Článek
Podobně občas konejším vyšťavené rodinné příslušníky, protože po dlouhé době péče přece jenom uvažují o té strašlivé možnosti dát svého blízkého „někam“. Říkávám, že dotyční „vyhrají“ své vrstevníky, protože do té doby leckdo z nich neopouští svůj byt, žije mimo komunitu. Díky tomu ztrácejí své schopnosti, chřadnou a dny jim plynou jeden jako druhý.
Zdá se vám to nadnesené? Myslíte, že se zkrátka uzavřeli do sebe? Kdepak, vlivů je mnoho. Největší překážkou bývají schody (od vchodových dveří i do patra) a znám také mnoho vilek a rodinných domů, kde se nejlepší přízemní prostory nechaly mladé rodině. Rodiče se přestěhovali do patra nebo podkroví. To byli ještě čtyřicátníky, zkrátka do důchodu ještě daleko. Jenže čas plyne. Dokonce jsem se setkala s tím, že mladí po letech „nemohli“ ani uvolnit chodbu, zrušit botníky a nebylo tím pádem možné nainstalovat sedačku na zeď, ačkoliv chodba měla jinak výborné parametry. U nás máme dokonce většinu paneláků, u kterých neexistuje bezbariérový vstup, třebaže mají dva vchody.
Člověk se jen při představě zdolávání schodů zastaví a rozmyslí. Na chodbách bývají sice kytky, ale jen výjimečně židle - hasiči to leckde nemají rádi a často to nechtějí ani mladší lidé. Stačí ale vyvrknutý kotník a už sami chápou, oč jde. Mnohokrát jsem slýchala, že taková židle na mezipatře by stačila, třeba skládací (málokdy se ztratí v uzamčeném domě) - a hned by se chodilo na nákupy a procházky jako dosud.
Věděli jste, že nad úrovní prvního patra ztrácí člověk kontakt s lidmi na chodníku? Nerozeznáte pořádně obličej, hulákání nezachytíte tak dobře (a co také hulákat na celou ulici), můžete jenom pozorovat chodce bez šance zúčastnit se. Ani ti lidé většinou nezvednou hlavu výš, nezajímají se.
Starý člověk odmítá i odvoz, třeba do oblíbené hospůdky. Pánové přes osmdesát se už i bojí, koho všechno tam už neuvidí, kdo zemřel, aniž by se to dozvěděli. Pochutnání si na točeném už tyhle smutné změny nevytrhne. Lepší je zůlstat doma a nevědět napřesno, kdo už je „tam“. Taková Schrödingerova kočka. Dokud nevím, žijou.
Velkou pomocí je tady elektrická čtyřkolka, s níž se zajede i k obchodu, nezávisle, samostatně (a pokud se víc lidí domluví na hodině, jeden vozíky pohlídá - ale často můžou frčet i mezi regály. Nákupní vozík v super a v hypermarketech je také dobrou oporou pro lidi s hůlkou nebo berlemi. A protože se v partě leccos semele, dokážou se tito lidé družit podobně jako pejskaři.
Podívali jste se někdy na ulici, kolik je na ní laviček a kde? Často se odstraňují, aby na nich nesedala hlučná společnost. Na jednom chebském sídlišti si to vzala na starost postarší rázná paní a dosáhla odvozu většiny laviček a ještě se tím chlubila známým. Brzy byla proklínaná široko daleko, neboť tohle sídliště je z těch, kde se většinově stárlo najednou, celá ta generace, co sem přišla jako mladá. A jak ve stáří bolí klouby, jak se člověk zadýchá - a opřít se může leda o popelnici… teď se tam lavičky polehoučku pomaloučku vracejí, ale ne v té míře, co byly předtím. Skoro u každého vchodu. Také jsem tomu říkala „soudná stolice“, ale bylo fajn trochu poklábosit i s těmi staršími, na něčem se domluvit, dozvědět novinky, včetně těch, co člověka nezajímají. Od těch časů říkávám, že taková lavička by měla být i na ulicích aspoň po padesáti metrech. Bude víc laviček a i ta hlučná posezení se sníží - však také máme všude městské strážníky.
Dalším důvodem, proč lidé riskují své chátrání, jsou úniky. Možná jste si všimli rostoucího počtu reklam na vložky a kalhotky, pro muže a ženy. Průmysl si začal všímat této potřeby, ale zároveň pochopil nutnost osvěty. Dlouho bylo téma hanbaté a ostudné a spousta žen se už po čtyřicítce hodně trápila. Říkávám, že jako muži mívají jizvy bojové po nějaké mele, ženy mají tyhle „jizvy“ po porodech a těžké dřině. Nevěříte té těžké dřině? A opravdu jste nezažili, že by žena ve vaší rodině nebo okolí tahala těžký nákup, pomáhala s rekonstrukcí nebo stavbou domu, pohybovala břemeny? Pro takovou zdravotní sestru není pacient břemenem, má ho tahat společně s dalšími lidmi - a kolikrát na to opravdu jsou dvě nebo tři? Už tříleté dítě nemá jen patnáct kilo, a když s ním v náruči musíte rychle někam vedle? Jedna kolegyně se mi svěřila, že právě nebyla na dovolené, nýbrž na plastice spodku - a že byla poslední ze spolužaček, vydržela až do čtyřiceti pěti let, ale už to vážně nešlo…
Prošla jsem několika páchnoucími byty. Ať se dámy snažily sebevíc, jejich opatření prostě nestačila a ani doporučení pečovatelky nepomáhalo - k holčičímu doktorovi kvůli pomůckám nešly, nechtěly, měly strach z nepříjemného vyšetření. Nebylo v jejich silách zbavit se potahů a koberce, po čase ani nevnímaly - nebo si uvědomovaly, že páchne i jejich oblečení. Na jednu devadesátiletou čilou paní rodina vyzrála. Vždy ji odveze nejmilejší vnučka na výlet a ostatní zatím vymění pohovku a podsedáky za nové.
Prošla jsem byty, kde nebylo nic cítit, dámy si rázně omezily možnost, že by nějaký podsedák nebo čalounění nasáklo. Doslova se honily, aby nebylo nic poznat, včetně odmítnutí být odvezena k rodině na svátky, společné procházky. U jednoho šetření se starší paní doznala, že nemůže ani vyjít z domu, že hned něco unikne. Dcera se rozplakala, proč maminka nic neřekla, že jsou už dneska možnosti, je to jednoduché a žádná hanba. Tady se ještě hodně napravilo a paní se vrátila do života. Jenže jak se někdo uzavře takhle v bytě, odmítá ho opouštět víc a víc, „má svůj klid“. Přesněji řečeno uzavírá se, chátrá, duševně usíná. Nemusí jít o demenci, naprosto ne. Ale starší člověk, uvyklý samotě, už potřebuje i na té návštěvě kout, kde si sedne do ticha, nic se neděje, může se i natáhnout…
Domov může být změnou a také obdobím jakési „kariéry“, odlišné od toho, co dosud měl. Povím vám jeden z příběhů, který mne zasáhl. Byly jsme s kolegyní pozvány v únoru do jednoho RD, popovídat si se starou paní (76). Bylo nám divné, že dokořán větrají - a hned nám nosy zjistily důvod. Paní bydlela u dcery a dělala naschvály. Ten poslední měl podobu poťouchlého ležení v posteli plné moči. Paní mohla chodit, ale nechtělo se jí, zrovna před návštěvou ne. Dcera byla nešťastná, ujala se matky, když zjistila, že se potlouká bez domova, ale ona brzy začala s těmi naschvály a vyžadovala povinnou péči. Zasahovalo to už i rodinu, zeť jí měl plné zuby. Nu což, pomoc a podporu potřebovala, přijali jsme ji.
