Proč mi říkají Bílá Masajka

„Ty jsi vlastně taková Bílá Masajka.“

Tu větu slýchám poměrně často. Na besedách, v rozhovorech i na sociálních sítích. Objevila se dokonce i v několika článcích, které o mně vyšly.

Neuráží mě. Ani se proti ní nevymezuji. Spíš mě pokaždé přiměje k zamyšlení.

Chápu, proč toto přirovnání vzniklo. Žena z Evropy, partner z tradičního kočovného kmene, život v buši. Pro většinu lidí existuje jediný příběh, který se jim v tu chvíli vybaví – Bílá Masajka.

Ano. Něco společného opravdu máme. Obě jsme Evropanky. Obě jsme spojily svůj život s mužem z východní Afriky. Obě jsme poznaly svět, který je většině Evropanů vzdálený.

Tím ale podobnosti téměř končí.

A právě tady se často rozcházejí i představy lidí s realitou. Když se řekne Bílá Masajka, mnozí si vybaví především dramatický milostný příběh, kulturní střety, vztah k ženám nebo intimní stránky života v buši. Ostatně i mě se lidé na podobné věci občas ptají, protože stále u některých z nich přetrvává pocit, že právě takhle vypadají všechny vztahy v masajských komunitách i dnes. Já ale mohu mluvit jen o komunitě, ve které žiji. A ta je jiná. V naší rodině jsem nikdy neměla pocit, že by měl dobytek větší hodnotu než život nebo důstojnost ženy. Naopak jsem mnohokrát zažila, jak silně drží rodina při sobě, když někdo z jejích členů potřebuje pomoc.

Stejně jako Corinne jsem ale i já musela přijmout, že některé projevy náklonnosti nebo společenská pravidla jsou jiné než v Evropě. Veřejné projevy lásky do tradiční masajské komunity, ve které žiji, jednoduše nepatří. Upřímně si ani neumím představit, že by mě manžel políbil na veřejnosti. Ne proto, že by mě neměl rád, ale protože to jednoduše není způsob, jakým se v jeho kultuře (a obecně na celém tanzanském venkově) náklonnost běžně projevuje. Lásku lze dávat najevo mnoha způsoby. Veřejné projevy náklonnosti jsou jen jedním z nich. To ale neznamená, že by byli Masajové méně citliví nebo si neuměli dávat najevo náklonnost. Jen se většinou odehrává v soukromí, ne před zraky ostatních.

I jejich společnost se ale proměňuje. Lidé, kteří žijí ve městech nebo na Zanzibaru, kde je díky cestovnímu ruchu prostředí otevřenější a více ovlivněné jinými kulturami, mohou některé věci prožívat i projevovat jinak než lidé v tradičních komunitách v buši.

Právě proto je podle mě důležité nevnímat Bílou Masajku jako návod na to, jak žijí všichni Masajové. Je to příběh jedné ženy, jednoho muže, jedné komunity a jedné doby.

Málokdo si dnes uvědomuje, že Corinne Hofmann nežila mezi Masaji, ale mezi Sambury (příbuzný kmen Masajů, nicméně některé tradice, jazyk a způsob života jsou částečně odlišné). V době, kdy její kniha vyšla, to ale nebylo podstatné. Většina Evropanů tehdy o těchto etnikách téměř nic nevěděla. Příběh se stal obrovským bestsellerem a pro miliony čtenářů prvním setkáním s pasteveckými komunitami východní Afriky.

Příběh Corinne se odehrával na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Můj příběh se odehrává o více než třicet let později.

Za tu dobu se proměnil celý svět. A s ním i život v masajských komunitách.

Když jsem četla Bílou Masajku, uvědomila jsem si jednu věc. Corinne a Lketinga spolu zpočátku prakticky neměli společný jazyk. Mnoho nedorozumění nevznikalo jen kvůli rozdílné kultuře, ale jednoduše proto, že si nedokázali vysvětlit, co cítí, co očekávají nebo proč se chovají určitým způsobem. Lketinga nedokázal Corinne vysvětlit kulturní zvyklosti své komunity a Corinne mu naopak jen těžko mohla přiblížit způsob života, ve kterém vyrůstala, ani proč pro ni byly některé situace tak těžko pochopitelné.

To je obrovský rozdíl oproti mému příběhu. S Lukou spolu mluvíme anglicky. Když něčemu nerozumím, prostě se zeptám. Když nemůžeme najít společné slovo v angličtině, často nám pomůže obyčejný internetový překladač a hledáme výraz ve svahilštině. Neznamená to, že mezi námi nikdy nevznikají problémy nebo nedorozumění. Znamená to ale, že máme mnohem větší šanci si je vysvětlit.

