Rande v buši: Když láska vyrůstá uprostřed tradic

„Jak vypadá rande v masajské komunitě? Jak se lidé vlastně seznamují?“

Otázka, kterou dostávám poměrně často.

Jenže pokaždé si uvědomím, že vlastně není úplně správně položená.

Ne proto, že by se mladí lidé nezamilovávali. Ani proto, že by mezi nimi nevznikaly vztahy. Ale proto, že samotná představa rande, jak ji známe my, je produktem naší kultury.

Pozvat dívku do restaurace nebo do kina? V tradiční masajské komunitě uprostřed tanzanské buše by něco takového nikoho ani nenapadlo.

Nejen proto, že tu žádné restaurace ani kina nejsou. Ale i proto, že muži a ženy tradičně ani nejedí společně.

To ale neznamená, že tu neexistuje láska.

Jen se rodí jinak.

Když se někoho zeptáte, jak se vlastně mladí lidé seznamují, ani tady neexistuje jediná správná odpověď. Stejně jako u nás se totiž i masajská společnost proměňuje.

Ještě generace rodičů mého manžela vyrůstala v době, kdy byly běžné především domluvené sňatky. Budoucí manželé o sobě někdy věděli a znali se od vidění ze slavností nebo trhů. Jindy se až do svatby vůbec osobně nesetkali. O tom, s kým spojí svůj život, rozhodovaly především rodiny.

Dnes už je situace pestřejší.

Mladí lidé se seznamují třeba ve škole nebo při různých oslavách a slavnostech. Někdy se tajně scházejí cestou ze školy, jindy někde v buši, aby měli alespoň chvíli sami pro sebe. Ne každý vztah ale skončí svatbou, to je stejné jako u nás. Ani vzájemná náklonnost dvou lidí sama o sobě ještě neznamená, že se později vezmou. Manželství je totiž také rozhodnutím jejich rodin.

A ani domluvené sňatky úplně nezmizely. A možná překvapivě pro nás, to někdy bývá sama dívka, kdo přijde za rodiči s tím, že už by se chtěla vdát. Rodiče pak začnou hledat vhodného ženicha. Přesně tak se rozhodla i jedna z mých švagrových.

A tehdy začínají námluvy.

To slovo dnes v češtině zní trochu starosvětsky, ale tady vystihuje situaci. Nejde už jen o dva budoucí partnery. Začínají se poznávat dvě rodiny, které spolu jednou spojí celý život.

Než ale přijde svatební den, čekají obě rodiny dlouhé přípravy. Domlouvají se tradiční dary, řeší se dobytek a vše, co s novým manželstvím souvisí. Nejde o záležitost několika týdnů. Přípravy trvají měsíce, někdy i celý rok. Během té doby se rodiny postupně poznávají a budoucí ženich přináší rodině nevěsty dary – třeba rýži, cukr nebo kozu.

Evropan zde naráží na další kulturní rozdíl v oblasti projevů náklonosti.

Na tanzanském venkově obecně a v tradiční masajské komunitě obzvlášť nepatří veřejné projevy náklonnosti mezi něco, co by lidé běžně dávali najevo. Držení za ruce, objímání nebo polibek na přivítanou jsou záležitostí soukromí a na veřejnost (i kdyby se mělo jednat o další členy rodiny) zkrátka nepatří a je to bráno jako neslušné vůči okolí.

Neznamená to ale, že by si partneři své city neprojevovali. Jen je dávají najevo ve chvílích, kdy nejsou na očích ostatním. Sama si často uvědomím ten okamžik, když se s manželem vydáme na procházku do buše. Dokud jsme poblíž bomy nebo dalších lidí, jdeme vedle sebe. Teprve když zůstaneme sami, vezme mě manžel za ruku. A než mě políbí, instinktivně se ještě rozhlédne, jestli nás nikdo nevidí.

Ve městech nebo turistických oblastech už je dnes samozřejmě možné potkat i páry, které se chovají uvolněněji. V tradiční komunitě, kde žiji, však podobné projevy náklonnosti na veřejnosti stále nejsou běžné.

Není proto překvapením, že ani na tradiční masajské svatbě nenajdete okamžik, který je pro většinu evropských novomanželů samozřejmostí - novomanželský polibek.

Stejně tak byste na tradiční masajské svatbě marně hledali svědky, oddací list nebo výměnu snubních prstýnků.

Pro komunitu se totiž člověk nestává manželem a manželkou podpisem na úřadě ani navléknutím prstýnku, ale až ve chvíli, kdy získá požehnání rady starších.

Právě proto jsme my dva s manželem měli svatby vlastně dvě.

