Muž, krávy a poslušná žena? Mýty o životě masajských žen

Když se mluví o Masajích, většina známých obrázků se točí kolem mužů. Červené oděvy, oštěpy, dobytek a bojovníci. Jakmile ale přijde řeč na ženy, stereotypů možná ještě přibyde.

Některé z těch představ mají základ v realitě. Jenže právě ono „některé“ je důležité.

Masajská společnost je tradiční a role mužů a žen v ní nejsou rozdělené stejně jako u nás. Nemá smysl z ní dělat příklad evropské rovnoprávnosti. Stejně málo smyslu ale dává opačný extrém – představovat si každou Masajku jako bezmocnou oběť bez názoru, vlastní vůle a místa v rodině.

„Takže oni si vlastně ženu koupí za krávy?“

Tuhle větu slýchám poměrně často. Někdy ještě v ostřejší podobě: že kráva má u Masajů větší hodnotu než žena.

Na první pohled tomu může nahrávat samotná tradice. Součástí sňatku je totiž dobytek, který rodina ženicha předává rodině nevěsty. Z našeho pohledu z toho snadno vznikne jednoduchá rovnice: za ženu bylo zaplaceno několik krav, takže žena má svou cenu a vlastně se prodává.

Dobytek má v masajské společnosti úplně jiné postavení než kráva pro většinu lidí u nás. Není jen hospodářským zvířetem. Je majetkem, jistotou, symbolem postavení a po generace také součástí vztahů mezi rodinami.

Samotnému sňatku navíc předchází řada dalších darů pro rodinu nevěsty i pro ni samotnou. Určité množství dobytka je pak spíš potvrzením spojení dvou rodin a nemusí být předáno najednou. Muž může dobytek rodině své ženy dávat postupně. A nakonec při sňatku daruje krávu svému muži i sama žena.

Převádět to celé na jednoduchý obchod „tolik krav za jednu ženu“ proto podle mě nedává příliš smysl.

To samozřejmě neznamená, že jsou role mužů a žen stejné. Nejsou. Ale z toho ještě neplyne, že by žena stála v nějakém pomyslném žebříčku pod dobytkem.

Masajská společnost je patriarchální. To je fakt a nemá smysl ho obcházet.

Z toho se ale někdy automaticky udělá další závěr: žena nerozhoduje o ničem a pouze čeká na příkazy mužů.

Tak jednoduché to alespoň z mé zkušenosti není.

Domácnost si ženy běžně organizují samy a zejména starší ženy mohou mít v rodině velmi silné postavení. U nás doma někdy s nadsázkou říkám, že co řekne maminka, to často platí.

Neznamená to, že stejně funguje každá masajská rodina. Někde může mít muž výrazně větší autoritu, jinde se vztahy uvnitř rodiny nastavují trochu jinak.

Právě proto jsem opatrná, kdykoli někdo začne vysvětlovat, jak „to mají Masajové“.

Všichni Masajové totiž nejsou jedna velká společná rodina a stejně jako jsou rozdílné způsoby fungování rodin u nás, je to i u nich.

Tohle je stereotyp, se kterým mám sama trochu problém.

V dokumentech nebo cestovatelských textech často vidíme ženu s dítětem na zádech, kanystr s vodou, kouř z ohně a k tomu větu o nekonečné každodenní dřině.

Ano, ženy se starají o domácnost. Vaří, perou, myjí nádobí, zametají kolem domu, starají se o děti a podle podmínek zajišťují vodu. Jenže udělat z toho obraz člověka, který od svítání do noci nepřetržitě pracuje, by alespoň v prostředí, které znám, také nebylo přesné.

Denní rytmus je úplně jiný než u nás.

Uvaří se čaj. Později jídlo. Vypere se. Umyje nádobí. Něco se udělá kolem domu. A mezi tím se sedí, povídá, čeká a prostě žije.

Přiznávám, že moje evropská část osobnosti s tím někdy bojuje.

Když vidím nevyužitý kus půdy, napadne mě, že by se na něm přece dalo něco zkusit vypěstovat. Když děti dlouho jen pobíhají kolem domu, přemýšlím, proč s nimi někdo něco nedělá nebo je něco neučí. Když je dokonale vysmýčeno přímo kolem domu, ale o kus dál už ne, napadne mě, proč se nepokračuje ještě tam.

