Článek
Tady v ocásku, v Ašském výběžku, se setkávám s mnoha otazníky i překonáváním toho, co se člověku nelíbí. Zapojila jsem se, jak „moji čtenáři“ vědí, do jakési nápravy obecně přijatých omylů - a sama se na jednom šíření podílela. Konkrétně podle citované hlášky z filmu.
Samozřejmě, tady se dá čekat, že když si tu lebedil Henlein a oženil se s dcerou bohatého kavárníka, že tu byly Sudety jako hrom. Jenže na stejné ulici, kde žil tenhle zběhlý filozof, co měl zkoušet pozitivně ovlivňovat okolí, aby nebyla další válka (to hnutí německých intelektuálů bylo hezké, leč neúčinné a Henlein sám prý svého učitele odstavil od vlivu), žil byl i zarytý antinacista, rovněž obdařený dcerami. Jedna z nich mi vyprávěla, jak krutě záviděla spolužačkám, když načančané chodily s Hitlerjugend. Jenže táta by je seřezal, kdyby se o něco takového pokusily.
Pan Zuber, kolem své devadesátky můj nejstarší pečovatel o blízké, mi vyprávěl o svém skvělém vyučení v hotelu Modrá hvězda (ano, v onom slavném z filmu) a o tom, jak rychle musel k nemocné mamince a všeho v Praze nechal. Když chtěl na vlak zpátky do Prahy, nepustili ho. Zrovínka totiž bylo zabrané pohraničí a on, rázem německý občan, ihned rukoval. O všechno, co měl v Praze, tehdy přišel. S politikou prý neměl a ani později nechtěl mít nic společného. Jenom to vydržet a přežít. Naštěstí byl spíše u zásobování a zlomil ho až covid.
V Kopaninách pomáhám s kulturními akcemi na zámečku, který doslova vstává z popela. Dají mi prostor a já se v něm roztáhnu s nějakou výstavou plus trošku vyzdobím upravenou jídelnu. To víte, kraječky a parádní ubrus udělají hodně. Byl se tam podívat i syn bývalého majitele Zedwitze, ale byl hořce zklamaný. Pamatoval ten zámek velký a zbyla z něj jenom konírna! Jenže právě ta konírna a obytné prostory nad ní zámeček zachránily při likvidaci lecčeho nepotřebného a zchátralého kolem sedmdesátek. A také zkomplikovaly život současnému zachránci, p. Hupkovi, když památkáři v přízemí objevili půlku gotického okna. To hned chtěli i výměnu nové střechy za cosi tradičnějšího a tak. Obnova tedy jede bez fondů a dotací…
Právě tady jsem se dozvěděla lehce šeptanou pikantní pověst o tom, že zdejší Zedwitz byl vlastně nácek, v německé armádě, že jsou i fotky. Ale jinak ano, byl to zajímavý rod, co tu fungoval pět set roků.
Brzy přibyla zvěst ze druhé strany, na tu jsem narazila kvůli svému šťourání ve druhé světové a odboji. Ašský Zedwitz, bratranec kopaninského, je totiž Spravedlivý mezi národy, protože s Milenou Jesenskou zachránil hromadu Židů. Oni přišli do jejího bytu, on je naložil do auta a odvezl do bezpečí. Přežili a vyprávěli a hrabě Joachim se té pocty dočkal, zemřel až po roce 2000.
Zkrátka nic nebývá jednoznačné a když jsem se připravovala na tu slávu kolem osvobození Aše, bylo jasné, že i tenhle příběh tam bude. Vystavuji obecné dějiny a snažím se přitom o ašské stopy. A co se nestalo? Při únorových přípravách na to, jak se chodilo a parádilo do společnosti, u mne přistála kniha „nějakého Zedwitze“ Feldmünster. Fajn, řekla jsem si, jak bude čas, mrknu na to. A čas nějak nebyl. Ale máme tu nadšeného muzejníka a badatele A. Česala, který se na FB pochlubil knižními úlovky. On ten kopaninský Zedwitz byl přírodovědcem, psal knihy a dokonce autobiografický román o tom, kterak se mu nelíbilo vzdělávání na strohé jezuitské koleji v Německu. A protože nacisti v Německu opravdu neměli rádi jezuity, patřila tato kniha dokonce mezi povinnou literaturu SS. Za to opravdu Zedwitz nemohl, v tomhle byl naprosto nevinně. (O jakési učebnici přírodovědy od nějakého Zedwitze jsem věděla už dřív, objevovala se na Aukru, ale vždy nad mé finanční možnosti.) Navíc byl prý jakýmsi prasynovcem Berty von Suttner (ano, té paní, co jako první žena dostala Nobelovu cenu míru r. 1905), což je dalším lehounkým vtípkem života. I ona se snažila přes diplomaty a učence zabránit válce, té první světové. Takže se mi to nyní všechno spojilo a já mohla na výstavě pokorně přiznávat šíření pomluvy. Kopaninský Zedwitz totiž navíc padl u Sevastopolu v r. 1942 jako válečný zpravodaj. A když jsme u té knihy, jistě vám už došlo, jaká že to ke mně připutovala:
kniha
Celkově to byl hezký den. Došlo i k vytvoření rekordu v počtu účinkujících modelů, které se před zraky diváků nerozpakovaly sehrát bitvy, kolem mne běhaly postavy v různých uniformách a já sama jsem byla obdařena rezavou, rozpadající se helmou z obrázku. V té nikdo nezemřel, ta byla zahrabána na smetišti, kam ostatně patří - pokud není v nějakém depozitu. Ale už si nemusím půjčovat starší české armádní.
Byl to den i úsměvný. Nejenom tím, že jsem vystavila i pár protektorátních vtipů, ale i dotazy na pravost starých novin, a jak že se dochovaly. Opět jsem dovolila focení a natáčení a doufám, že jsem pomohla utřídit i několik podivuhodně popletených představ mladších ročníků.