V knize například Corinne popisuje, jak ji zraňovalo, že s ní manžel nechtěl společně jíst. Ona to vnímala jako odmítání, zatímco pro něj to byl přirozený zvyk, ve kterém vyrůstal.

Také u Masajů je tradičně běžné, že muži a ženy jedí odděleně. My dva s manželem spolu často stolujeme společně a občas se účastním i přípravy masa. Když jsme ale na návštěvě v jiné bomě, beru jako samozřejmost, že jím uvnitř domu společně se ženami. Komunita by mou přítomnost mezi muži pravděpodobně akceptovala, protože jsem Evropanka, ale jsem už součástí jejich komunity a z úcty k jejím tradicím se v podobných situacích snažím respektovat místní zvyklosti. Ne proto, že bych musela, ale protože nechci svým chováním přivést do nepříjemné situace manžela, sebe ani jeho rodinu. Když si nejsem jistá nebo se ocitnu v nové situaci, manžel mi vždy vysvětlí, proč se věci dělají právě takhle. Díky tomu je pro mě mnohem snazší jim porozumět.

Společný jazyk ale není všechno. Ani pro mě nebylo a dodnes není vždy jednoduché porozumět kultuře, ve které můj manžel vyrůstal. Musela jsem se postupně naučit nedívat se na některé situace evropskýma očima. Přestat automaticky hodnotit, co je správně a co špatně, a nejdřív se snažit pochopit, proč se věci dělají právě takhle. Ne proto, abych se všemu přizpůsobila. Ale proto, abych tomu porozuměla. Není to vždy jednoduché. Ale stojí to za to. A myslím, že právě díky tomu mě dnes přijímá jako svou nejen můj manžel, ale i jeho rodina a celá komunita.

Když neznáte slovíčko, pomůže vám internetový překladač. Hodnoty, tradice ani způsob uvažování vám ale nepřeloží. To už se člověk musí naučit sám.

Za posledních třicet let se změnilo mnohem víc než jen způsob, jakým spolu lidé komunikují. Proměnil se celý svět.

Luka sleduje světové zpravodajství, čte zprávy na internetu a dokáže dlouhé hodiny diskutovat o světové politice. Když se letos vyostřila situace v Hormuzském průlivu, řešilo se to i v naší masajské komunitě. Ne proto, že by tam někdo někdy byl, ale protože dnes už události vzdálené i několik tisíc kilometrů ovlivňují život lidí, kteří žijí uprostřed tanzanské buše.

Přináší to spoustu výhod, ale i nové otázky a výzvy. Mladí lidé mají díky internetu mnohem větší přehled o světě a vidí i jiné možnosti života než jejich rodiče. Informace se šíří rychlostí, která byla ještě před třiceti lety nepředstavitelná. Tradice přesto zůstávají důležitou součástí života. Lidé se ale proměňují spolu se světem kolem nich.

Právě proto mě překvapilo, kolik představ o Masajích stále vychází z reality před několika desítkami let. Nedávno jsem o některých z nich psala v článku Mýty o Masajích: skutečnost je jiná, než si většina lidí myslí. Zpětnou vazbou od některých čtenářů jsem si znovu uvědomila, jak silně naše představy ovlivnil příběh Bílé Masajky.

Největší rozdíl mezi mým příběhem a příběhem Corinne proto nakonec nespočívá v tom, že ona žila mezi Sambury v Keni a já mezi Masaji v Tanzanii. Ani v tom, že dnes máme mobilní telefony, internet nebo online překladače.

Podstatné je něco jiného. Dnes máme mnohem větší možnost si navzájem porozumět. Nejen jako partneři, ale i jako lidé z odlišných kultur.

A možná právě o to se snažím i svými články. Nevyprávět romantickou pohádku o Evropance v Africe, ale přibližovat každodenní život jedné konkrétní masajské komunity se vším, co k němu patří. Tradice i změny. Radosti i starosti. Obyčejné dny i výjimečné okamžiky.

Na příběh Corinne Hofmann bychom přesto neměli zapomenout. Oslovil miliony čtenářů a pro mnohé byl prvním setkáním s východní Afrikou. Jen od té doby uplynulo už několik desetiletí. Vznikají další příběhy z jiné doby a jiné reality. Příběhy, které ukazují, že život tradičních komunit se za poslední roky proměnil stejně jako svět kolem nás. Bílou Masajku bychom proto měli vnímat především jako svědectví své doby, ne jako obraz života všech Masajů v současnosti.

Zdroje: