcí: safari, návštěva masajské vesnice, několik fotografií a návrat na pláž. V takto zhuštěném programu širší kontext často chybí.

Turisté se pak nedozvědí, že nejde o obraz současného života všech Masajů. Že mnozí z nich dnes studují, podnikají, používají mobilní telefony, jezdí na motorkách nebo pracují ve městech. Bez tohoto vysvětlení si návštěvníci snadno odvážejí představu, že právě takhle dnes žijí všichni Masajové. A když později uvidí mobilní telefon nebo solární panel, mohou mít pocit, že je někdo oklamal.

Největším problémem podle mě není to, že turisté navštíví safari nebo masajskou vesnici. Problém je, když odjíždějí s pocitem, že právě tohle je Tanzanie.

Sama bych si nikdy nedovolila tvrdit, že znám Tanzanii jako celek. Když píšu o životě mezi Masaji, vždycky zdůrazňuji, že popisuji naši konkrétní komunitu. O tom, jak snadno se zkušenost z jednoho místa promění v obecnou představu o všech Masajích, jsem psala také v článku Mýty o Masajích: skutečnost je jiná, než si většina lidí myslí. Ani dvě sousední bomy přitom nemusí fungovat stejně. Liší se zvyky, každodenní život, rozdělení práce i přístup k tradicím.

O to těžší je udělat si během několika dnů představu o celé zemi a životě jejích obyvatel. To, co člověk během své cesty vidí, je skutečné. Je to ale jen malý výsek reality. A bez souvislostí se z něj snadno stává stereotyp.

Možná je zajímavé, že samotné slovo safari ve svahilštině vůbec neznamená pozorování divokých zvířat. Znamená jednoduše cestu nebo putování.

Když se řekne safari, většina z nás si dnes představí džíp, národní park a zvířata. Původní význam toho slova je ale mnohem širší. Cesta přece nemusí vést jen za zvířaty. Může vést i k lidem, jejich příběhům, zvykům a k lepšímu porozumění zemi, kterou navštěvujeme.

Možná právě v tom spočívá skutečné safari.

Z džípu lze pozorovat nádhernou přírodu, ne však každodenní život lidí, kteří v této zemi žijí. Ve svých článcích proto píšu především o nich – o jejich radostech i starostech, o tom, čemu se smějí, z čeho mají obavy a co je pro ně důležité.

Setkávání s nimi mi pomáhá Tanzanii lépe rozumět. Přesto bych si netroufla říct, že ji dobře znám. Každá cesta, návštěva jiné komunity nebo rozhovor s novými lidmi mi znovu připomínají, jak pestrá tato země je. Vedle sebe tu žije více než 120 etnických skupin, každá se svými tradicemi, zvyky i pohledem na svět. To, co platí v jedné části země, nemusí platit o pár set kilometrů dál.

Její obraz proto nelze vtěsnat do několika fotografií divokých zvířat nebo jedné návštěvy masajské vesnice. Obojí může být krásným, nezapomenutelným a jedinečným zážitkem, samo o sobě ale jen těžko nabídne prostor pochopit zemi v celé její rozmanitosti. Když vidíme jen malý výsek reality, zbytek si přirozeně doplníme tím, co jsme si o daném místě mysleli už před cestou.

Přála bych si, aby tím poznávání Tanzanie nekončilo. Safari i zanzibarské pláže mohou být nádhernou první ochutnávkou země, ne však jejím úplným obrazem. Pokud to čas a finance dovolí, stojí za to vydat se také mimo nejznámější turistické trasy. A když ne, stačí alespoň odjíždět s vědomím, že to, co jsme viděli, byla jen jedna z mnoha tváří Tanzanie.

Protože za velkou pětkou je ještě jedna Tanzanie.

Tanzanie dětí spěchajících ráno do školy. Farmářů čekajících na déšť. Masajských pastevců vedoucích stáda k vodě a na pastvu. Rybářů na pobřeží Indického oceánu. Řemeslníků, obchodníků, učitelů, zdravotníků i studentů. Země mrakodrapů Dar es Salaamu i odlehlých vesnic. Země, která je mnohem rozmanitější, než se může během několika dnů zdát.

Právě o téhle Tanzanii se snažím psát. Věřím totiž, že skutečné safari nezačíná u první zebry ani nekončí u posledního lva. Začíná ve chvíli, kdy se z cesty stane poznání.

Více o mně a Tanzanii v širších souvislostech najdete na burcevova.cz.

Zdroje:

Vlastní zkušenosti autorky ze života v masajské komunitě v severovýchodní Tanzanii a z opakovaných cest po různých částech země.