Kdo je „pravý Masaj“? Čeští turisté v tom mají často jasno

Stačí chvíli pročítat české cestovatelské skupiny a diskuse o Tanzanii a dříve či později člověk narazí na debatu o tom, kdo je vlastně ten „pravý“ Masaj.

Masajové samozřejmě nežijí jen v Tanzanii. Početné masajské komunity žijí také v sousední Keni. Tady se ale chci držet Tanzanie, protože právě z debat o cestování po této zemi tento text vychází.

Někdy se „pravost“ posuzuje podle vzhledu. Správný Masaj by měl mít protažené ušní lalůčky, vyražené dolní řezáky, tradiční znamení na tváři a samozřejmě odpovídající oblečení.

Jindy se přidá zeměpis. Ti skuteční přece žijí hlavně někde kolem Arushy, Kilimanjara nebo kráteru Ngorongoro.

Skoro to někdy vypadá na nepsaný kontrolní seznam: správné uši, správné zuby, správné oblečení a ještě správná adresa.

Jenže tak jednoduché to není.

Je docela pochopitelné, kde se představa o Masajích ze severu Tanzanie bere.

Právě tudy vedou nejznámější safari trasy. Arusha, Tarangire, Manyara, Ngorongoro, Serengeti, Kilimanjaro. V těchto oblastech žijí početné masajské komunity a právě odtud pochází také velká část fotografií, cestopisů a dokumentů, podle kterých si vytváříme vlastní obraz.

Masaj. Savana. Akácie. Kilimanjaro v pozadí.

Obraz je hotový.

A není na něm nic špatného. Problém nastává až ve chvíli, kdy ho začneme považovat za jakousi šablonu, podle které mají Masajové vypadat.

Turistická mapa Tanzanie totiž není mapou toho, kde žijí Masajové.

Masajské komunity najdeme i daleko od známého severního safari okruhu nebo jiných turisty vyhledávaných míst. Najdeme je i v místech, jejichž názvy většina zahraničních návštěvníků Tanzanie nikdy neuslyší.

Já sama znám nejlépe masajské komunity v okrese Kilindi v regionu Tanga, tedy v úplně jiné části země než v turisticky známých místech. Rozhodně tam přitom nejde jen o několik rodin, které se jednoho dne zatoulaly příliš daleko od severu.

Není to jen moje osobní zkušenost. Přítomnost početných masajských komunit v této oblasti potvrzují také odborné zdroje, které uvádím na konci článku.

Pro pointu tohoto textu ale nejsou důležité studie ani procenta.

Podstatné je něco jiného: severní safari okruh nám ukazuje jednu část masajského světa. Ne jeho hranice.

To, že určitý obraz Masajů známe nejlépe, z něj ještě nedělá jediný „pravý“.

Tady začíná být náš pomyslný kontrolní seznam ještě zajímavější.

Někteří Masajové mají vyražené dolní řezáky. Jiní ne.

Někteří mají na tvářích tradiční vypálená znamení. Jiní ne.

U starší generace ještě často uvidíte výrazně protažené ušní lalůčky. Mezi mladými lidmi v oblasti, kterou znám, už podstatně méně. Některá mladá děvčata nemají uši propíchnuté vůbec.

A rozdíly nemusíte hledat mezi dvěma vzdálenými vesnicemi.

Stačí jedna rodina.

Kdyby se někdo podíval na mého manžela a jeho sourozence a chtěl podle vnějších znaků určit, kdo z nich je „opravdový Masaj“, možná by mu vyšel tak jeden. Což by bylo docela pozoruhodné zjištění, protože mají stejné rodiče, vyrůstali ve stejné rodině a ve stejné komunitě.

A právě to mě na podobných internetových debatách občas pobaví nejvíc. Lidé se dokážou téměř do krve přít o to, kdo ještě je a kdo už není „pravý Masaj“, přestože sami Masaje někdy poznali jen při několika setkáních na pláži, na safari nebo během návštěvy turistické vesnice.

Přesto se z pár setkání někdy překvapivě rychle zrodí velmi přesná definice toho, jak má příslušník tohoto etnika vypadat, kde má žít a které tradice musí dodržovat. Stačí, že jim to tak vysvětlil průvodce nebo jeden konkrétní Masaj, a z osobní zkušenosti jednoho člověka se rázem stane pravidlo pro celé etnikum.

Jenže kdybychom podle stejného metru posuzovali jednu jedinou rodinu, narazíme už tam. Jeden má tradiční znamení, druhý ne. Jeden má vyražené dolní řezáky, druhý je má všechny. U někoho jsou tradiční tělesné znaky výraznější, u jiného téměř žádné.

Tak který z nich je tedy ten „pravý“?

