Článek
Pojďme se dnes podívat na tu slavnou lásku trochu jinak a jinde, než mezi dvěma zamilovanými. jsou totiž povolání a poslání, kde vyžadujeme a chceme takovou tu lásku k lidem, dětem, jakési svaté hoření. A já říkám NE! Přestaňme vydírat a nutit lidi, aby se předváděli, jak jsou úžasní a milující. Takovým vopičárnám už po letech prostě nevěřím. Ať prostě a jednoduše dělají, co mají. S pozorností, ochotou a přemýšlením o potřebám těch, kteří na nich závisí, kteří je potřebují.
Dva základní principy práce s lidmi vůbec, nejen se seniory, které stále připomínám, se objevují v každém dobrém směru a konceptu. Jsou to: ohled na lidskou důstojnost a úcta k člověku a jeho příběhu. Velmi populární jsou však mezi lidmi trojice a snad proto tvůrci konceptů přidávají jako třetí pojem slovíčko velice ošidné - lásku.
V základě bych nebyla proti, ale protože jde o slovo příliš skloňované v mnoha oblastech a tím částečně zprofanované, netrvám na něm. Hlásání lásky jako základního principu přístupu k práci s lidmi je skutečně velmi zavádějící a může ublížit.
Proč?
Protože u lásky jde o vztah, navíc velmi silný, hýbající mnohým. Je spojen se zamilovaností, která je ve své podstatě raušem, obdobím zkresleného vnímání skutečnosti, kdy přehlížíme detaily. Jakékoliv. Ze zamilovanosti se teprve láska klube jakožto vztah trvající.
Navíc se v jejím jméně dějí věci ne zrovna vhodné. Láska mimo jiné oslepuje, láska staví cosi na první místo bez ohledu na ostatní, její druhou stranou může být válka a krutost. Láska, jak ji mnozí vnímají, rozhodně neznamená vyváženost. Láska může být pomýleným měřítkem hodnot a zároveň bičem. V některých případech jsme si umanuli, že musí být povinná.
Nevěříte-li, potom si vzpomeňte na povinnost lásky matky k dítěti. Je to zdrcující mýtus. Endorfiny, vyplavené po porodu sice matku udělají rázem šťastnou, ale již během šestinedělí se často každá ptá sama sebe, jestli je opravdu pohlcena onou vášnivě proklamovanou láskou mateřskou, jakou vídá v reklamách a o níž slýchá od kde koho. Jenže když se cítí být unavená, nevyspalá a je vyděšená z dětského pláče, bojí se, že té lásky moc nemá. Proč svému dítěti nerozumí? Je snad nějaká vadná?!
Rozumný člověk novopečené mamince může leccos vysvětlit a uklidnit ji, před lidmi žvatlajícími o samozřejmosti takového citu čerstvá maminka své pochyby o sobě samé ukrývá. Zbytečně se mučí. Mýtem je její samozřejmá mateřská láskla s tím, že chlapi - otcové se k takovému citu holt dostávají postupně, zatímco matka to musí mít už od přírody. Musí?! Houbeles.
Podobně, pokud budeme hlásat, že bez lásky k lidem není dobrého pracovníka v sociálních službách, ztrpčíme život sami sobě. Co že je to láska k lidem? Bezbřehost otevřené náruče a sladkých slov?! Schopnost vášnivě objímat a pusinkovat a trylkovat o krásném světě a životě? (Ano, i takoví nadšenci přicházejí, aby shořeli jako papír…)
Cosi podobného vídám u žen, které jsou schopny své děti zanedbávat, zamykat v bytě, posílat do obchodu krást, aby je potom vášnivě muckaly a líbaly s výkřiky o své lásce. Jejich jídlo ošidí, aby měly na cigarety, ale lásku prý cítí jako trám. Děti jim chtějí a tolik potřebují věřit!
Pro ony chvíle s „milující“ ženou proto dokážou odstrčit ty, kdo se o ně v čase nouze starali jaksi samozřejmě, dali jim jídlo, bezpečí, klid, pravidla i hry. Kdokoliv z takto pomáhajících, třeba prarodiče nebo pěstoun, nemá čas na proklamace, použije „pouze“ každodenní pozornost dětským potřebám a snaží se je zabezpečit.
