Článek
V dubnu jsme zažívali ocenění Magnesiou Literou, k mé spokojenosti již druhým rokem také s detektivkou a fantastikou. Poté ve Tvaru vyšel deníček mladé nové porotkyně, kde popisovala zákulisní dění, včetně té spousty práce, co je s tím spojená. Přečíst v krátké době skutečně pozorně a soustředěně horu předložených knih je úkol skoro nadlidský. Ne skoro - a tím více se klaním všem literárně zdatným duším, které to dokážou.
Vím, o čem mluvím. Léta jsem byla soutěžící (a když jsem si po sobě s odstupem někdy přečetla ty poslané běsy, vyla jsem jak šakal - prostě textová slepota, nic neposílejte ještě horké) a velice jsem si vážila všech porotců. Potom také něco hodnotila…
Jsem celkem zdatný psavec se slušným pravopisem, jenže ne každý to má podobně. Včetně slovosledu, stylistiky, nápadu, bohatosti jazyka a tak podobně, víc mne toho právě teď nenapadá. Jsem sevřená hrůzou i nadějemi na to, co mne nyní čeká. Povýšila jsem na admina literární soutěže Daidalos (vyhlašuje měsíčník XB-1), ovlivňuje mne i příprava letošní Ceny Miloslava Švandrlíka (vyhlašuje Obec spisovatelů), kde jsem svědkem zákulisním, neboť se tentokrát, díky Bohu, porotcování opět nezúčastním.
Ale sleduji přípravy a průběh, všemožné potíže pověřených organizátorů. Kdybyste to netušili, tak Daidalos přijímá povídky žánrové, scifi, fantasy a horory, Švandrlík zase knihy humoristické. A u mnohých se opravdu zasmějete, ale přečíst si během několika týdnů třeba třicet knih, to vážně není legrace. Vedle ostatního života. U povídek je to lehčí, jejich počet v prvním kole bývá kolem stovky. Jenže velice rozdílná témata. Jablka a hrušky s třešněmi a angreštem. A teď vybírej, šmoulo. Ony jsou tu ještě jednotlivé odrůdy ovoce a objevují se opakované náměty - anebo znárodněné…
Co se osobně mne týče, mám jistou šanci úspěšně se vyhýbat porotcování Ceny Karla Čapka (celý žánr, několik kategorií podle délky textu), pokud ovšem sama něco pošlu. Dobré je poslat dlouhou povídku nebo novelu, protože do tohohle rybníčku se mi už dvakrát nechce. Novela je vlastně tenčí knížka. Jak jsem psala výše, každej pes jiná ves. A je to cena prestižní, tam klidně slíznu místo pod desátou příčkou. Bohužel jsou můj styl a témata k poznání, každý na mne není zvědavý a navíc se nám tu rýsují výborní mlaďousové.
Když o vás tedy rozhoduje až šedesát porotců, je to velmi, velmi podnětné. Pokud se ovšem nápad a zpracování dostaví. Porotcování má tu hloupou vlastnost, že s načtenými texty ztrácíte vlastní nápady a chuť ke tvorbě. Už to není radost ani relax, úlevné vyhození dějů z hlavy, aby se člověk mohl s podobnou vášní věnovat třeba rytí, mytí oken a utírání prachu, anóbrž tuhá práce. A děje jsou zamlžené, případně se flákají v dálavách. A na té práci potom je to vidět. Nejhůř dopadají komické nápady, ale ani lehce rozverná smradlavá princezna mi nedopadla špatně.
Co k tomu povyku a reakcím na Magnezii Literu dodat? Byl potřebný, ukázal, že ta spousta práce kolem ní rozhodně nepatří mezi samozřejmosti, stejně jako u dalších hodnocení. Máme tu mnoho výborných, nadaných lidí, co se věnují velmi málo hmotně ceněné činnosti - vždyť léta víme, že se knihami autor neuživí, pouze pár výjimek, bílých vran. A ty se musejí hodně, hodně otáčet, aby získaný post ustály. Je tady obrovský potenciál stále se vzdělávajících a osobnostně rostoucích lidí, stále nedoceněný - měli bychom tedy docenit alespoň hodnotitelské kutění (v našich podmínkách moc profesionality, úrovňově ceněné jako profesionalita opravdu nehledejte) a jeho výsledky. Umožnit našim literátům, (ať už jakýkoliv žánr uznáváte nebo ne), oddychnout si od existenčních frmolů a pocítit, že spousta práce má sakra velký smysl.
Věřte, že i v časech digiblbění se v Česku rozvíjí spousta mladých lidí, kteří prostě potřebují tvůrčí činnost, přemýšlet, studovat historii i současnost a také snít bez předhazovaných laciných klipů o vylhaném světě. Važme si jich a podpírejme je na jejich cestě dřív, než to vzdají, převálcovaní ublemcanou realitou. A o tom všechna ta práce kolem literárních cen a soutěží je.
