Článek
V polovině července 2017 se objevila zpráva, že autorka románů o Angelice zemřela. Bylo jí požehnaných 96 roků a hrdě přežila všechny nepřejícníky a zloděje, kteří jí chtěli upřít autorská práva – kvůli honorářům, samozřejmě.
O Angelice jsem se toho navyprávěla a napsala až až. Doufám, že ještě navyprávím. Je dobré si uvědomovat, co jsem já sama dlouho netušila, že totiž Angelika, divoká, praktická a zamilovaná nespadla z nebe nebo snů.
Když můj starší bráška posílal v počátcích normalizace ze Slovenska domů (z vojny) mamince romány o Angelice, byli pro mne jejich autory Anne a Serge Golonovi. Netušila jsem a ani nemohla, jaký že to byl ústupek nakladatelům. Romány totiž psala paní a manžel pomáhal sbírat historické detaily. Navíc trval na tom, že autorkou je ona, nikoliv on. Což se po jeho smrti v roce 1972 promítlo do desetiletí sporů, kdy všichni na románech rejžovali, objevili mezi sebou jakési „příbuzné“ v okruhu nakladatelského domu a podobně, jen aby vdově nemuseli vyplácet statisíce a miliony. Jak jsem na začátku řekla, převezla je již pouze tím, že se dožila konce soudů. Nádavkem dostala také řád od francouzského ministra kultury.
Takže jak to bylo? Anna se původně jmenovala jinak, stejně jako její muž. A protože vystřídali oba pseudonymů hodně, nabízím vám, že jako malá holčička Simone a malý kluk Vsevolod se potom stali těmi, jak se jmenovali podle románů.
Simone byla často nemocná a od malička hodně četla, kreslila a malovala. Kupodivu jako žákyně za moc nestála. Přesto se vrhla i na novinařinu a také její knihy byly ceněny. Co si neužila jako malinká, dohnala hned v dospělosti. Francie byla obsazená Němci, ale Simone vzala kolo a jezdila po světě. Ve dne šlapala, obdivovala a kreslila krásy krajiny, v noci přespávala po klášterech. Takhle ji okouzlil kraj Poitou, kam později usadila Angeliččino dětství. Prý si později živě představovala zlatovlasého diblíka, jak tam lítá po lesích a mokřadech.
Samozřejmě, že takovéto vejletění mělo stinné stránky. Mohlo skončit špatně, třeba právě tehdy, kdy na španělských hranicích hezké děvče zadrželi a na gestapu vyslýchali. Naštěstí tam jeden mladší oficír (možná dokonce opravdu umění rozuměl) kresby prohlédl a uznal, že zachycovat krásy země není zločin. Simone mohla pokračovat v krasojízdě.
Tu a tam Simone něco vydala, publicistiku i romány, pod různými jmény. I ocenění se našlo a považte, uživilo ji to. Po válce jí byla Francie nějak těsná, mám pocit, že v jejím oborovém zaměření se objevila potřeba psát o světě za hranicemi. Uměla jen francouzsky, takže se rozhlédla, kam by bylo možné zamířit – a vyšla jí Afrika. Tam jí jeden známý doporučil k portrétování zajímavého vědce.
Tím mladým doktorem přírodních věd byl již vyrostlý chlapec Vsevolod, který byl kdysi synem velvyslance ruského cara v Turkmenistánu. Když vypukla revoluce, zrovna byl v na lyceu v Sevastopolu. Jeho rodina stačila utéct do Evropy, on se musel sám přestrojený za žebráka a s pistolí pod kabátem dostat ze zdivočelého Ruska. Nejen to, vystudoval, postupně se naučil nějakých sedmnáct jazyků a při své práci podporoval pět sourozenců při studiu. Tím pádem neměl dlouhá léta ani pomyšlení na nějaké založení rodiny. Copak asi dělal? Mimo jiné hledal ložiska zlata. Ano, Vsevolod byl již ve chvíli, kdy se seznámil s hezkou novinářkou a malířkou, docela jasný představitel Peyraca.
Byl mezi nimi rozdíl osmnácti let (což se v knize zmírnilo na dvanáct, lépe uvěřitelných pro širokou obec čtenářů), ale pokud se někomu zdá román o lásce Angeliky a Peyraca divný, musí se spokojit s tím, že ti dva prostě věděli, o čem pevný vztah je. Ironický, kousavý samorost Vsevolod dal Peyracovi hodně dobré základy. A Simone pošpital leccos o tehdejší alchymii, zřejmě i o slavném kulhavém Kellym a skvělém českém laboratorním skle.
První dítě se jim narodilo ještě v Africe, potom se vrátili do Francie. Oba sice opět něco vydali, ale byli chudí. Museli se ubytovat v domě Simoniny matky. Simona měla pocit, že zvládne napsat cosi pořádného. A jak tak koukala z okna na jednu větší chalupu v okolí, napadl ji příběh divokého děcka, co jednou s tímhle místem zamává. Zamávalo. A tak se s manželem dohodli, že si něco nastudují. Vzali se za ruce a přešli přes ulici do knihovny, protože někde se začít musí. Probrali kde co, včetně stavby té versailleské chaloupky, čarodějnické procesy, diplomacii, Středomoří…
Před Simone o době Krále Slunce neexistoval takhle důkladně zpracovaný historický román. Ano, Angeličina série je historickým románem a zároveň založila nový směr, kdy se do reálií zasadí fiktivní hrdina – co hrdina, ale rovnou ženská!
Angelika, pokud se přestanete šklebit nad romantikou, se pořádně vymáchá v různých radostech i hrůzách doby, kde život zas až tolik neznamená a ženská teprve ne. Už na rodném panství vidí umírat děvčátko, znásilněné vojáky, sama si mnohem později ze znásilnění odnáší nechtěné dítě a zároveň oplakává zabití synka – prostě se ožrali vojáci, co ji měli držet v internaci na zámku.
Padá na dno, ale velmi uvěřitelně se dokáže jako kočka škrabat vzhůru. Ne proto, že by se pokaždé vhodně vyspala s někým aspoň trochu mocným, ale i proto, že umí vařit, hospodařit, je statečná a zdravě riskuje. Zdravě proto, že jakžtakž pokaždé vyvázne.
Svět dostal hrdinku, jaká lahodila ženám v padesátých letech, kdy již podruhé musely ustoupit mužům. Za obou válek je dokázaly zastupovat, ale vždy se po návratu chlapů z válek očekával návrat žen do kuchyně. Nebo do oborů, které jim příslušely. To máme z těch dob taktéž skvělé vynálezkyně, třeba plen na jedno použití, ledniček, bělítka na opravu strojopisných chyb, ba i ta podprsenka se sem vleze. Jinam je muži moc nepouštěli. Ale ony se nedaly, o tom zase jindy.
A teď přišla hezká holka, co mrkne a s chlapy si zamává, procpe se mezi nimi k moci, protože chce svým synům vrátit postavení a majetek, jaký jim náleží. Jsou přece syny hraběte, kterého o majetek připravil hlavně závistivý král a dvorské intriky těch, kdo kdysi krále chtěli zavraždit a teď jsou jeho velcí kamarádi.
Uvést Angeliku na trh ale nebylo jednoduché. Kdyby se jako autor podepisoval Vsevolod, brali by román všemi deseti. Ale ženská?! To se prý nebude prodávat. A Vsevolod trval na svém, on že jen pomáhal. Nakonec vznikl kompromis, nám již známá autorská dvojice. Stejně prý občas někde román vyšel jen pod mužským jménem…
Vydavatelství velice zamlčovalo těm dvěma, jaký fenomenální úspěch z toho po světě je. V době, kdy se jen v Rusku tiskly miliony výtisků, dostávali ti dva jen něco málo, aby se neřeklo, vydavatel těžce vzdychal, jak je to těžké. Tehdy moc telefonů a dalších informací nebylo, ti dva se odstěhovali do Švýcarska, snad aby se lépe uživili. Přece jenom jim asi pomohlo filmování, protože to byl jasný důkaz, že se na nich knižní průmysl přiživuje docela nehorázně.
