Proč některé Evropanky odjíždějí z Tanzanie s pocitem, že byly podvedeny?

V poslední době se na mě obrátilo několik žen, které prožily nebo stále prožívají vztah s mužem z Tanzanie. Některé z nich se snažily pochopit určité situace nebo chování svého partnera a ptaly se mě, jak je vnímám já.

Vždycky jim ale říkám jednu věc. Do jejich vztahu nevidím. Nemohu posoudit, kdo měl pravdu, kdo udělal chybu ani jestli jejich partner jednal upřímně, nebo je vědomě využíval. To vědí jen oni dva.

Díky tomu, že část roku žiji v masajské komunitě, ale možná dokážu nabídnout něco jiného. Pokusit se vysvětlit některé kulturní rozdíly, které mohou být jedním z důvodů, proč si dva lidé z odlišných světů někdy vůbec nerozumějí.

Ne proto, abych něčí chování omlouvala. Ani proto, abych někoho odsuzovala. Ale proto, že porozumění druhé kultuře někdy pomůže lépe pochopit situace, které bychom jinak velmi snadno vyhodnotili jen optikou vlastního světa.

S podobným vysvětlením neúspěšných vztahů mezi evropskými ženami a místními muži jsem se setkala mnohokrát. Dokonce jsem narazila i na názor, že v některých turistických oblastech jde téměř o jakýsi „organizovaný zločin“.

Skutečné podvody samozřejmě existují. Existují muži, kteří cíleně vyhledávají turistky, lžou jim a využívají jejich důvěry. Nemá smysl to popírat ani omlouvat kulturními rozdíly.

Přesto si nemyslím, že by bylo možné všechny podobné příběhy vysvětlit tak jednoduše.

Možná také proto, že mnohem častěji slyšíme příběhy těch, kteří se cítí podvedeni než lidí, jejichž vztah jednoduše funguje. A z několika rozhovorů se ženami jsem si začala uvědomovat ještě jednu věc.

Někdy totiž možná vůbec nejde o to, že jeden druhého od začátku vědomě podváděl.

Možná jen každý vstoupil do stejného vztahu s úplně jinou představou o tom, co vlastně vztah znamená.

Masajové, které turisté potkávají na Zanzibaru, pochází z úplně jiného prostředí.

V určitém věku mladí muži postupují v tradiční hierarchii mezi morany, tedy bojovníky. Je to pro ně prestižní období života. Získávají v rámci komunity větší respekt a postupně také určitá práva podílet se na rozhodování o důležitých věcech.

S novým postavením ale přicházejí také nové povinnosti.

Už nejsou chlapci, jejichž hlavním úkolem je každý den chodit s dobytkem na pastvu. Očekává se od nich, že začnou být ekonomicky aktivní a přispívat rodině.

A právě to může být v odlehlých venkovských oblastech Tanzanie velký problém.

Pokud mladý muž nemá vlastní stádo ani půdu a nemá štěstí, že mu širší rodina svěří část dobytka nebo mu dá několik kusů do začátku, má jen velmi omezené možnosti, jak si zajistit vlastní příjem.

Řada mladých mužů proto odchází za prací na pobřeží. Velmi často právě na Zanzibar.

Někteří najdou práci například jako ostraha hotelů a dalších ubytovacích zařízení. Jenže pracovních míst není dost pro všechny. Další se proto snaží uživit jako průvodci, prodávají turistům korálkové šperky, sošky a další suvenýry.

A někteří využívají také přízně turistek.

Právě tady se začínají potkávat dva světy, mezi kterými je mnohem větší vzdálenost než několik hodin letu.

Zanzibar je krásný. Zároveň je ale turistické prostředí ostrova velmi specifickou bublinou.

Mladý Masaj se tam může chovat úplně jinak než doma na pevnině, ve své rodině a komunitě, kde navzdory postupným změnám stále platí řada tradičních pravidel, která se dodržují.

Jak už jsem psala ve svém článku Rande v buši: Když láska vyrůstá uprostřed tradic, například veřejné projevy náklonnosti mezi mužem a ženou jsou v prostředí, kde žiji já, tabu.

Na Zanzibaru přitom můžete potkat Masaje, který se svou evropskou partnerkou bez problémů kráčí po pláži ruku v ruce, chodí s ní do restaurací, na výlety a svou náklonnost jí dává otevřeně najevo.

Neznamená to automaticky, že své city předstírá.

Znamená to ale, že se právě nachází ve světě, který funguje podle úplně jiných pravidel než ten, ze kterého pochází.

Turistické prostředí je do značné míry ovlivněné návštěvníky z celého světa. Člověk v něm může velmi snadno získat pocit, že kulturní rozdíly vlastně nejsou tak velké. Že když se muž chová podobně jako evropský partner, bude podobně přemýšlet také o vztahu, manželství, rodině nebo společné budoucnosti.

