Článek
Stokrát se Vladimír Stibor může zapřísahat, že už tentokrát odolá – a stejně zase podlehne. Miluje poezii, setkávání s přáteli naživo i skrze jejich verše. Navíc si je vědom toho, že dává příležitost zaznít hlasům, které bychom často mezi jinými nedokázali rozeznat ani ocenit.
Ne každý vydá sbírku, ať již tématickou nebo jako pestrou nabídku všeho, co k němu skane z oduševnělého vesmíru. Pokud se však vybere několik veršů, dokážou leckdy oslovit určitěji, než celý autorův chór.
Mám ráda almanachy, jaké Vladimír Stibor pořádá. Také se ráda setkávám s těmi, které naživo nepotkám, s těmi, kdo rok po roce přidávají kousíčky ze svých snů, mámení a přehršlí slovních krajek. Letošní almanach se nevymyká. Nebo naopak? Vymyká se a stojí nad ostatními také letošním ne-doslovem, totiž odpověďmi padesáti sedmi básníků na dvě otázky: Jaký měl kdo největší literární (ne)úspěch a odkud přicházíme, kam směřujeme. Takovéto představování zúčastněných osobností řekne čtenáři více než seznam dat. Nevěříte? Například Martin Pašek napsal:
Až na kost
Soumrakem
šumí déšť
veliké kapky
z oblaků letí
svírají
odlesk tvých očí
šeptem
je přemlouvám
pohledem vábím
dřív
než se roztříští
o horkou kůži
Odpověděl pouze na druhou otázku: Jen se tak procházím. Spolu s dalšími čtyřmi básněmi se podle mne vykreslil hodně celistvě.
V této knize se setkáme s poetickými dušemi všech generací. Bohužel naposledy s Ladislavem Muškou, který se rozhodl po devadesáti pěti odžitých letech vykročit kamsi dál a výš. Byl nám důkazem lehkosti umělcova srdce, které nezajímá jakákoliv potíž tělesné schránky. Rozloučil se s námi několika aforismy ze své poslední sbírky „Rošťárny a nevoněnky aneb všechno je jinak“.
Uvedu některé:
Ukázněný chodec nepřechází ulici kdekoli. Dá se přejet na přechodu.
Pokud říkáte sexu nemravnosti,jděte raději na pivo.
Štěstí že je muška? Já jsem taky Muška a nikomu jsem žádné extra štěstí nepřinesl.
Ti, kdo nás opustili, byli celkem tři. S panem Muškou si tam nahoře povídá Bořek Mezník (ten jediný však do almanachu letos nepřispěl) a také Jarmila Hannah Čermáková. Provázeli nás svými básněmi ve Stiborových poetických bárkách, místech u ohně, cestami k Hoře úsvitu, deltami domovů a dalšími. V almanachu se setkáte nejen s lidmi, ale také s různými formami, včetně haiku. Opět se můžete potěšit plejádou hlasů a písní o krásách života, byť někdy nad temnou vodou obav z reality, která na nás dotírá ze zpráv a dokumentů.
Tak jako každý rok, ani almanach roku 2024 nezklame. Bohužel nejen klasickou poezií. Mnohé zarazilo setkání s verši nyní mediálně sledovaného spisovatele a básníka. Někteří editorovi napsali velmi ostře až hrubě a pro příště odmítli do almanachu přispět. Zřejmě nikdo nezpochybňuje kvalitu veršů samotných, problémem je osobnost sama. Připomíná mi to bouři kolem Güntera Grasse, který dostal za Plechový bubínek Nobelovu cenu - a někdy před dvanácti roky odtajnil svou válečnou minulost.
Otázky kolem spojení či pomíjení osoby a díla probrali tehdy lidé z mnoha zemí, zaznělo dokonce i podezření, že to vše rozporuplné zveřejnil pan Grass kvůli propagaci svého díla. Jistěže se našli zvědavci, co si knihy (především tu vzpomínkovou) pořídili kvůli zkoumání a posuzování, nakolik co kde správně napsal či nikoliv.
My jsme literárně malým rybníčkem, mnohem menším, takže tu máme pouhých pět básní Jana Cimického v přátelském nákladu knihy, kde je vedle tohoto autora ještě padesát sedm dalších, z nichž někteří do světa poslali až sedm svých dílek. Proto i bouře nevole připomíná spíše bouři ve sklenici vody.
Přesto vyvstávají otázky stejně palčivé jako tehdy: Nakolik je dílo provázané se skutečným životem autora? Nakolik je máme zatracovat a odmítat, nakolik jim ubírá realita na kvalitě? V historii jsme přece probírali, co kdy kde napsal jaký alkoholik, ve své době zločinec, deviant… A času to bylo jedno - přinejmenším pachatelům výukových osnov ano.
Stojím stranou kritiků i přátel (dnes často bývalých), snažím se místní rozčilení zkoumat s nadhledem. Je tu ještě jedno hledisko, alespoň tomu věřím. I tahle knížka totiž patří ve své celistvosti k dokladům doby. Jsou tu verše, které vás osloví lyrikou, ačkoliv se zdráháte jim uvěřit. A přece patří k obrazu dneška. Například tím, jak snadno člověka doběhnou jeho skutky, roztrhají a rozemelou většinu jeho života a snažení napadrť. Jak snadné je spadnout z výšin až kamsi do bahnitého podzemí, aniž by vám kdo věřil alespoň pozdravení. Psal dobře, ale…
Jak dokážeme trestat a špinit ty, kdo naopak podají ruku, aby se i bídník mohl na chvíli nadechnout a dokázal nést následky svých činů. Ani ve svrabu by totiž nikdo neměl zůstat naprosto sám. Právě proto, aby dokázal pochopit a někam dospět.
Není tu tedy místo pro odpouštění ani bagatelizování skutků, pro něž čekáme na výrok soudu. Na to nemá právo nikdo mimo obětí. Vidíme spíše ukázku toho, co sám člověk sobě ničí a pošlapává. I to byl důvod, proč jsem Vladimíru Stiborovi za tuto statečnost poděkovala.
Zdroje:
Wikipedie (Günter Grass)
Dvě minuty od pravdy… Almanach české poezie 2024, Vladimír Stibor a kolektiv, vydala Bc. Václava Rysková, 2024, il. Jindřich Štreit, 193 str., cena neuvedena.