Potom se odstěhovali do Kanady, kam se měla přesunout i Angelika. Jenže Vsevolod zemřel. Začaly nechutné tahanice, Simone zůstala nějaký čas bez příjmů. Jak jsem uvedla, nakonec přežila všechny spory a zvítězila. Dokonce i do Prahy se v r. 2007 dostala, viděla muzikál Michala Davida Angelika. Její dcera se zhlédla ve skoro rodinné příslušnici a patronce svého dětství a píše o dobrodružstvích holčičky Angeliky v Poitou. Dnes je Angelika k mání komiksová, animovaná, nově zfilmovaná. Ještě to nekončí.
Nové, po smrti Vsevoloda přepisované a rozšiřované první díly jsem nečetla, bojím se, že tam zasáhla nostalgie a stesk spisovatelky, tím pádem že se objeví až moc romantiky a cukru. Ony i kanadské díly jsou už pro mne místy divné – třebaže tam je opět hodně znát propracování historie a indiánské společnosti.
Angelika se zapsala i do mojí malé osobní historie ještě před zhruba jedenácti lety. Vymyslela jsem na základě potřeb našich klientů v domově program, který navazoval na moje přednáškobesedy k různým tématům. A lidem chutnala naše společná dopoledne i první dva ročníky - gotika a renesance. Spadaly do toho i projekce dokumentů, samozřejmě předměty, hudba… Na třetí rok si přáli romantiku a já náhodou kápla na dlouhodobý televizní program. Budou dávat Angeliku! Od srpna! Tehdy jim tedy školní rok začal o měsíc dřív, zájemci dostali domácí úkol. Předchozí povídání je shrnutím tehdejší malé přednášky s prezentací. Probrali jsme i různé milenky krále, nedostatky Versailles, ba i příběh, co jsme si s kamarádkou ve čtrnácti vysnily a psaly tajným písmem. Bohužel bylo rychle rozluštitelné pro spolužáky, tudíž z tajných psaníček ve škole sešlo. Ale aby se ten poklad, ona abeceda, ze světa neztratila, věnovala jsem ji po nějakých dvaceti letech kamarádčině nejstarší dceři.
S dalšími okruhy jsem se poněkud nadřela: Indie, Čína, Japonsko. Ale blešák předměty zajistil a u čínských věcí se stačilo rozhlédnout. Pokud by vás zaujalo, co jsem to v domově vyváděla, tak se tu drze pochlubím odkazem na celý proces i na to, jak ve své české cestě práce se vzpomínkami a vzděláváním lidí, co mají různé handicapy, třeba i demenci, pokračuji „v civilu“.
kniha
Jak vidno, Angelika mne poznamenala lecjak. Nyní se chystám na Festival fantazie do Chotěboře a v přihrádce přednášek na mne vykoukla tato. V době, kdy naprosto nezvládám blahopřát a vzpomínat. Alespoň tedy takhle… Blíží se nám totiž výročí odchodu autorky, o níž jsem si už počátkem sedmdesátých let myslela, že je dávno mrtvým klasikem, asi jako Dumas. Nikde se o ní nic nepsalo ani na záložkách knih. To co já, si myslel kde kdo. Já ji pro sebe jako ještě živoucí, statečnou bytost, objevila s internetem. Má můj obdiv a vždycky bude mít, ona i Angelika, celé to nevídané manželské pouto úžasné dvojice. Angelika je vlastně i dokumentem (v pozadí příběhu) o lidech, co jsou polovinami, které se našly. Taktéž svou druhou půlku mám :-)