Jenže jedna věc je chování navenek a druhá tradiční výchova a způsob uvažování, se kterým člověk vyrůstal.

Ať se nám to líbí, nebo ne, Masajové jsou velmi komunitní společnost. Rodina v tomto prostředí neznamená pouze muže, ženu a jejich děti. Znamená mnohem širší okruh lidí a s ním také vzájemné povinnosti a závazky.

A právě to se může ve vztahu s Evropankou projevit velmi rychle.

Jedním z největších zdrojů nedorozumění bývají peníze.

A paradoxně může všechno začít něčím úplně nevinným.

Žena pozve svého partnera na večeři. Zaplatí společný výlet. Něco mu koupí. Pro ni je to běžná součást společně strávené dovolené, chce partnera potěšit a dopřát mu něco, co pro něj není úplně běžné. Jenže tím zároveň, aniž by si to uvědomovala, vysílá určitou informaci o svých finančních možnostech.

V prostředí, odkud pochází můj manžel a které znám, se totiž na peníze často díváme úplně jinak.

Jet někam jen tak na dovolenou je pro řadu místních lidí nepochopitelný koncept. Cestuje se, protože člověk potřebuje někam jet. Za rodinou, za prací, něco vyřídit nebo nakoupit.

Představa, že někdo několik let šetří, aby mohl odletět na dva týdny na Zanzibar, je zkušenosti mnoha lidí natolik vzdálená, že je ani nemusí napadnout.

Místní muž vidí Evropanku, která si může dovolit přiletět na Zanzibar, bydlet v hotelu, chodit do restaurací a jezdit na výlety. Z jeho pohledu je tedy bohatá. Ona přitom možná na svou vysněnou dovolenou šetřila několik let. Jenže to on neví.

Pokud má peníze na něco tak „zbytečného“, jako je dovolená na druhém konci světa, proč by neměla mít peníze na něco skutečně důležitého?

Na jídlo pro rodinu. Na léky. Na školu. Na několik kusů dobytka.

Masajové navíc bývají velmi přímočaří. Pokud má muž pocit, že jeho partnerka peníze má a jeho rodina něco potřebuje, může si o pomoc jednoduše říct.

Ona si v tu chvíli může pomyslet:

Celou dobu mu šlo jen o moje peníze.

Zatímco on si může říkat:

Má peníze na letenky, hotely, výlety a restaurace. Moje rodina potřebuje jídlo, tak proč bych jí o pomoc neřekl? Vždyť nedělám nic špatného.

A oba přitom mohou stejnou situaci vnímat naprosto upřímně.

Podobně to může být i s telefonem. Evropanka si může pomyslet, že partner chce nový mobil jen proto, že touží po drahé elektronice. Jenže mobil je dnes v Tanzanii mnohem víc než prostředek k telefonování. Lidé přes něj běžně posílají a přijímají peníze nebo platí služby. Pro mnoho rodin je základním nástrojem každodenního fungování. A Tanzanci telefonují velmi rádi a velmi často. Nový telefon tak nemusí být symbolem luxusu, ale často prostě potřebou mít spolehlivé zařízení, bez kterého se člověk jen těžko obejde.

Možná teď trochu píchnu do vosího hnízda. Když ale mluvíme o tom, proč mohou mít místní lidé pocit, že Evropané mají peněz dost, měli bychom se podívat také sami na sebe.

Nejde totiž jen o partnerské vztahy.

Kolik lidí cestuje třeba právě do Tanzanie s kufrem plným oblečení, hraček a dalších věcí, které chtějí rozdat místním? Kolik turistů nakoupí pytle mouky, rýže nebo cukru a potom je rozdávají po vesnicích?

Rozumím tomu, proč to dělají. Chtějí pomoci. Sama si ale čím dál častěji kladu otázku, jestli je právě tohle vždy nejlepší způsob.

Oblečení se dá koupit i na Zanzibaru. Na trzích najdete hromady oblečení a jeho nákupem přímo na místě podpoříte člověka, který ho prodává. Přesto z Evropy přivážíme další a další.

Podobné je to s hračkami. Přivezeme je s dobrým úmyslem, rozdáme dětem a máme radost, že jsme jim něco dali. Jenže zejména plastové hračky se dříve nebo později rozbijí. A v místech, kde prakticky neexistuje odpadové hospodářství, pak jejich zbytky končí všude možně kolem nás.

A ano, nakoupit pytle rýže, mouky nebo cukru a rozvézt je do chudé vesnice může konkrétním lidem v konkrétní chvíli skutečně pomoci.