Tu první, civilní, jsme uzavřeli hlavně kvůli zákonům. Jako manželka tanzanského občana díky ní mohu v Tanzanii žádat o dlouhodobý pobyt. Pro místní komunitu ale tento obřad sám o sobě neznamenal, že jsme se stali manželi.

Tím skutečně důležitým byl až tradiční svatební obřad. A i když u nás tomu nepředcházelo období námluv ve smyslu poznávání rodin a přinášení darů, musela s naším sňatkem souhlasit rodina a také rada starších, bez jejichž požehnání by náš sňatek byl vlastně neplatný.

Při tomto obřadu jsme s manželem seděli vedle sebe na vyčiněné kravské kůži a přes ramena nám přehodili část ženského i mužského oděvu – shuku, jako symbol spojení dvou životů. Muži z rady starších stáli kolem nás a pronášeli v jazyce Maa požehnání a přáli nám vzájemnou úctu, respekt a porozumění, mluvili i o spojení dvou kultur.

Pak přišel okamžik, který většinu Evropanů tak trochu šokuje.

Muži se jeden po druhém napili mléka z kalabaše, tradiční nádoby vyrobené z vydlabané tykve, a poté na nás plivli. Tím bylo požehnání vykonáno a sňatek uzavřen.

Při pohledu zvenčí to může působit zvláštně. V masajské kultuře je ale mléko symbolem života, hojnosti a Boží přízně. Právě tímto požehnáním se v očích komunity stává z dvojice skutečný manželský pár.

Když o našem manželství vyprávím, téměř vždy přijde právě tahle otázka. A vlastně mě nepřekvapuje. Není divu. Právě s ní si mnoho Evropanů spojuje život Masajů jako první. Jenže skutečnost je stejně jako u randění nebo svatby mnohem pestřejší.

Historicky měla polygamie především praktický význam. Život v buši byl v minulosti ještě mnohem náročnější než dnes a více žen v jedné domácnosti znamenalo, že si mohly rozdělit každodenní práci a vzájemně si pomáhat, sňatkem muž také získal další dobytek a rozšiřoval tak stádo, které bylo pro přežití široké rodiny nezbytné.

Ani tady ale tradice nezůstaly stejné. Pod vlivem vzdělání, křesťanství i měnícího se způsobu života dnes vedle sebe existují různé podoby manželství. V generaci mého manžela je v naší komunitě přibližně polovina mužů v monogamním a polovina v polygamním manželství. Oba moji švagři mají pouze jednu manželku a žádnou další neplánují, stejně jako můj manžel.

Možná ale právě tahle otázka ukazuje, jak snadno si vytváříme představy o životě druhých podle několika známých stereotypů. Stejně jako neexistuje jediná odpověď na to, jak vypadá rande nebo svatba u Masajů, neexistuje ani jediný model jejich manželství.

Člověk si totiž nebere jen manžela nebo manželku. Přijímá i jeho rodiče, sourozence, prarodiče, tety, strýce a celou komunitu, která se stává součástí jeho života. Rodina není jen nejbližší domácnost, ale mnohem širší společenství lidí, kteří při sobě stojí.

To ostatně poznávám každý den. V naší bomě je běžné, že jedna švagrová připravuje jídlo, zatímco já s druhou peru prádlo. Jindy si práci rozdělíme úplně jinak. Stejně samozřejmě spolupracují v naší bomě i muži. To ale neznamená, že všechno děláme společně. Každý má samozřejmě i svůj vlastní prostor. Ale proč si nerozdělit práci, kterou by jinak musel dělat každý zvlášť?

Neznamená to také, že by manželé neměli soukromí. Mají. Jen nežijí jen sami pro sebe. Vedle partnerského vztahu je přirozenou součástí každého dne i širší rodina a komunita, v bomě člověk nemůže žít jen sám pro sebe a pro nás Evropany může být toto soužití někdy náročnější.

Ne proto, že by takový způsob života existoval jen v Africe. Ještě před několika generacemi bylo podobné soužití běžné i u nás. Jen jsme si dnes zvykli žít spíš za zavřenými dveřmi, v malých rodinných jednotkách.

Neříkám, že jeden způsob života je lepší než druhý a každému vyhovuje něco jiného. Jen jsem díky životu mezi Masaji pochopila, že manželství nemusí být jen příběhem dvou lidí. Může být i příběhem celé rodiny a komunity.

Napadla vás při čtení nějaká další otázka o životě v masajské komunitě? Nebo vás něco překvapilo? Budu ráda, když mi napíšete do komentářů.

Zdroje: