Článek
Znáte to sami nebo ze svého okolí: Někdo „váš“ potřebuje pomoc, nezvládne péči o sebe nebo o domácnost, leccos poplete. Nějak pod rukou vám kdosi poradí, že existují služby nebo peníze od státu. Nebo rovnou začnete hledat nějaké zařízení.
Teď se navíc opakovaně dozvídáte z médií, že staříci škudlí a hrabou penízky pro sebe, což přispívá k dojmu, že jsou otravní, zbyteční a navíc vysávači dnes tolik potřebných peněz. Je to politikum, které škodí jak pečujícím, tak seniorům a dalším potřebným (protože PnP pobírají i děti a osoby různého věku). Ano, vracím se ke svému minulému článku.
Na konci dubna 2022 jsem drze napsala panu ministrovi dopis, kde jsem poukázala na systémová pochybení v přiznávání příspěvku. Varovala jsem, že při vlnách nespokojenosti s výší pomoci imigrantům se bude srovnávat i mizerie přiznávání a vyplácení PnP. To jsem ještě netušila, že za pár měsíců přijde průšvih i v rámci dlouhého nevyplácení nových důchodů. (Mimochodem, byla jsem před nějakými lety přímo na centrále ČSSZ vyřizovat potíže s exekutory a důchodem jedné klientky a viděla spisy v banánovkách, štosovaných po chodbách, které dámy sotva stíhaly zpracovávat. Hluboká úcta a vděk za velikou ochotu!)
Teď se tedy přemýšlí o tom, jak a kde najít úspory. Dokonce za každou cenu. Co jsem zatím viděla, všechno se dotýká právě těch nejslabších - no ano, šedesátník se ještě ozve, ale ten, pro kterého je doba příliš rychlá? Třeba pošta. Ruší se pobočky, kam si lidé chodili nejen pro důchody, ale také pro lidský kontakt. Omezuje se doručování - a přitom právě listonošky, co znaly svůj revír, dokázaly upozornit i na podivnosti, mne konkrétně na omezení kontaktu s okolím u de facto uvězněné seniorky, jinak čilé, byť namáhavě chodící. Tou dobou již byla obrána o svůj dům a pořád se jí nechtělo v těch devadesáti umřít… Dnes k nám na západ posílají v tu chvíli málo vytížené doručovatele třeba z Plzně, co se tu motají jak vítr v bedně, rovnou hážou do schránky avízo, nenapadne je zatroubit…
Příspěvek na péči - lidé se stále zdráhají o něj požádat, pořádně nevědí, kde a jak, nechtějí být za žebráky - jak už víte, chybí důkladná osvěta. Ba ani rodiče potřebných dětí nejsou vždycky v obraze (jak mi dodnes připomíná paní, co se najednou starala o maminku i dítě - o možnosti PnP na ně vůbec nevěděla). Byla jsem tedy úřednicí se složkou, nosila jsem všude kdejaký tiskopis a vypisovala s rodinou na místě. Občas bylo u odmítavých lidí (však se děti postarají, je to jejich povinnost) dobrým argumentem, že dají někomu v těžké době práci.
Vykládá se o nulových kontrolách využívání PnP. Pořád to čtu dokola. Mívala jsem předepsáno, kolik kontrol musím za půl roku vedle šetření v rodinách stihnout. Kolik u klientů v jakém věku a v jakém stupni. Hezká tabulka to byla - a leccos jsem dělala navíc. I o tom pořád všude píšu. A jestli se prý někde nedělají? To je divné, pochybuji, že by se někde úřadu ulevovalo. Naopak, u kontrol jsem často vypisovala Návrh na změnu výše, protože nikdo nemládne a ani se ze stárnutí neuzdraví.
Vzdělaní sociální pracovníci na tahle šetření v domácnostech nejsou, prchají? No tak je zaplaťte a nesrovnávejte je s počítadly u přepážek! Ano, v tabulkách se udává kolem 20-25 šetření na měsíc a osobu SP, ale jde o hodně odbornou práci, která opravdu zabere víc, než vyplnění papírů. Leckdo simuluje, přehání, jiný potíže zapírá, na místě je to práce skoro detektivní, potřebná spousta empatie a taktu - zeptejte se napřímo, jestli se stará dáma pomočuje a už vám neřekne ani ň. Potřebujete navázat kontakt, udržet bublinu určité důvěrnosti, zůstat věcnou osobou, i kdybyste brečeli nad známým, jehož konec se blíží. (A kde máte péči o vlastní duši? Nikde, samozřejmě, nelze se svěřit, mlčenlivost je prevít.)
Nelhat, zároveň neublížit, takže co nejpřesněji stav popsat pro člověka, co dotyčného neuvidí a zkoumá, nakolik si vymejšlíte, když on má to hlavní, papíry! A jak léta posudkáře podezírám, neradi přiznávají vyšší peníze. Bagatelizují, co se vám podařilo zjistit, protože (a někdy přestože) praktik napsal to či ono. Osobně jsem utekla do důchodu - a proto mohu svobodně remcat. Hlavním podnětem byla zmínka na schůzi, že já a moji dva kolegové (i s agendou ZTP průkazů a zvl. pomůcek) „zase toho tak moc neděláme“, zato kolegyně za přepážkami padají na hubu. Inu, počítadla. Jak navíc v praxi vypadá nadhled posudkáře na dobře (mnou zkontrolovanou) odvedenou práci sociálního pracovníka úřadu? Cituji z výše zmíneného dopisu ministrovi:
Nyní ona takzvaná hodnota provedené sociální práce v praxi:
1. Paní doktorka pravila, že na sociální šetření nehledí, že je to jen taková podpůrná věc, že ji zajímají pouze lékařské dokumenty.
