Článek
Nedostatek lékařů? Možná si řeknete, že to taky znáte, ale věřte mi, tady na Ašsku situace vyhnívá už mnoho let. Potíže byly třeba s gynekology už nejmíň před dvaceti roky, velmi zřetelně to vygradovalo před nějakými třemi, kdy to zabalil jeden z mladších (a můj holčičí doktor zároveň) a já zjistila, že už neberou do evidence ani v Karlových Varech. Další těsně předtím umřel a v rámci covidu taky jeden odešel. Už byli v důchodu, ale dál statečně sloužili. Podobně jako legendární zdejší praktik, který ještě po pětaosmdesátce s hůlčičkou a o rok mladší manželkou sestřičkou docházel do své ambulance…
Nakonec mi manželka kamaráda v Praze přepustila svoje místo a jsem tedy zajištěna tam. Praktika mám tady, zubaře ještě také, ale i když nepotřebuji pediatra, pozoruji již dlouho tuhle konkrétní aktuální a zoufalou situaci. Ještě na úřadě jsem byla svědkem, jak maminka marně sháněla zaregistrování pro své nemocné dítě, pomáhala jí i neziskovka. Dlouho. Sehnali až místo ve Skalné.
Pokud to nevíte, tak Aš je sice na špičce, ale zároveň blízko díry po granátě (v té žiju na polosamotě já). Spojení s civilizací je přímé na trase Aš-Cheb (silnice i železnice), Skalná je bokem v místě, kde jsou na jedné straně od trasy Františkovy Lázně a na druhou se jede na Vojtanov. Ano, křižovatka u Sepéšiho přejezdu (zpěvák na něm zemřel jako mnoho jiných, ale podle něj se to zapsalo do paměti lidí). Takže konkrétní maminka měla možnost využít několika ranních a dopoledních autobusových spojů na Cheb, vystoupit ve Fr. L. a tam chytit podobně řídký spoj na Skalnou. Nebo jet až z Chebu, aspoň by si sedla. Nebo použít taxi, protože auto neměli. Pokud ovšem na taxi ušetřila, neboť dítě potřebovalo velkou péči, práce tu bez dojíždění nebyla. Naštěstí právě kvůli nemoci dítěte šla bydlet k matce, přenechala jí péči a mohla dojíždět za roh vydělávat do Německa, takže se stala živitelkou celé rodiny… Zatím odtud neutekla, ale babička mi loni připadala poněkud unavená.
Příběh je sám o sobě šílený. Od té doby se tu narodila spousta dětí, které se holt někam zařadily (nějaké totiž odrostly), ovšem lékaři přetížení jsou, chtě nechtě. Prvního uzavírá svou ordinaci zdejší pediatrička, sice chválená, jenže utahaná až na půdu. A kdo by nebyl?
Kam půjdou její pacienti? Kam půjdou ti další? Chebská nemocnice slibuje ošetření na své ambulanci. Ne všichni mají auto, spojení není uzpůsobené na jakoukoliv hodinu potřeby… Tak třičtvrtě hodiny i déle jízdy busem. A jsme opět u taxi a financí. A co třeba Hranice o 10 km dál za Aší?! Nebo Doubrava? Za Aší se silnice větví…
Nyní se takto hasí velkými pobídkami dětský požár, protože šlehá opravdu až do nebe. Jenže se hasí až teď, ačkoliv se o zdravotnictví mluví v celém KV kraji dlouho. No, mluví - přehazovalo se roky jako horký brambor sem a tam. Už někdy před deseti roky jsem přátelům z civilizace slibovala, že kdyby na mne šla mrtvička, zavolám si rychlou aspoň hodinu předem - to aby mi pomohli v Sokolově dřív, než dojde k výrazným poškozením. Léčba by totiž měla začít do půl hodiny od prvních příznaků… Jasně, v sanitě něco zmůžou, ale diagnostiku jaksi nemají a mrtvice je sviňa, každý ji má jinou. V Chebu neurologii tehdy nejdřív trochu dovybavili, byla to velká sláva - a brzy poté zrušili.
Nové otevření by pomohlo, ale je nereálné. Oni nám zestárli všichni zdejší specialisté, leckdo už do Aše nedojíždí ani do ordinace (a to tu v devadesátkách fungovala normální nemocnice, což vhání lidi při volbách zpět do rudých, oranžových a různě hnědých sfér). Pokud se tady neplazíme po zdi, k doktorovi nejdeme, leda když je šance dostat se do Plzně nebo Prahy. Zrovna dneska jsem potkala dámu, která si poležela v Plzni a spolu s manželem mi vyprávěli, jak kolem nich řádí rakovinné bujení. Inu, prý je tu radioaktivní podloží, to se ví už roky. Na zdrávce jsem se v sedmdesátých letech učila, že nejvíc ženské rakoviny je na Ašsku. I mapka v učebnici myslím byla…
Jako sociálka jsem navštěvovala rodiny s nemocnými a pokaždé jsme přijeli s kolegou do takto postiženého domu. Aspoň do jednoho. Ta naše bezmoc byla šílená. V jednom domě během roku odešel manžel, syn a na řadě byl druhý syn. Paní tehdy sousedé konečně ukecali, ať zkusí příspěvek na péči - a i když ten chudák už sotva lezl po čtyřech, nedostal nic. Nedožil se ani toho. Posudkáři… Paní se neodvolala, zlomená katastrofami. Stát na chudých lidech ušetřil, hurá!
Nezapomenu na den, kdy jsme už byli pocuchaní ze čtvrtého šetření u člověka v terminálním stádiu - a nic zlého netuše jsme jeli k pátému. A to se kolega dušoval, že tohle bude něco jiného, že toho pána zná, že má sice problémy s pohybem… Diagnózu jsme většinou dopředu nevěděli, dostali jsme žádost na stůl a potom na místě koukali. Nastala one woman show s poradenstvím a byla jsem z toho totálně vyždímaná.
Jiná paní, dlouholetá pečující o manžela, už mezi námi není. Dostalo ji znamínko a jak byla vyčerpaná z předchozí opravdu těžké péče, ani Praha už nepomohla… Snažila se aspoň plazit po městě s pomocí seniorbusu, plakala mi tehdy na rameni v Tescu. Košík skvěle podepírá… Covidem ještě prošla, ale věděla, že tak do půl roku - a co bude s vnučkou, co má doma?
Nikdo už neví, jak tady na celém okrese covid pocuchal většinu rodin. Ve vývěskách se nestačila střídat parte, místo jednou se měnila dvakrát i víckrát za týden. Ano, to byla ona sranda, prý zbytečně zveličovaná a nepravdivá, ve kterou už nikdo rozumný přece nevěří. (Jak se tomu někdo z civilizace v mé přítomnosti vysmívá, nesnáším to - a nastane divení, že TOHLE netušili, fakt?) Tady už tehdy v rámci dlouhodobého nedostatku lékařské péče a zanedbávání smrtka kosila kde koho. Nemocní se rozváželi po všech čertech a třeba tatínek mé kamarádky zemřel ještě dlouhé měsíce poté (na jaře), co už covid dávno nebyl pravda. V Budějovicích. Je tam bezva spojení, schválně se podívejte. Jiní umírali kolem Liberce a po všech jiných čertech. Vyřizování pohřbů byla lahůdka, která jen tak z paměti nezmizí. Nakopat ty aňácké frajery někam, když Německo nabízelo své kapacity za rohem… Další kamarádka se snaží udýchat poloviční výkon plic a samozřejmě pracuje. Srdce dělá, co může, i když taky moc nemůže. Spousta lidí se tu doslova plazí, protože do důchodu daleko nebo s nízkým důchodem nutno přivydělávat. Že by při tom nějaká lékařská péče, pomoc? Kde ji brát, proboha?!
Obávám se, že nás tady nevytrhnou žádná jednoduchá řešení. Jedním z nich by byly třeba dodávky andělíčků jako na obrázku. Jakože by se aspoň něco pro nás tady dělalo. Cosi by se k dané problematice odfajfkovalo jakožto související. Na podobný styl neřešení jsou tu lidi možná ještě navyklí. Ze všech předchozích vedení a velení. Teoreticky možný nápad, protože na ty hroby by to dávali žijící pozůstalí, co se stěhují za hranice do Selbu. Je tam prý levnější bydlení a čeští zdravotníci, jsou v pohodě, oni přežijí současnost v teplíčku…
Nezajímá vás problém jakési zadele republiky? Inu, dovolím si citovat: Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy…
