Článek
Pod mým článkem o bezdomovectví „spořádaných“ lidí zatím nebyla diskuze, ale o to víc se na mne navalilo podnětů v přímém přenosu. Svědectví hlavně o starých lidech, vyštvaných na ulici, která se snad kopírovala jedno od druhého. Hodně ještě z devadesátek, kdy nebyly vůbec žádné služby nebo podpora a ostych před úřady spolu s hrdostí doslova topily a zabíjely.
Besedovala jsem na toto téma vydatně, mezi přáteli, včetně silných argumentů, proč to či ono nejde. Za několika osobnostmi si dovedu představit, že silné průvodní emoce vyplývají z jejich vlastních otázek, co kdyby. Všichni víme, že stačí málo a kdo je na hraně, slítne. Mnoho lidí dnes na hraně žije, včetně střední vrstvy. Nakonec i v rodině mám bývalého milionáře, co se divil nad níží svého důchodu (neplatil sociální) a pracoval na nízké pozici, jen aby splatil, co se dá, ještě po sedmdesátce. Ano, bylo poněkud škodolibé zvát ho občas na oběd ve svých chudších časech… Žije v podnájmu, o byt dávno přišel.
A stejně se točí! Stejně mám před očima příklad maminky, která se kvůli zvýšení nájmu (za socíku pro nadměrnost) přestěhovala do jedna plus jedna. Neřekla nám předem a tak spousta věcí skončila na smetišti, včetně mých polodrahokamů a starých časopisů. Ty prý probírala s důvěrou, že ponechá to nejlepší, tedy třeba komiksy. Neměla páru, že je čtu celé (směla jsem na ně sáhnout v časech nemocí a sama doma) a co mne opravdu zajímá. Ale dokázala se po padesátce přestěhovat do menšího, najít si nový okruh přátel a na pohřeb přišla půlka paneláku a širé okolí. Podobně sestřenka. Promyslela svoje potřeby do budoucna a po ovdovění šla po mamčině příkladu do menšího, hned co se něco objevilo. Prostě čekala a domlouvala se…
Zkrátka a dobře, již před svou sociální érou jsem viděla příklady, že to jde. Pozorovala jsem leccos i ve svém pozdějším okolí a pořád trvám na tom, že po té padesátce a kolem šedesátky by se měl člověk určitě zamyslet nad tím, kde žije a jak žít bude. Včetně toho, že se potřebuje v novém místě propojit s lidmi (pejsci anebo dnes i kočky na vodítku to jistí), kouknout se po možných aktivitách a náplní budoucího života.
Nejdřív tedy vezmu to stěhování jedince: rozhodující je velikost a bariéry. Obrázek vám představil krásný paneláček, zateplený, ale bez výtahu. Do takových jsem se dost naběhala až pod střechu, kde žili málo pohybliví lidé, fakticky uvěznění v bytě. Schody ven jsou také nebezpečné (z hlediska starších) a vidíte u nich lavičku, kde by sbírali odvahu k cestě vzhůru? Správně, nevidíte. Na straně druhé jsou schody také (zadní vchod je zahlouben do svahu) a navíc k „přízemí“ devět schodů uvnitř. Opět bez lavičky. V mezipatrech jsem vždy navrhovala v rozích skládací stoličku, ale to prý zakazují požárníci, i když tam bývají stolky s květinami. Takže nic. Snímek je se sněhem, kdy starší lidé logicky nevycházejí skoro ani kvůli doktorovi. Tady zmíním, že už pár let máme seniorbus, který odveze a přiveze ke vchodu, což je trend ve více městech (včetně seniortaxi) posledních asi deseti let. Přesto je nejhorším strašákem schodiště a kvůli němu se ani seniorbus nevolá. A od druhého patra nahoru je odříznutí od světa dole úplné, protože prostě na tu výšku nezvládnete komunikaci s lidmi na chodníku. Takže tohle berte do úvahy. A že hodně sportujete? Tím hůř. Kolena, kyčle, záda. To všechno na schodech potřebujete, i když nejste po úrazu. Hoďte řeč se svými vzory po osmdesátce…
V koupelně, pokud byt hodlá vyhovovat nadále, potřebujete sprchový kout, ale s nízkou vaničkou. I kdyby vás minula klepavá pepka, prostě neohnete časem dost dobře kolena a nezvládnete tak vysoký krok. Samozřejmě i madla, uklouznutí je v tomto malém prostoru snadné a následky hnusné. Jen na jednom jediném místě si pochvalovali madla na přísavce, většinou jim dost přísavky klouzaly (hlavně po umakartu a velkých dlaždicích), takže pořádná kovová a napevno. A jak by se začala viklat (rez šroubů po 10-15 letech), opravit, vyměnit. Umakartové jádro má tu výhodu, že pokud v paneláku potřebujete vozík, dá se ve dveřích vyříznout (asi do výše kliky) další kus vrátek na závěsu třeba pianovém a vozík se tam dostane. Horší je to s dostatečnou šíří výtahu - klidně bych si na to vozík půjčila - jsou různé šíře. A stačí jeho přechodná potřeba, například po operaci.