Podobně je zvláštně samozřejmá láska dětem k rodiči, který toho druhého ponižuje a trápí. Je to totiž spíše závislost na mocnějším, který je někdy vezme do hry, přizve ke spojenectví proti oběti. Nebo je onen rodič vzácný, protože přichází na omezenou dobu, například po rozvodu – a dny, které jsou s ním, se stávají svátečními, zatímco doma zůstala samozřejmost něčí posluhy, obstarání potřeb a nevítané povinnosti. Ačkoliv jsem četla leccos o zavrženém rodiči, nenacházela jsem tu žábu na prameni: důvod vzpoury hlavně žen proti svátečnímu otci, který leckdy dítě i popouzel proti matce. Část matek tedy víceméně v sebeobraně přestala umožňovat setkávání dítěte s otcem. Následky v budoucím životě potomka však byly stejně drsné, bohužel.
Vraťme se k lásce v profesním životě. Můžeme snad ve zkratce a výjimečně mluvit o lásce k lidem obecně, představujeme–li profesi, ne jednotlivce. Zkratka „láska k lidem“ totiž veřejnosti sdělí cosi, co se od nás očekává. Pro laiky je souhrnem mnoha schopností a dovedností, pevně spojených a nerozlišovaných. Vyjádření zkratkou je pro běžné lidi jednodušší.
Pojmová zkratka se jako značka všem srozumitelná a jasná neobjevila z ničeho nic. Máme hluboce historicky zakořeněné představy o lidech, kteří se věnují pomáhajícím profesím. Je to v očích společnosti poslání, pramenící z lásky křesťanské.
Během naší historie se mnoho žen a mužů snažilo zapojit do pomoci nemocným a chudým, protože křesťanství učí soucitu a pomoci. Pokud tak lidé činili zbožně, nacházeli uplatnění tam, kde je láska k lidem očekávána celá staletí - u řádových sester a bratrů mnoha směrů.
Některé řády a kongregace se ještě dnes plně oddají službě Bohu a lidem, je to celý jejich život. Členové jsou zajištěni staletým systémem, který se postará o jejich bydlení, jídlo, rytmus dne včetně prostoru na odpočinek.
Dovolte mi přiblížit příkladem ryze české a zároveň praktické vzedmutí lásky k bližnímu:
V roce 1824 se přestěhovala z Kolína do Prahy rodina se dvěma sestrami, Marií a Annou Plaňanskými. Po smrti rodičů žily v dnešní Nerudově ulici. Živily se ručními pracemi. Spřátelily se s Františkou Grossmannovou, která se přistěhovala do Růžové ulice v Praze ke své tetě z České Lípy. Jaké měly tři dívky, očividně nemajetné (sestry žily v podnájmu) ve své době vyhlídky? Buď se vdaly anebo se staly starými pannami. Tyhle tři přítelkyně si všímaly okolního života, a třebaže samy neměly peněz nazbyt, bylo pro ně samozřejmostí věnovat se lidem ještě chudším a především nemocným. Jistě je podporoval i jejich zpovědník, páter Havránek od Křižovníků. Byla to doba, kdy se lidé vůbec hodně začali rozhlížet kolem sebe a viděli potřebu pomáhat.
Naše tři přítelkyně se navzájem posilovaly ve víře, jak je jejich práce důležitá a nezbytná, přemýšlely o tom, kam je vede. Jednou z možností, jak se coby chudá svobodná žena v tehdejším světě mohly prosadit, byl řádový život. Doba byla tehdy dost rušná. Lidé hledali způsoby vlastního přístupu k víře, vlastního vyjádření svých postojů a zároveň se obraceli k dávným kořenům, ke vzorům z minulosti. Bývaly už dříve, během dávné historie v Čechách, laické ženy (například bekyně), starající se o potřebné. Což kněz a rádce těchto tří přítelkyň jistě věděl. Stejně jako o nesnázích, jaké hnutí bekyň svým duchovním zaměřením umělo vyvolat – ne všechno se katolické církvi zamlouvalo. Páter Havránek tedy pomohl našim třem přítelkyním založit cosi podobného řeholi – Kongregaci III. řádu sv. Františka. Mezi lidmi jsou dodnes známy jako Šedé sestry, které vlastně založily pečovatelskou službu, jak ji dnes vnímáme. Zájem z řad dalších žen byl veliký, a protože jejich činnost byla hodně vidět, pomáhala jim řada mecenášů, aby mohly pracovat na co nejvíce místech země. Už za „císaře pána“ byly zvány k ošetřování na frontu a za první republiky měly i vlastní zdravotnickou školu.