Ten, který nejlépe odpovídá fotografii Masaje, jakou máme uloženou v hlavě?

Protažené ušní lalůčky, úpravy zubů, tradiční znamení, korálkové šperky nebo způsob oblékání samozřejmě nejsou turistický výmysl. Patří nebo historicky patřily k masajské kultuře.

Jenže kultura není uniforma.

Mladí lidé chodí do školy, používají mobilní telefony, odcházejí za prací do měst a zase se vracejí. Některé tradice zachovávají, jiné mění a další postupně opouštějí.

Člověk může běžně chodit v kalhotách a tričku a při jiné příležitosti si obléct tradiční oděv.

Mezitím se mu etnická příslušnost kupodivu nezmění.

Podobné je to i s bydlením.

Turisticky navštěvované masajské vesnice na severu Tanzanie často opravdu vypadají tak, jak je známe z dokumentů a cestopisů: tradiční obydlí, kruhové uspořádání a ohrady z trnitých větví pro dobytek.

To všechno je skutečné. Jenže ani způsob bydlení není zakonzervovaný v čase.

Domy se mění, používají se nové materiály, objevují se zděné stavby a plechové střechy. Někde rychleji, jinde pomaleji.

Zděný dům ale z nikoho nedělá méně „pravého“ Masaje.

Kultura se zkrátka neposuzuje ani podle stavebního materiálu.

Stejně jako u nás nikdo nepřestane být našincem jen proto, že nebydlí v roubence, nenosí kroj a nepije pivo ani víno, není důvod očekávat od jiné kultury, že zůstane navždy přesně taková, jakou ji jednou zachytil cestopis nebo televizní dokument.

Slovo „autentický“ máme v cestování rádi.

Autentická vesnice. Autentický život. Autentické setkání. Autentičtí Masajové.

Jenže pro koho mají být vlastně autentičtí? Pro sebe a svou komunitu?

Nebo pro člověka, který přijel do Tanzanie na několik dní nebo týdnů a očekává určitý obraz?

Člověk v tradičním oděvu, s korálkovými šperky a protaženými lalůčky do naší představy zapadne okamžitě.

Mladý muž v džínách s mobilem v ruce už možná méně.

Přitom oba mohou večer přijít domů do stejné rodiny.

Možná tedy někdy nezaměňujeme „autentické“ za skutečné, ale za snadno rozpoznatelné.

A čím méně nějakou oblast navštěvují turisté, tím méně fotografií a příběhů z ní máme.

Masajská rodina poblíž známé safari trasy se může objevit na stovkách snímků. Jiná rodina o několik stovek kilometrů dál ve stejnou chvíli řeší stejné věci - dobytek, vodu, děti nebo cestu na trh.

Žádný safari jeep kolem ní ale neprojede. Je proto její život méně masajský?

Samozřejmě že ne. Je jen méně viditelný pro nás.

A možná právě to někdy zaměňujeme: to, co známe nejlépe, začneme považovat za jediné skutečné.

Masaj nemusí mít protažené ušní lalůčky.

Nemusí mít vyražené zuby ani vypálené znamení.

Nemusí celý den chodit v tradičním oblečení.

Nemusí bydlet v tradičním domě.

A nemusí žít u Arushy, Ngorongora ani Kilimanjara.

Rozdíly mezi oblastmi, rodinami i generacemi nejsou důkazem toho, že kultura přestává být „pravá“. Jsou spíš důkazem toho, že je živá.

Možná jsme si jen vytvořili vlastní obrázek Masaje a potom podle něj začali kontrolovat skutečné lidi.

Správné uši?

Správné zuby?

Správné oblečení?

Správný dům?

Správná část Tanzanie?

Když některé políčko chybí, začne být člověk najednou podezřele málo autentický.

Jenže možná bychom právě při cestování měli na slově „autentický“ lpět o něco méně.

Ne proto, že by tradice nebyly důležité. Jsou. A právě jejich poznávání může být jednou z nejzajímavějších částí cesty.

Ale skutečný život se nemusí podobat obrazu z cestopisu, aby byl skutečný. A člověk nemusí splňovat naši představu o své kultuře, aby k ní patřil.

Možná je tedy zajímavější přestat při cestování hledat tu „pravou“ vesnici, „pravé“ Masaje nebo „pravou“ Afriku a místo toho se dívat na to, co před sebou skutečně máme.

Na tradice, které přetrvávají. Na ty, které se mění. Na staré i nové vedle sebe. Na lidi, kteří svou kulturu žijí po svém – ne podle obrazu, který jsme si o ní vytvořili my.

Protože právě ve chvíli, kdy přestaneme hledat potvrzení toho, co už jsme si předem mysleli, možná začínáme jinou kulturu skutečně poznávat.