Madla, samozřejmě, patří i na záchod. Tady jsem zažila na dvou místech místo dveří závěs u vozíčkářů. Dobrá je i sprcha, tedy hadice s hlavicí u WC. Výhodné je spojit WC s koupelnou, i vozíčkář to lépe zvládne. Pokud již na vozíku někdo je, může na část úprav získat příspěvek od Úřadu práce. Na instalatérštinu, tedy na vše, co je skryto. U nás v Aši došlo k drsně humorné situaci, kdy v novostavbě u bezbariérového přízemí jaksi nedomysleli řemeslníci používání a k odtoku neudělali v dlažbě spád, takže voda při očistě tekla až do předsíně a na chodbu. A protože kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosy, první na to upozornil klient - bývalý stavař - a strašně nadával. Kamarádi předělali…
Co věci? Ano, dost slušně hromadíme a máme k mnoha věcem citový vztah. Mně to povídejte, když jsem sběratelka a vyklízela už tři byty v rodině. Dá se udělat leccos. Včetně poťouchlostí. Třeba do zdejšího sekáče jsem dala zdarma, jen tak, drobné čičmundoviny a pitominky a paní je rozdávala k většímu nákupu s dětmi. Moje starost, co s tím, se krásně přenesla jinam :-) Sklo a porcelán šly do soukromé sbírky, přátelům (několik lidí si ten přepych prostě nemohlo nikdy dovolit) a do střediska pomoci mladým rodinám. Snacha broušené odmítala, ale jak jí víno chutnalo z těch nádherných číší! Holt, holka, už musíš počkat, mně to z nich chutná taky. Moje od svatby značně prořídly. Dokonce i retro oblečení frčí a pokud se nechcete crcat s inzeráty, všude jsou textilní kontejnery.
Možné je rovněž sestěhování. Do velkého bytu, do domku nebo vilky. Už slyším: S cizími?! Klidně. Nevyberete si. Mohou se vám časem proměnit přátelé, partneři, stejně jako vaše vlastní děti nebo vnuci. Potřebujete tomu soužití dát ihned pevná pravidla, klidně i smlouvu s advokátem. Jistě máte po ruce dost historek s hajzlíky a hajzlicemi všeho věku, kterak se neštítili dělat naschvály, když vztah končil. Třeba jeden vyžírka naschvál napouštěl vanu plnou vody, pěkně horké, i několikrát denně. O krádežích v bytě (jinde) ani nemluvě. Jeden starý pán by mohl klidně žít doma, jenže rodina zaonačila přijetí do domova, neboť vnuk předtím zpeněžil, co se dalo (s tichým souhlasem ostatních), aby zaplácl dluhy. Nečekalo se, že pán přežije operaci… Aspoň, že mu dali jeden starý obrázek, co se asi mladému nelíbil - a zrovna od akademika, kterého jsem taky měla. A tak nám prý teď po světě běhají i nějaké funkční zbraně bez papírů.
Před dvěma nebo třemi roky jsem si dopřála workshop s mladými studenty architektury, kde se probíralo komunitní bydlení ve velkém bytě. Nebo spojených bytech, například v nejvyšším patře paneláku. Tehdy šlo především o seniory nad padesát roků, což mne právě zajímalo. Dostali jsme typologie nájemců (já zrovna dost hnusného dědka) a přemýšleli, jak jejich soužití sladit (dědek byl značně mlsný a rád by se nechal občas svézt autem, takže i tudy vedla cesta ke kompromisům). Všichni se museli naučit navzájem respektovat a ustoupit druhému. Šlo to, i když já byla nerudná vzteklina přesně podle několika živých vzorů z našeho domova. Lektory to rovněž bavilo.
Původní byty, pokud si je dotyční nechají, lze (i hodně zařízené) pronajmout a ponechat jako zadní vrátka, ale zpátky do samoty se většinou nikomu nechce. Ono to vědomí, že nejsou na konečné, taktéž pomáhá.
Věcná břemena ve velkém domě nejsou špatná, ale nedopadají dobře ani v rámci přímých potomků. Takhle dostal synek vilu, rodiče byli v přízemí (což je čestná výjimka, většinou se dá mladým nejlepší byt a staří jdou nahoru - a potom jim mladí neumožní ani instalaci sedačky na schody). Jenže se rozvedl, nechal dům své ex - a staří bývali zamčení doma a chodili na kbelík s víkem, neboť WC s koupelnou bylo v mezipatře. A protože bývali sportovně založení, v těch devadesáti pán skoro nechodil a dcera ho po schodech jednou týdně nosila na zádech (a snachu tím dost rušila). Bylo jí sedmdesát a později po tom vzpěračství potřebovala rovněž příspěvek na péči. Jiná paní také zůstala v přízemí, jenže syn rekonstruoval a modernizoval a ona v tom novém cizím prostředí s novým nábytkem a jinou koupelnou a kuchyní nechtěla být, utíkala oknem a marně hledala svůj původní domov. Udělali jí to krásné, jenže hned po ovdovění a po osmdesátce. Neměla šanci se vrátit do lehčí (a pro všechny nenápadné) demence, zemřela v domově se zvláštním režimem.
A na závěr opět vzpomenu vyprávění kolegyně o třech bezdomovcích z Klatov, co se dali dohromady na noclehárně. Byli to pánové nedlouho na ulici, původně „normální dělňasové“, kteří se domluvili, společně si pronajali třípokojový byt a s lehkou podporou sociálních pracovníků místní charity žili v pohodě a společně hospodařili ještě nejméně rok poté, co ten krok učinili.
Jste před důchodem, jasné mysli, přemýšlíte o budoucnosti? Je to ten nejlepší čas. Bojíte se, co s milovanými věcmi? Kolem šedesátky jste i bez stěhování schopni „uklízet“, rozdávat a vyhazovat. Zvláště lid panelákový se to musel naučit. Popřemýšlejte o včasné změně, o možnostech, případně uspořádejte rodinnou krizovou poradu, co by kdo mohl pro kohokoliv v rodině udělat, kdyby. Ono je to „kdyby“ vždycky jako rána kladivem, ale štěstí přeje připraveným.