Právě jedna ze Šedých sester později vyjádřila trpkost z nuceného odchodu z nemocnic v padesátých letech tím, že kde dříve zvládala práci u nemocných jediná sestra, nyní musely nastoupit zdravotní sestry tři. Měla svatou pravdu. Šedé sestry se totiž cele oddaly své práci a lásku k Bohu denně prokazovaly láskou k trpícímu, slabému a nemocnému člověku. Běžný pracovník v pomáhající profesi má však vedle pracovní doby také vedlejší soukromý života nese svá velká břemena starostí všedního dne. Žije v mnoha rolích najednou a potřebuje v nich obstát.
Jakýkoliv pracovník v sociální sféře může mít obecně všechny lidi rád, ale musí láskou planout povinně a viditelně? Má snad být pro profesi povinná denní proklamace lásky k lidem? Mám z toho husí kůži. Brr. Pročpak? Tak schválně, zamyslete se se mnou:
Jak bychom ji asi měřili? Jakým způsobem by měla být viditelná, komu ji uznat a komu ne? Jak složit zkoušky, jak zjištěnou „lásku“ případně odstupňovat, kdy bude dostatečná a kdy ne?
Mnozí pracovníci odkývnou, že láska k lidem k jejich profesi patří, ale uvnitř jsou v tu chvíli rozpačití asi jako ona výše zmíněná čerstvá maminka. Mají snad někomu přiznat, že ono horoucí vnitřní zapálení, které obecně s láskou splývá, necítí? Mají snad předstírat a raději hned přiskočit k jiným, co okamžitě zajásali, že ano, že oni lásku taktéž cítí - a nezměrnou, velikánskou k tomu?
Byla by to lež stejná jako těch manifestačně „planoucích“, co někde za rohem všechny proklamace odhodí a přemýšlejí hlavně o tom, jak by za ně nepříjemnou práci udělal někdo jiný. Vždy tu budou lidé, kteří pojem láska nadužívají, mají ho skoro v každé větě, aby získali výhody a líbili se. Stejně, jako ve všech jiných oborech lidské činnosti.
Jsou tu ještě další, lidé s čerstvými představami a zaujetím, kteří se k lásce opravdově hlásí a odmítají přístupy málo zapáleného okolí. Všechno to šedé kolem nich se prý musí změnit na stav krajiny pod zářivou duhou, okamžitě a hned, mávnutím proutku. Oni totiž přinášejí jas a poselství.
Bohužel právě těm nejvíce nadšeným hrozí pomyslné klapky na očích a uších. Ty rychle dotyčné oči a uši uzavřou před hledáním kompromisu, možného pro danou chvíli. Následuje zklamání, hořkost a často vyhoření. Mysleli to tak dobře! Jsou tolik nepochopení! Proč zůstali ostatní slepí?! Jak můžou být ostatní tak zlí?! Co na jejich obětavém snažení vidí špatného? Proč nechtějí chápat onen základní princip, Velikou Láááásku?!
Bohužel střet nadšení a tvrdé praxe často souvisí se ztrátou daného člověka pro obor. To je veliká škoda, protože jako se v lidech mění zamilovanost na pevný vztah, také nadšení (včetně spasitelského) může v mnoha osobnostech dozrát do velmi žádoucí formy.
Vedle nich další pracovníci denně dokážou střízlivě hodnotit možnosti, které mají, s porozuměním a pozorností odvedou každý úkon, aniž by se nějakou měrou vyjadřované lásky zabývali. Soustředí se na podstatné. V jejich poctivém přístupu a zájmu je totiž ve skutečnosti citu skryto stokrát víc.