A pak si musím připomenout, že pro ně možná vůbec není důvod pokračovat jen proto, že ještě zbývá čas.

Možná právě tady člověk narazí na jeden z největších rozdílů mezi našimi světy. My jsme vychovaní k tomu volný čas zaplnit. Něco stihnout. Něco zlepšit. Něco vytvořit. Když máme dvě hodiny volna, často přemýšlíme, jak je „využít“.

Tam nemusí být nic špatného na tom dvě hodiny prostě sedět.

Proto bych byla opatrná i s představou ženy, která se celý den nezastaví a pod tíhou povinností téměř padá vyčerpáním. Její život může být fyzicky náročný a některé práce jsou bez techniky samozřejmě mnohem těžší než u nás. Jenže to neznamená, že celý den probíhá v našem tempu.

I obraz Masajky, která od rána do noci dře, tak může být jen další romantický stereotyp.

Jednou jsem jedné ze švagrových vyprávěla, jak běžně vypadá život ženy u nás.

Ráno vstaneme, odjedeme do práce, strávíme tam většinou kolem osmi hodin a potom nás často čeká ještě nákup, vaření, praní, úklid a všechno ostatní kolem domácnosti.

Poslouchala mě a pak řekla úplně jednoduše:

„To bych nechtěla.“

Musela jsem se smát. Protože v jedné krátké větě obrátila celý náš obvyklý pohled vzhůru nohama.

My totiž často automaticky předpokládáme, že lidé žijící jinak než my touží právě po našem způsobu života. Po naší práci, našem bydlení, našich možnostech, našem pohodlí.

Jenže ono to může fungovat i opačně.

Přes všechny technické vymoženosti, které nám usnadňují každodenní život, by mnohé z nich své úplně jiné tempo za to naše vůbec nevyměnily.

To samozřejmě neznamená, že masajské ženy netouží po vzdělání, vlastních penězích nebo jiných možnostech. Některé ano, jiné méně, další možná vůbec.

Ale představa, že žena žijící tradičním způsobem života musí být automaticky nešťastná jen proto, že nemá život podobný našemu, je především naše představa.

To ovšem neznamená, že všechny ženy přistupují ke svému životu stejně.

Znám ženy, které se postarají o běžný chod domácnosti, uvaří, vyperou, uklidí kolem domu a tím pro ně den v podstatě končí. Nemají příliš potřebu přemýšlet nad tím, co by se dalo udělat jinak, co zlepšit nebo jak využít možnosti, které mají.

Nejde přitom vždy jen o nedostatek peněz. Někdy je to jednoduše způsob uvažování a určitá pasivita vůči vlastnímu životu.

A pak znám jiné, které žijí ve velmi podobných podmínkách, ale fungují úplně jinak.

Přemýšlejí, co by mohly vypěstovat, čím si přivydělat, jak něco zlepšit doma nebo co mohou předat dětem. Zajímají se o jejich školu, snaží se využít příležitost, když se objeví, a nečekají pouze na to, co zařídí muž, širší rodina nebo někdo zvenčí.

Vzdělání v tom může sehrát velkou roli, ale samo o sobě není zárukou ničeho. Člověk může chodit do školy a přesto nemít potřebu se dál rozvíjet. A stejně tak může mít jen minimální nebo žádné formální vzdělání, ale být zvídavý, učit se sám, zajímat se o svět kolem sebe a hledat nové možnosti.

Možná je tedy důležitější než samotná škola něco jiného – chuť učit se, přemýšlet dopředu a nespokojit se jen s tím, co přinese další den.

Není to samozřejmě nic typicky masajského ani afrického. Aktivní i pasivní lidi najdeme všude, u nás nevyjímaje. V prostředí, kde je ale rodina mnohem víc provázaná, je dopad jednotlivce často vidět výrazněji.

Když jeden dospělý člověk dlouhodobě jen čeká, co zařídí ostatní, nedopadá to pouze na něj. Část jeho potřeb a odpovědnosti přebírá širší rodina.

Stejně výrazně ale funguje i opačný efekt.

Kde žena přemýšlí dopředu, zajímá se o děti, využívá příležitosti a snaží se něco zlepšit, neposouvá se jen ona. Její iniciativa se může postupně projevit na celé domácnosti a někdy i na širší rodině.

