Bílá Masajka, sex a „praví“ Masajové. Co všechno si do Afriky promítáme

Krev s mlékem. Muž v červené shuce, ideálně s oštěpem v ruce. Žena, která nosí vodu, stará se o děti a čeká, co rozhodne muž. Tradiční dům z hlíny a kravského trusu. Protažené ušní lalůčky.

A někde v pozadí příběh Bílé Masajky.

Když se řekne Masaj, většina z nás si nějaký obraz vybaví velmi rychle. Vznikal z cestopisů, dokumentů, fotografií ze safari, knih, filmů i krátkých setkání během dovolené.

Masajové chovají dobytek. Krev má v jejich kultuře své místo. Tradiční obydlí existují. Stejně jako mnohoženství, tradiční oděv, korálkové šperky nebo různé tělesné znaky.

Jenže skutečný život má nepříjemnou vlastnost. Do připravených obrázků se nevejde.

Příběh Corinne Hofmann ovlivnil evropskou představu o vztahu evropské ženy a muže z tradiční pastevecké společnosti východní Afriky možná víc než řada cestopisů dohromady.

Byl dramatický, romantický, exotický a snadno zapamatovatelný.

Jenže Corinne Hofmann nežila mezi Masaji, ale mezi Sambury, etnikem Masajům příbuzným. A její příběh se odehrával na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Od té doby uplynulo více než třicet let.

Přesto se představa vztahu „Evropanka a Masaj“ dodnes snadno skládá ze stejných ingrediencí: kulturní propast, mnohoženství, dobytek, peníze, žárlivost, exotická přitažlivost a nakonec otázka, zda něco takového vůbec může fungovat.

Jeden silný příběh se zkrátka někdy dokáže v kolektivní představivosti udržet déle než svět, který popisoval.

O tom, proč je označení Bílá Masajka dodnes tak silné a v čem se současná realita od tohoto příběhu liší, jsem už podrobněji psala v článku „Proč mi říkají Bílá Masajka“.

Podobně odolné jsou i jiné obrazy.

Masajové jsou kočovníci.

Bydlí v domech z kravského trusu.

Pijí krev s mlékem.

Tyto představy nevznikly náhodou. Popisují tradice a způsob života, které k masajské kultuře patřily nebo stále patří. Jen samy o sobě nevystihují život dnešních masajských komunit.

Masajové byli tradičně polokočovní pastevci. To ovšem neznamená, že i dnes každá rodina pravidelně sbalí celý svůj domov a přestěhuje se o desítky kilometrů dál. V některých oblastech mohou v období sucha odcházet se stády na delší dobu především mladí muži nebo dospívající chlapci, zatímco domovská boma zůstává na místě.

Také tradiční masajské domy skutečně využívaly dřevěnou konstrukci vymazanou směsí přírodních materiálů včetně kravského trusu. Vedle toho se dnes objevují jiné stavební směsi, plechové střechy i zděné domy.

A krev s mlékem?

Ano, tato tradice existuje. Neznamená to ale, že jde o každodenní snídani celé masajské populace. Běžný jídelníček může být mnohem méně exotický: ugali, fazole, zelenina, rýže, mléko, čaj a občas maso.

Pro evropského čtenáře je ovšem krev mnohem zajímavější než miska ugali, hustého pokrmu z kukuřičné mouky.

A možná právě proto některé obrazy přežívají tak dlouho.

Pak přichází další oblíbené slovo: autenticita.

Jak má vypadat „skutečný“ Masaj?

Protažené ušní lalůčky. Odstraněné dolní řezáky. Tradiční znamení. Shuka. A pokud možno ještě správná adresa někde kolem Arushy, Ngorongora nebo Kilimanjara.

Skoro jako kontrolní seznam.

Jenže podobný seznam nevydrží ani konfrontaci s jedinou rodinou.

Sourozenci mohou mít stejné rodiče, vyrůstat ve stejné komunitě a přitom jeden tradiční tělesné znaky má a druhý ne. Jeden má odstraněné dolní řezáky, druhý všechny zuby. U mladších generací mohou být některé praktiky méně běžné než u jejich rodičů a prarodičů.

Přesto se v cestovatelských debatách někdy lidé dokážou poměrně vášnivě přít o to, kdo ještě je a kdo už není „pravý Masaj“.

Možná si totiž pod autenticitou občas nepředstavujeme skutečný život.

Možná si pod ní představujeme něco, co snadno poznáme.

Člověk v tradičním oděvu, s korálkovými šperky a protaženými lalůčky do našeho obrazu zapadne okamžitě. Mladý muž v džínách s mobilem v ruce už možná méně.