Je to vztah pravdivý, jsoucí a nepotřebuje se vystavovat na odiv. Ba co víc, je stálý. Asi jako souznění mnohaletých manželů, včetně nějakých těch mraků, které bývají součástí života. Pokud profesionál uvidí zataženo, zkoumá, přehodnocuje, hledá jinou cestu nebo se soustředí na možné výhody ze situace. Vždyť všechno zlé je pro něco dobré a jak říkají elektronici, oheň ukáže cestu.
V profesi může rozvoj a nové styly práce zajistit právě zájem celého týmu na hledání příčin, východisek a možností, jak dál. Proto na pomoc využíváme metodické vedení sociálního pracovníka, supervizora, lektora. proto se konečně obracíme i k vyčerpaným pečujícím a chceme, aby nám vydrželi a byli schopní žít i vlastní dny.
Nepominu ani poslední skupinu, vyčerpanou, utahanou nadměrnou zátěží při nedostatku kolegů, velikými nároky na papírování, zákulisními tahanicemi v kolektivu, žabomyšími válkami pod slabým nebo netečným vedením. Je v lidské povaze mít raději práci, která někam vede, má smysl, přináší uspokojení.
Proto nezavrhuji ani lidi vyhořelé, drcené těžkostmi bez podpory a pomoci. Nejsou ničím špatným vinni. Především jejich nadřízení mají tu moc ulehčit jim a pomoci vrátit se mezi nejpotřebnější členy týmu. Uplatňují ji však?
Jak tedy vnímat „základní“ pojem pro veškerou pomáhající práci? Pro lidi pečující, od matek k profesionálům a dál, ke dcerám, manželkám a stále většímu počtu mužů v roli těch, kdo se starají a pečují. Hlásání všemožné „Lásky“ jako povinné výbavy těchto lidí osobně nepovažuji za profesionální. Ano, pokud přihlédnu přímo k profesi, je žádoucí, aby ta naše sociální a zdravotnická byla zajímavá, uměla nás nadchnout, ale není dobré, aby nás ovládala nebo abychom dokonce kvůli něčímu posuzování nedostatečných projevů naší „lásky“ jakkoliv trpěli.
Stejně tak neformální lidé, spadlí do péče, by neměli být utlačováni okolím ve jménu „svatých“ povinností a samozřejmé lásky v rodině (které si však često přece jenom berou osobně, až nelogicky, protože citově ulpěli na odmítavém příbuzném, který stál během jejich dětství stranou). Neměli by otročit tam, kde nepadne laskavé slůvko - natož poděkování. Je totiž pohodlné vmáčknout někoho, slušného, dobráka (často ženu s tím, že péče je jí přece vrozená) do povinnosti, aby si ostatní rodina mohla lebedit v klidu a občas hezky zkritizovat jedince s jazykem na vestě. Ne, takováto péče není povinností! Otroctví bylo už dávno zrušené a s láskou to nemá, co dělat. Je to pouze naložené těžké břemeno.
Láska jako taková přece znamená cit, který nejdříve díky zamilovanosti strmě vystřelí vzhůru, ale později, při nárazech na problémy, může spadnout až k nule. To, co rádi pokládáme za lásku, skutečně láskou být může, pokud dokáže trvat a vyvíjet se měsíce i roky. Pokud ji podepřou všemožné všednosti života a dodají citu stálost, může opravdová láska zrát a sílit celý život. Právě onu stálost potřebujeme v životě i pomáhajících činnostech mnohem víc, než líbivé, okaté až divadelní projevy. Láska plamenná mi tedy vždy souzní, pokud mluvím o profesi, s velkým nebezpečím vyhoření – nebo falše.
Máj je symbolicky měsícem lásky. Ať se vám daří potkat a udržet onen cit v životě osobním i profesním, ať se již pustíte do čehokoliv. Ať jste krásní jako onen živý strom na obrázku. I s tím, že některé větve holt uschnou a necháte je být.