Neříkám tím, že za úspěchem rodiny stojí vždy žena nebo že všechno záleží právě na ní. Stejně důležitý je i muž, který její snahu chápe, podporuje ji a je sám otevřený novým možnostem. V prostředí, kde má muž v rodině tradičně silné postavení, totiž může mít žena spoustu nápadů a energie, ale bez jeho podpory je prosazuje jen velmi těžko. Stále víc si proto všímám, jak velký rozdíl dokážou udělat dva lidé, kteří nechtějí jen čekat, co jim život přinese, ale snaží se svou rodinu a tím i komunitu společně posouvat dál.

Tohle je jedna z nejčastějších otázek, které dostávám, a zároveň jeden z nejrozšířenějších stereotypů. Jako by bylo samozřejmé, že každý masajský muž má několik žen.

Jenže tak to rozhodně není.

Polygamie sice k tradiční masajské společnosti stále patří, ale alespoň v našem okolí už v generaci mého manžela není ani zdaleka pravidlem. Kdybych měla vycházet z rodin, které znám, poměr mezi muži s jednou ženou a těmi, kteří jich mají nebo plánují více, bych odhadla zhruba půl na půl.

A i tam, kde muž více manželek má, nemusí rodina fungovat tak, jak si ji často představujeme.

V prostředí, které znám já, ženy netvoří několik oddělených domácností, ale jednu širší domácnost, o kterou se starají společně. Společná je péče o děti i řada běžných každodenních povinností.

To ale neznamená, že několik manželek tvoří idylické společenství, ve kterém mezi sebou všechny dokonale vycházejí.

Jsou to pořád vztahy mezi konkrétními lidmi. Mohou v nich být sympatie, blízkost a vzájemná pomoc, stejně jako žárlivost, spory nebo rivalita. Někde spolu ženy vycházejí dobře, jinde méně. Přesto se spolu musí naučit určitým způsobem fungovat a spolupracovat.

Polygamie tedy není samozřejmou součástí života každého Masaje. A ani tam, kde muž více manželek má, neexistuje jeden přesně daný způsob, jak taková rodina funguje.

Možná právě s tímhle pohledem mám největší problém.

Ne proto, že bych chtěla tvrdit, že je všechno ideální.

Není.

Jsou tradice, které respektuji jako součást jejich kultury, ale do našeho vlastního vztahu jsme je nepřenesli. A jsou i věci, které jsou z našeho evropského pohledu z hlediska postavení žen problematické nebo dokonce neakceptovatelné. Čím déle tam ale žiji, tím opatrnější jsem s rychlým odsouzením. Místní ženy totiž některé z těchto věcí mohou vnímat úplně jinak než my a u některých tradic by nás možná překvapilo, kdo na jejich zachování vlastně nejvíc trvá. To neznamená všechno omlouvat nebo přijímat, ale snažit se nejdřív pochopit souvislosti, které zvenčí často nevidíme.

Právě proto se zdráhám přijmout jednoduchou představu, že masajská žena musí být obětí své kultury. To, že bychom si některé části jejího života samy nevybraly, ještě neznamená, že je stejně vnímá i ona. Možná je se svým životem spokojená, možná není. Něco by třeba ráda změnila a něco jiného by si naopak za žádnou cenu vzít nenechala.

Čím déle mezi masajskými ženami žiji, tím menší potřebu mám jejich život hodnotit jednou větou. Některé věci mám ráda, jiným pořád úplně nerozumím a další mě dokážou pořádně vytáčet.

Především jsou to ale ženy se vším, co k běžnému životu patří. Dělají si mezi sebou legraci, navštěvují se, tráví spolu čas, probírají děti, muže i sousedy a občas někoho také pořádně „proberou“. V tom se jejich svět od našeho možná liší mnohem méně, než bychom čekali.

My nechápeme, proč jim nevadí sedět několik hodin a nic dalšího „nestihnout“. Ony zase nechápou, proč dobrovolně trávíme velkou část života v práci, stále někam spěcháme a potom si stěžujeme, že nemáme čas.

Nechtěla jsem tímhle článkem dokazovat, že život masajských žen je lepší nebo horší než ten náš. Ani že jsou všechny spokojené, pracovité, pasivní, podřízené nebo naopak silné a nezávislé.

Právě naopak.

Možná je nakonec největším mýtem samotná představa, že vůbec existuje jeden „život masajské ženy“, který se dá popsat několika větami.

Zdroje:

Vlastní zkušenosti autorky ze života v masajské komunitě v severovýchodní Tanzanii.