Článek
Druhý den odlétám do Evropy.
S manželem vyrážíme ještě před rozedněním nejprve na motorkách a pak místním autobusem z Kiberashi do Handeni, odkud nám jede autobus do Dar es Salaamu. Odtud následující den odlétám.
Po několika dnech dešťů je cesta rozbahněná, ale zatím nás to neznepokojuje.
Pak autobus zastaví.
Nejdřív nikdo neví proč.
Chvíli sedíme na svých místech a čekáme.
Pak začnou jeden po druhém vystupovat muži.
Mizí dopředu po cestě.
Další se přidávají.
Za chvíli už stojí venku skoro všichni chlapi z autobusu.
„Co se děje?“ ptám se Luky.
„Jdu se podívat.“
A zmizí za ostatními.
Když se vrátí, konečně se dozvídáme, co nás zastavilo.
Před námi zapadl náklaďák.
Řidič jednoho autobusu se ho pokusil objet.
Zapadl také.
Druhý autobus zkusil totéž.
Se stejným výsledkem.
Na jediné cestě do Handeni tak vznikl pořádný špunt.
Motorky ještě projedou.
Autobusy ale nemají šanci.
Někdo nasedá na motorku a vyráží do nejbližší vesnice shánět traktor.
A tak čekáme.
Vlastně všichni čekáme.
Řidiči.
Cestující.
Prodavačky jízdenek.
Děti.
Desítky lidí uprostřed bláta.
Překvapuje mě, jak klidně to všichni berou.
Nikdo nekřičí.
Nikdo se nehádá.
Nikdo nenadává.
Čekání vyplňují rozhovory nejen o vzniklé situaci, ale i o úplně obyčejných každodenních věcech.
Po chvíli si všímám několika žen, které v autobuse vybírají jízdné a prodávají jízdenky.
Nejdřív po mně jen pokukují.
Usmějí se.
Pak zase rychle odvrátí pohled.
Přitom jsou to stejné ženy, které v autobusech bez zaváhání srovnají kdejakého cestujícího.
Nakonec se jedna osmělí.
„Foto?“
Přikývnu.
To stačí.
Během několika minut se kolem mě vytvoří hlouček.
Najednou se upravují šátky.
Rovnají sukně.
Řeší se, kdo bude stát vedle koho.
Uprostřed bláta, vedle zapadlých autobusů a při čekání na traktor se pořádá malé fotografování.
Právě v tu chvíli se v dálce objeví bílé terénní auto.
Nejdřív si ho nevšímám.
Pak sjede z cesty a zkusí objet neprůjezdnou část přes travnatý terén nad silnicí.
Luka ho chvíli sleduje.
A najednou se rozběhne k autu.
Chvíli mluví s posádkou.
Pak se otočí a mává na mě.
„Pojď!“
Než se stihnu zeptat, co se děje, běží k našemu autobusu pro zavazadla.
Když dojdu k autu, vystupuje z něj mladý masajský válečník.
Má na sobě tradiční oděv.
Za pasem mačetu.
Krk, zápěstí a kotníky zdobí korálkové ozdoby.
Na hlavě sluneční brýle.
Mačeta za pasem a sluneční brýle na hlavě.
Ten kontrast mě vždycky pobaví.
Teprve když nakouknu dovnitř, zjistím, že kromě řidiče sedí v autě ještě další dva Masajové.
O chvíli později už se mačkáme na zadním sedadle mezi nimi.
„Máme štěstí,“ usměje se Luka.
„Masaj jinému Masajovi pomoc většinou neodmítne.“
Motor zaburácí a vyrážíme.
Zatímco autobusy dál čekají na traktor, my míříme do Handeni.
Po dopoledním čekání mi připadá terénní auto nečekaně pohodlné. Nerovnosti cesty skoro nevnímám.
Hlavně se zase pohybujeme.
Směrem k Handeni.
Směrem k Dar es Salaamu.
Směrem k Evropě.
Když o několik hodin později sedím v autobuse do Dar es Salaamu, vybaví se mi celý den znovu.
Zapadlý náklaďák.
Dva autobusy v blátě.
Motorka odjíždějící pro traktor.
Ženy, které se uprostřed dopravního kolapsu chystaly na společnou fotografii.
A bílé auto plné masajských bojovníků.
Kdyby mi někdo ráno řekl, že právě takhle začne moje cesta do Evropy, nejspíš bych mu nevěřila.
Tentokrát mě Tanzanie přece jen pustila domů. Ale v plánu to asi úplně neměla.
O autorce
Část roku žiji v masajské komunitě v Tanzanii a o životě mezi dvěma kulturami píšu na Medium.
Více informací a kontakty:
hanaburcevova.carrd.co