Zrovna jsme měli i pěkné oblečení z darů, pracovnice ji nastrojily - a paní si šla po chodbě, nudli od nosu až pod ňadra a koukala, co kdo na to. Prý jí nikdo nedal kapesník. Asi tím myslela do ruky, protože je měla ve stolku, od kterého se takhle vydala na chodbu. Kolegyně ji převlékly, očistily jako mimino - a za několik dní začala rozkvétat. Sama o sebe dbala, parádila se. Nikdo tu neznal její minulý život, pro všechny byla chudinka dříve asi zanedbaná. Naši klienti už znali proměny těch nových, že jim to někdy trvá, ale zabydlí se. Tak tomu bylo i tady. Paní se zorientovala i v místním hodnotovém žebříčku - to, že za ní přijela dcera na návštěvu, v komunitě také něco znamenalo. Programy se jí také líbily a začala navštěvovat i vzdělávací. Nebyla jediná, kdo tady na školy během mládí neměl nárok. Takže se ráda zařadila mezi dámy, které si užívaly aktivit, dokonce se i procházela kolem domova. Ne, na svátky se k dceři nestěhovala, tolik rozumu všichni měli (a prý měla moc ráda tu náladu s kamarádkami), ale jezdila za ní často celá rodina i s pravnoučaty a byla pro ně milou, vtipnou babičkou. Ba i zeť jen zíral, co jsme to s ní udělali - inu, tu hodinku návštěv dokázala hrát, co v ní viděly ostatní naše dámy.
Proč si nesedly s dcerou? Protože ji vychovávala babička, která odsuzovala běhání po zábavách - a ty dvě se během let naprosto odcizily. U dcery paní potom měla na očích pořád to svoje mnohaleté selhávání, matčiny výtky a přednášky o ostudě, kterou dělá. V domově už bylo všechno jinak. Začala znovu, s čistým stolem.
Matky, které selhaly, to je vůbec veliká kapitola, plná provokací, zášti, naschválů a také zotročování potomků, kteří se snaží pečovat, neboť krev prý není voda. A je to máma, a co by řekli lidi. Dost často se společné soužití mění v trápení všech přítomných, tedy pokud se dotyčná takymatka nevyžívá v rozeštvávání hostitelské rodiny. To si potom svou zlobu na svět a vlastní nevydařený život užívá až skoro do krve. Je to podobné jako jiná týrání. Navenek je o dámu ušlechtilou, uznávanou, přátelskou, ze dcery nebo snachy je satorie. Dědictvím jsou potom i na celé roky rozlámané vztahy v rodině potomka, co se jí ujal, neboť reálně potřebovala pomoc.
Co z toho všeho vyplývá? Starejme se o svoje zdraví včas. Od padesátky koukejme po svém obydlí a odstraňme bariéry, co nejvíc. Třeba místo vany sprchový kout, nejlépe na dlaždicích - nevíte, jak se vám budou ohýbat nohy v kolenou a takzvaná praktická hlubší vanička, co se v ní dá i máchat prádlo, se stane překážkou. Srovnejte vztahy v rodině, zapojujte se do komunity sousedů (nejen, aby ona vám pomohla, ale zatím můžete dokonce pomáhat vy sami). Padesátka je vhodný čas na poslední změnu bydliště, potřebujete-li se přestěhovat. Právě kvůli lidem, s nimiž potřebujete navázat vztahy. A pokud začnete po dvaceti letech zapomínat, ještě dlouho budete ukotvení v tomto prostředí.
U schodů mějte madla a zábradlí, i kdyby šlo jen o tři stupínky. Hlavně před vchodovými dveřmi do starých domů bývají stupně vyšší - dělaly se kvůli dešti a staří lidé občas dům opouštějí tak, že se drží obou zdí a scházejí schody pozpátku. A u domů, aspoň tam, kde je víc schodů k bytu, byste si měli moci vedle vchodu sednout. Nelze? Chtějte to!
Dívejte se kolem sebe a uvažujte, jak byste se o sebe postarali, kdyby náhodou něco. Ona si totiž ta náhoda nevybírá podle zásluh, nýbrž jen tak, asi pro pobavení.
