Článek
Pro naše Ašáky jsem připravila malou výstavu o Velikonocích a docela se zapotila. Mám hodně časopisů z první republiky a ještě starší, takže jsem pokládala za jednoduché, pokud vyberu pár titulních stránek, přidám třeba pohledy a ruční práce - a ono ne!
Představte si, Velikonoce jako téma se naprosto nedaly najít. Ano, několik titulních stran ze třicátých let oplývalo zajíčky a kuřátky, na zadní straně se vzývaly hospodyňky k vytváření přikrývek na jarní stůl, jenže všechno převálcovalo jaro. Byly to všude svátky jara!
Tak nic, jde se do dětských tiskovin. Různé měsíčníky pro mládež, jak je dávali dohromady místní učitelé - a zase žádné zvyky, tradice, pouze pár veršů pro březen, věnovaných jaru a rozkvétající přírodě. Ptala jsem se známých, jak slavili svátky, na co si pamatují a co říkají tomuhle úkazu. To, že byl od přelomu století dost odklon od katolicismu, jsem už předtím věděla. Oni se Sokoli docela snažili a vědeckotechnický pokrok jim byl v patách.
Co jsem ale neměla svědecky potvrzené, byl úpadek víry po strašlivých zkušenostech s první světovou a následnou španělskou chřipkou. Lidé se od Boha odvraceli s logickým argumentem: Pokud někde je, tohle by přece nedopustil… A tak ho trestali tím, že se od něj odvrátili.
Na straně druhé se na venkově leccos drželo dál, celý Svatý týden, chodili prý i malíři svatých koutků, kteří vybílili ten roh s krucifixem a poličkou, opravili omšelé nebo odřené sošky.
Vyplynulo tedy pro mne, že všichni slavili především svátky jara a navrch tu bylo pondělí, které patří pomlázkám a vajíčkům, dobrotám pro děti. A pozor, pondělí už vlastně k mukám a vzkříšení Ježíše Krista nepatří. Odvěké pohanství a lidovost tedy převálcovaly křesťanství v plné šíři. Nebyl to ovšem pouze jev zdejší. Ve sbírce pohlednic jsem i mezi belgickými a francouzskými našla kdejaké vajíčko a kočičky, ale že by někde byl třeba nějaký beránek boží, to ani náhodou. Ani na tom přelomu století ne. Všichni se prostě těšili na pondělí…
A co pomlázka jako taková? I u té se všichni mírnili. Jedinou připomínkou pondělního násilí na děvčatech je komise v Punťovi, kde se hoši těší na vyšlehání děvčat, ale pozor, nakonec dostane výprask natěšený pejsek Punťa. To se mi vždycky moc líbilo! Druhá polovina 30.let. V Tribuně mládeže bylo několik koled vedle jarní básně - a taky konec. Křesťanská žena z r. 1954 s troufla jenom na malinký článeček o Ježíšovi uvnitř listu a jinak budovala jako divá. Za normalizace r. 1972 se zmínka o Velikonocích dostala do Pionýra jen proto, že děti z národopisného souboru, co tam byly vyfocené, dodržovaly tradice. Mateřídouška, Sluníčko - jenom to jaro.
Inu, co dělat, pojala jsem tedy výstavičku poctivě podle toho, co se mi seběhlo do rukou. Abych neukrátila lidové zvyky, vystavila jsem panel s pohlednicemi z padesátek, kdy se jim věnovali naši přední fotografové (a národopisné soubory byly hodně podporované). Druhý pohlednicový panel byl s těmi nejstaršími pohledy a třetí ze sedmdesátek, kdy se za normalizace křísila kdejaká lidová tvorba a umění - čirou náhodou to dalo téměř kompletní přehled technik zdobení kraslic. K tomu pentle pro kroje, jaké se kdysi vyráběly i přímo v Aši, do rohu přišel „svatý koutek“ i s kočičkami (den před Květnou nedělí ještě nesvěcenými, ale dostatečně symbolickými) a pár dalších drobností. Letáček tentokrát ilustroval den po dni jak legendu, tak lidové zvyky a pranostiky. Rozdávala jsem koledy, co jsem kde objevila.
Moc zajímavé byly rozhovory s návštěvníky. Narazila jsem i na pána, který se mne jal argumentačně přesvědčit, jak je legenda celá nelogická a nesmyslná, stejně jako na dámu, která vlastně nechápala, čemu se divím, když o Velikonocích nejde o nic víc, než o svátky jara a basta. Byla to obě krajní a zajímavá pojetí, škoda jen, že nebyl větší prostor pro debatu a naslouchání. Většina lidí byla spíše zvědavá, co jsem si na ně zase vymyslela a obdivovali předkládané. Mnoho dam nemá moc rádo velikonoční pondělí, ale už to prý naštěstí upadá, navštíví se jen pár známých. Hlavně kvůli dětem. A chlapi to už s bitím dávno nepřehánějí a ani se nezlijou alkoholem jako dřív…
Zato do kostela prý chodí víc lidí, než dřív. Už se dávno může a není v tom nic divného. A stejně by se před jarem uklízelo, tak to není žádná hrůza, udělat si pár pěkných dní. A tradice nejsou tak špatné…
Vzpomínalo se, obdivovaly krásné věci, lidi se naladili na přicházející týden. O to šlo především, i když jsem měla chvílemi pocit, že se tenhle čas pořád víc a víc podobá písku, mizejícímu mezi prsty. Ne, nepotřebuji, aby se něco vracelo (už proto ne, že jsem bývala bita jako žito a nadšená jsem z toho nikdy nebyla). Jen se rozhlížím, kam se doba sune a přeji všem dětem spoustu dobrot od zajíčka. Mimochodem, někde v Německu je schovává i liška. A za stromky a keře s visícími vajíčky taky může přeshraniční přebírání zvyků.
A jak to máte vy?