2. Sdělila mi, že pokud pán používá (pojízdné) křeslo, nemůže tomu věřit, jestliže nenašla ve zprávě praktického lékaře poznámku o předepsání této pomůcky. Jak jsem výše uvedla, po mých zkušenostech se seniory synové prostě rodiče pokaždé postavili před hotovou věc. Doporučuji to pečujícím běžně.
3. Dalším bodem podivuhodného rozhovoru byl fakt, že je klient ležící po opakované mrtvici.
Lékařka: „Ale my čekáme, jak se dotyčný zrehabilituje.“
(Tedy úmyslně pominou dobu, kdy potřebuje nejvíc péče, často velmi náročné i finančně, lidé shánějí i soukromou rehabilitaci?!)
Já: „Jak čekáte? Vždyť můžete vydat posudek s omezením platnosti třeba na tři měsíce a ÚP provede nové šetření?!“
(Na Chebsku běžný postup u mladších ročníků a různých nemocí.)
Ticho.
Poté mi paní doktorka sdělila, že jsou zavaleni prací a klient má podat žádost znovu. Do 9. 6. (od 15. 4.) však prý není schopna stav klienta znovu posoudit. Má tedy rodina čekat další téměř rok na další nepřiznání?!
Možná došlo k nějaké záměně listin, ale přímo tato posudková lékařka před odesláním posudku volala pečujícímu synovi kvůli poznámce ve spisu, že byl klient ošetřen kvůli pádu při chůzi. Pán, tehdy zmatený po denním spánku, dostal náhle strach, že se manželce něco přihodilo. Oprávněně se bál o její zdraví a život. Zapomněl, že na pohyb potřebuje podepřít při přesunu a alespoň vozík, vstal, udělal krok bez opory - a padl. Syn vše lékařce vysvětlil, v souladu s ostatními podklady, které posudkářka měla. Praktická lékařka jí ohlásila, že klient je zcela závislý na péči. Přesto podle posudkářky prý klient nezvládne pouze oblast péče o domácnost. (konec citace)
Přestala jsem se tehdy divit zklamáním spousty občanů a odmítání dalších žádostí. Jak ta správná kovářova kobyla se moje rodina dostala do soukolí nevůle. A v tomto současném ovzduší se včera odehrál hovor jednoho ze synů dotyčného klienta, který se, stejně jako mnozí další pečující styděl převzít částku (která narostla po přiznání 3. stupně) příspěvku! Je přece synem a dělal, co je správné. Zase ta kovářova kobyla! Byl na neplaceném volnu, sám žil z úspor, pečoval skvěle, rehabilitoval, toho 9. 6. mu už hrozila výpověď… A stydí se převzít pouhou almužnu! Neboť PnP ani při péči celotýdenní a celodenní nemůže zaplatit celou hodnotu péče. Zvláště ne, když vám holt nakonec šoupnou o jeden dva stupně nižší stupeň, než je odpovídající.
Kdybych jen tak často poradensky neřešila úplně stejnou skromnost a stud! Bohužel jsem nebyla osobně u toho, když utahanou pečující přivlekl na úřad poněkud darebný synek, kterému se protočila očička nad částkou skoro sta tisíc, vyjmutou z dědictví (protože PnP nepodléhá ani exekuci, ani dědictví). Donutil svou sestru na místě zadat sebe jako příjemce alespoň poloviny onoho doplatku… Už sestru nemá, už se s ním odmítá setkat - ale jemu je to fuk, potřeboval přece ty hezké peníze rozfofrovat.
Jistěže věřím, že by se jakási povinnost odebírat služby pečovatelek a podobně odrazila v lepším financováním služeb - tedy pokud nebudou škrty i pro tyto pomáhající organizace. Což jistě budou, neboť se hledají úspory za každou cenu. Navíc nemají, jak se rozrůstat. To se bude PnP oklešťovat, když služby všude nedosáhnou?! Již teď čteme, že obce nebudou mít ani na výplaty svých sociálních pracovníků, tedy především ty malé, co se rozhodly pro komfort svých občanů. Pochybuji, že na SP budou mít školy, což byla před nějakými deseti lety docela samozřejmá vize sociální práce - ony děti a jejich rodiny nemají problémy? Ona jim škola nesmí být dostatečně blízko, aby se pomohlo, něco zlepšilo?!
Znovu tvrdím, že sahat na PnP lze maximálně tím způsobem, že se v chudé době vrátí výše prvního stupně na dva tisíce a když už Drábkova reforma nacpala SP na Úřad práce, měla by jejich činnost současná vláda velice podpořit. I tím, že bude trvat na znění zákona - totiž, že posudek je pouze jednou z podpůrných zpráv při rozhodování o přiznání - hlavní musí být výsledek šetření odborníka na místě.
Ano, přiznávám, že také já vím o případech „škudlení“ PnP seniorem, ale to všechno je ošetřitelné současnými možnostmi a nastavenými pravidly. Jako kdybych to sama nedělala… Sebrat lidem plošně peníze je tedy jedna z nejhorších možností a navíc povede do pekla. Péče už teď cuchá a ničí rodiny, co si kdo myslí, že bude potom?!
Je čas, kdy jsou mnozí lidé psychicky pocuchaní tím, čím jsme zatím prošli. Všichni, mladí i staří, děti, mládež. Snadno bují agrese, snižuje se chuť i šance na takzvané kulturní nadstavby, teď u dětí přišel i průšvih vzdělanostní. Zkrátka nastala už dávno potřeba široké práce s lidmi, podpory, pomoci, poradenství.
Ministři divně šťourají do vosích hnízd s klapkami na očích.
