Staré krámy mohou být rodinnou kronikou

Zase mne to dostalo, tedy ona doba uklízení, přeskládávání, u mne občas i pokus o katalogizaci sbírek. S tím souvisí i vzpomínání, které tak ráda vyvolávám u ostatních. Odehrávat se může téměř denně, ale během této doby, těchto svátků, je to mnohem silnější. Jde přece o čas rodinný a třebaže nemáme u stolu nebo v obýváku všechny, mohou nám je právě některé věci „zastoupit“.

Letos to mám jednodušší, neboť při rekonstrukci kuchyně šlo leccos svátečního do bezpečí přenosek a k běžnému použití zůstaly především některé osamocené kousky. A přece: pokud jsme vzali z některé dříve likvidované domácnosti i to nádobí, sošky a jiné drobnosti, právě tyto kousky pomáhají vytvářet další tóny pohody.

Sklenička duritka, v jaké se dělával turek u babičky, v mnoha dalších domácnostech i hospodách, talířek z výbavy tchyně a další od sestřenky, zbyteček po servisu rodinné přítelkyně, památka na Bulharsko i všechny možné školní jídelny. Milovníci různých feng-šuej zajisté namítnou, že si tím do domu člověk tahá negativní energii a podobně, ale pokud máte k věcem, bývalým majitelům i sobě, dobrý vztah, není tomu tak. Ty věci prostě žijí dál, jsou spokojené, neboť plní účel, k němuž byly vytvořeny a ještě tu je cosi navíc. Nepřekážejí, nejsou lapači prachu, trpělivě čekají na chvíli, kdy se i jejich dráha ukončí. Mezitím mohou sloužit a vyvolat i úsměv při vzpomínce na dávnou hezkou chvíli.

Leccos není zcela přenositelné, zvláště, pokud jste posledními z těch, kdo k danému předmětu má vztah s příběhem. Při zdobení stromečku se dozadu dávaly staré koule a mamka se občas zmínila, kdy ta či ona přibyly do domácnosti, co se toho roku dělo, jak jsme my děti koule obdivovaly. Tyhle památky hodně vzaly za své, když se zdobení chopili puberťáci, neboť starým, a tím pádem určitě hnusným, velice opovrhovali. Mne zaměstnala kuchyň a až při odstrojování jsem viděla střepy nebo postrádala ten či onen kousek. A zpětně už je marné vysvětlovat, že ta koule s prolomením i u té ateistické babičky byla zárukou, že odrazí od rodiny leccos zlého. Nenápadné čarování, kterému podlehla i osoba, co „na blbosti“ nevěřila. Takže úsměvný okamžik - a dnes takové duhové „prolomení“ dost marně hledáte i na ozdobné špici.

Nebo ozdoby Péťa a Paní Koubová. Byly to kombinované ozdoby z několika materiálů, ale o jméně rozhodla koulička s obličejem. Péťa měl výraz bráchy, co doma o Vánocích nebýval, ale takhle přítomen přece jenom nějak byl, než dorazí. A paní Koubová? Ona je to vlastně kočička, ale tím více a lépe zpodobněná dobrácká mámina kolegyně, i s tím bříškem. A také uměla občas nečekaně seknout. Vida, na obrázku níže je ve střední části vitrínky u kalendáře z r. 1962, právě Paní K.

Korálkové ozdoby jsem dovezla z Prahy v prvních letech svého vylétnutí do světa. Jsou těžké, musela jsem děti učit, na jak silné větve se hodí. Další jsou řetězy. Některé jsme kupovali s dětmi, jiné se postupně nahražovaly - některé zkoušely i chytit od prskavek, přesto pár stařičkých kousků, přesněji útržků, ze sedmdesátek dodnes mám. Vyvolávají nadšené komentáře, když je vystavím. Já k nim totiž několik starých koulí loni dostala, aby se nevyhodily… Byly u nich i skleněné muchomůrky a ptáčci na skřipci, o skřipcích na svíčky ani nemluvě. Bývalo jich několik druhů, ani si netroufnu odhadnout stáří.

O loňských Vánocích si vystavení starých předmětů Ašáci užili v každé generaci. I kdyby měli jenom obdivovat staré titulky časopisů a kalendáře. Zjistila jsem tehdy, že v tom předvánočním a vánočním čase je pro mnohé lidi běžné a potřebné potkat se s odloženými a ztracenými věcmi, s vlastní minulostí a rodinnou kronikou, ukrytou v celých souborech předmětů. Nejsme v tom tedy sami. Ba co víc, moje vlastní ztracené povědomí mi vzpomínky ostatních dokážou nalézt a křísit. Například některé skřipce na svíčky prý patřily do dětství staré dámy, která je datovala do půli čtyřicátých let. Vlastně by tam patřily i svítící zvonečky z osmdesátek, neboť při divokých dětech nebylo vhodné riskovat otevřené ohýnky svíček.

Čas setkávání s rodinou a přáteli stále trvá, ještě tu máme i procházky na Nový rok, kdy se setkáme i se sousedy a znovu si budeme leccos hezkého přát. Takže na závěr přeji i já všem, koho všechna ta různá moje letošní slova potěšila, popudila nebo dokonce inspirovala, aby je srdce vedlo vždy těmi nejlepšími a pro ně nejvhodnějšími cestami.