Jenže pak bohužel stále častěji na Zanzibaru vidíte děti, které běhají po pláži a žádají po turistech sladkosti nebo dokonce peníze a běloch si pak připadá jako chodící peněženka.

Sama jsem se s tím na pevnině nikdy nesetkala. Děti v naší masajské komunitě by ani nenapadlo přijít za cizím člověkem a něco po něm chtít. Ano, vědí, že když se vrátíme z větší vesnice nebo z Dar es Salaamu, často přivezeme banány nebo nějaké sušenky. Nikdy by si ale samy neřekly. Nikdo je to nenaučil. A právě tady vidím jeden z největších rozdílů mezi oblastmi, kde je silný turistický ruch, a místy, kam turisté téměř nejezdí. Turismus přináší pracovní příležitosti, ale někdy bohužel i podobné změny v chování.

Možná bychom si tedy měli položit i nepříjemnější otázku.

Protože chceme dlouhodobě pomoci? Protože je nám lidí líto? Nebo možná někdy i proto, že stojíme před člověkem, který má očividně mnohem méně než my, a máme zvláštní pocit viny z toho, že my si můžeme dovolit přiletět na dovolenou přes půl světa?

Pokud chci pomoci s jídlem, možná můžu místo rozdávání potravin při návštěvě vesnice podpořit místní školu, aby mohla dětem pravidelně uvařit kaši nebo rýži. Turisté totiž většinou navštěvují stále stejné vesnice, které jsou součástí organizovaných výletů, a právě tam pak může postupně vznikat očekávání, že další skupina zase něco přiveze. Taková pomoc může lidem v danou chvíli skutečně ulevit, sama o sobě ale nepřináší dlouhodobé řešení. Když naopak podpoříme školu, pomůžeme nejen dětem, ale nepřímo i jejich rodičům. Ti budou vědět, že když dítě pošlou do školy, dostane tam i najíst. A dítě má o důvod víc sedět ve školní lavici místo toho, aby trávilo den na pláži a snažilo se něco získat od turistů.

Možná bychom se tedy neměli ptát jen, proč od nás někdo něco očekává.

Pokud turisté přijíždějí s kufry věcí, rozdávají dárky, platí, nakupují a vozí potraviny, není vlastně překvapivé, že se postupně vytváří obraz Evropana jako člověka, který přijel a může něco dát.

A potom se nejedna Evropanka diví, proč její partner předpokládá, že má peníze.

Vždyť celý svět kolem něj mu možná už roky ukazuje přesně tohle.

Myslím, že tahle otázka nemá vždy jednoduchou odpověď.

Někdy je odpověď jasná. Někdo lhal, manipuloval a vědomě využil důvěry druhého člověka. Takové příběhy existují všude na světě a nemá smysl před nimi zavírat oči.

Jindy se ale možná dva lidé skutečně milovali – a přesto každý očekával něco úplně jiného.

Ona si představovala společný život ve dvou. On život, jehož přirozenou součástí zůstane celá širší rodina. Ona vnímala peníze, které partner posílá příbuzným, jako problém jejich vztahu. On pomoc rodině jako samozřejmou povinnost.

Co když právě proto není největším problémem samotná kulturní odlišnost, ale naše představa, že ve vztahu nebude hrát žádnou roli?

Ani my s manželem jsme se za celou dobu nevyhnuli situacím, kdy jsme na sebe nechápavě hleděli a každý byl přesvědčený, že jeho pohled na věc je přece naprosto logický. Někdy stačilo pár minut, jindy jsme si museli vysvětlovat věci, které by nás předtím ani nenapadlo vysvětlovat, protože jsme je oba považovali za samozřejmé.

V tomto asi mezikulturní vztah není zase tak odlišný od každého jiného. Ani dva Evropané nevstupují do vztahu se stejnými zkušenostmi a představami. Jenže když jeden vyrostl na českém a druhý na tanzanském venkově je těch „samozřejmostí“, které vůbec samozřejmé nejsou, přece jen o něco víc.

Díky životu s manželem jsem pochopila spoustu věcí z jeho světa. A on zase musel pochopit spoustu věcí z toho mého. Ani jeden jsme kvůli tomu nemuseli přestat být tím, kým jsme.

Jen jsme se postupně naučili, že když ten druhý udělá něco, co nám připadá naprosto nepochopitelné, nemusí být první otázka:

„Co to má znamenat?“

Někdy je mnohem užitečnější zeptat se:

„Počkej, a proč je tohle pro tebe vlastně normální?“

A věřte mi, v manželství Češky a Masaje se tahle otázka občas opravdu hodí.

Zdroje:

Článek vychází z osobní zkušenosti autorky ze života v jedné masajské komunitě na severovýchodě Tanzanie, z návštěv Zanzibaru a z vyprávění žen, které měly nebo mají vztah s masajským partnerem.