Přitom změna oblečení, domu nebo telefonu samozřejmě neznamená změnu identity.

Ještě rychleji někdy umíme vysvětlit život masajských žen.

Součástí tradičního sňatku bývá dobytek, který rodina ženicha předává rodině nevěsty.

Z evropského pohledu se snadno nabízí jednoduchá zkratka: „Ženu koupili za krávy.“

Jenže dobytek má v pastevecké společnosti mnohem širší význam. Je majetkem, jistotou, symbolem postavení a také součástí vztahů mezi rodinami. Samotný sňatek zahrnuje další dary a závazky a nelze ho jednoduše převést na obchodní transakci „několik krav za jednu ženu“.

To samozřejmě neznamená, že masajská společnost není patriarchální.

Je. Role mužů a žen nejsou stejné a některé tradiční praktiky jsou z evropského pohledu obtížně přijatelné.

Jenže odtud je ještě dlouhá cesta k obrazu každé Masajky jako pasivní a bezmocné oběti bez vlastního názoru a postavení v rodině. Zvlášť starší ženy mohou mít v rodině značnou autoritu a mezi jednotlivými domácnostmi existují velké rozdíly.

Stejně tak mnohoženství neznamená, že každý masajský muž má několik manželek a každá Masajka automaticky žije v polygamním svazku.

A několik manželek jednoho muže není ani romantická idyla několika žen společně sedících u ohně. Jsou to pořád lidské vztahy. Mohou v nich být sympatie, žárlivost, spolupráce, rivalita, spory i vzájemná pomoc.

Ještě jedna představa bývá překvapivě samozřejmá.

Žena žijící v tradiční komunitě by přece chtěla žít jako evropská žena, kdyby k tomu dostala možnost.

Jenže ani to nemusí být pravda.

Evropský život může zvenčí vypadat stejně podivně jako nám život v africké buši. Budík, cesta do zaměstnání, osm hodin v práci, cesta domů, nákup, vaření, domácnost, termíny a věčný pocit, že člověk nestíhá.

Když jedna masajská žena slyšela popis podobného života, reagovala velmi jednoduše: „To bych nechtěla.“

To samozřejmě neznamená, že masajské ženy netouží po vzdělání, vlastním příjmu, práci nebo větších možnostech. Některé ano, jiné mají jiné priority.

A právě to je podstatné.

Nejsou jedna skupina lidí se stejnými sny jen proto, že je všechny nazýváme Masajkami.

A potom je tu úplně jiný druh exotiky.

Zanzibar. Tropická pláž. Evropská turistka. Mladý místní muž.

O sexuálním turismu a dovolenkových vztazích se často mluví v souvislosti s evropskými muži cestujícími za ženami zejména do některých asijských zemí. Méně pohodlné bývá připustit, že podobná nerovnováha může existovat i opačným směrem.

Na Zanzibar odcházejí za prací také mladí Masajové z pevniny. Někteří najdou práci jako ostraha hotelů, jiní prodávají suvenýry nebo pracují jako průvodci. A někteří využívají také zájmu zahraničních turistek.

Skutečné podvody samozřejmě existují. Existují muži, kteří turistky cíleně vyhledávají, lžou jim a snaží se z nich získat peníze. Nemá smysl to popírat ani vysvětlovat každé špatné chování kulturními rozdíly.

Stejně zavádějící by ale bylo označit automaticky každý vztah evropské ženy s místním mužem za podvod. A každého Masaje za „beach boye“.

Turistický Zanzibar je navíc velmi specifické prostředí. Mladý muž se tam může pohybovat ve světě hotelů, restaurací, pláží a návštěvníků z celého světa a chovat se úplně jinak než doma v rodině a komunitě na pevnině.

Pro oba partnery pak může být snadné získat pocit, že kulturní rozdíly vlastně nejsou příliš velké. Jenže pár týdnů na pláži není totéž jako společný život.

A právě tady se jeden obraz dokáže velmi rychle převrátit ve svůj opak.

Dokud je mladý Masaj na pláži součástí exotického dovolenkového příběhu, může být vnímán jako romantický, svobodný a fascinující.

Jakmile se objeví peníze, širší rodina, kulturní rozdíly nebo konflikt, může být tentýž člověk během chvíle zařazen do jiné připravené škatulky: gigolo, podvodník, muž hledající bohatou Evropanku.

Někdy takové označení může být oprávněné. Jindy se ale mohou střetnout dvě naprosto rozdílné představy o tom, co partnerství znamená.

Evropanka může svůj příjem chápat jako svůj nebo jako peníze společného páru. Člověk vyrůstající v silně komunitním prostředí může pomoc rodičům, sourozencům nebo dalším příbuzným považovat za samozřejmou součást života.

To, co jeden vnímá jako využívání, může druhý chápat jako běžnou rodinnou povinnost.

Kulturní rozdíl samozřejmě není univerzální omluvenka pro lež ani manipulaci.

Ale stejně tak ne každé chování, kterému nerozumíme, musí automaticky znamenat podvod.

Podrobněji jsem se tomuto tématu věnovala v článku Proč některé Evropanky odjíždějí z Tanzanie s pocitem, že byly podvedeny?

Sociální sítě do toho přidávají ještě jeden zajímavý mechanismus.

Lidé se špatnou zkušeností přirozeně vyhledávají jiné, kteří prožili něco podobného. Existují skupiny, v nichž ženy sdílejí zkušenosti s nevydařenými vztahy, podvody nebo ztrátou peněz. Takové prostředí může být užitečné jako podpora i jako varování před skutečnými riziky.

Zároveň v něm ale přirozeně převažuje určitý typ zkušenosti.

Člověk, kterému vztah léta normálně funguje, většinou nemá stejný důvod hledat skupinu zaměřenou na vztahy, které skončily špatně.

A pak se může nenápadně změnit i jazyk. Z „můj partner mi lhal“ se stane „oni lžou“.

Z „můj partner chtěl moje peníze“ se začne rodit přesvědčení, že právě o peníze jde těmto mužům vždy. Z konkrétní zkušenosti vznikne soud nad celou skupinou nebo i etnikem.

A člověk, jehož zkušenost do takového obrazu nezapadá, pak někdy nevyvolá zvědavost, ale podráždění až nenávist. Narušuje totiž představu, která se dlouhým vzájemným potvrzováním stala téměř jistotou.

Navíc platí, že dramatický příběh o sexu, podvodu a penězích vzbudí na sociálních sítích větší pozornost než vztah, ve kterém dva lidé prostě několik let normálně žijí.

A pokud se podobného tématu ujme další autor, cestovatel nebo někdo, kdo chce upozornit na skutečná rizika, může nechtěně přitáhnout i publikum, které v každém novém příběhu hledá především potvrzení toho, co už si myslí.

To samozřejmě neznamená, že se o podvodech nemá mluvit.

Znamená to pouze rozlišovat mezi dvěma větami:

„Tento člověk podvedl svou partnerku.“ a „Takoví jsou afričtí muži.“

Mezi nimi je poměrně velký rozdíl.

Je vlastně zvláštní, kolik protichůdných obrazů dokážeme současně udržovat.

Masaj má být tradiční — ale ne příliš tradiční.

Má být hrdý bojovník — ale na turistické pláži se snadno stane podezřelým.

Masajská žena je v našem obrazu často obětí patriarchální společnosti — ale málokdy se jí ptáme, co by ze svého života skutečně chtěla změnit ona.

Chceme „autentickou Afriku“ — jen dokud má podobu, kterou jsme očekávali.

Mobilní telefon, zděný dům, škola, práce nebo moderní oblečení do tohoto obrazu někdy překvapivě špatně zapadají.

A stejně špatně do něj může zapadat vztah, rodina nebo člověk, jejichž zkušenost odporuje tomu, co už jsme považovali za jisté.

Možná právě proto se naše pohledy na Afriku někdy tak snadno pohybují mezi romantizací a pohrdáním, fascinací a odmítáním.

Oba extrémy totiž mají něco společného. Skutečný člověk v nich někdy překáží.

Bílá Masajka.

Krev s mlékem.

Krávy za nevěstu.

Mnohoženství.

„Pravý“ Masaj.

Sex na Zanzibaru.

Gigolové.

Utlačované ženy.

Každý z těchto obrazů má nějaký příběh, ze kterého vznikl. Některé jsou pozůstatkem minulosti, jiné součástí současnosti a další vznikají hlavně tím, co je nejvíc vidět, sdílí se nebo se nejlépe vypráví.

Jenže Masajové nejsou kulisy k našemu příběhu o Africe.

Jsou to jednotliví lidé a rodiny, mohou žít velmi odlišně, i když patří ke stejné kultuře. Tradice mohou zůstávat důležité a současně se měnit. Někdo je dodržuje více, jiný méně. Někdo žije na venkově, jiný pracuje ve městě nebo v turistické oblasti. Někdo má několik manželek, jiný jednu. Některý vztah skončí podvodem, jiný obyčejným rozchodem a další funguje.

Možná je tedy největším omylem naše představa, že existuje jediný správný obraz, podle kterého je všechny dokážeme pochopit.

Skutečný život je totiž mnohem méně přehledný. Také méně efektní. Ale podstatně skutečnější.

Zdroje: