Článek
Dnes mne zasáhl postesk paní, která přišla o své vyjížďky s milovanou reborn panenkou. Ráda se dělila ve skupině sběratelů panenek o různé příhody, její panenka si hrála s morčetem, mlsala, ukazovala se v různých šatičkách, na zahradě…
Blázen? Ano, tak ji zhodnotilo okolí, když se svou „holčičkou“ vyrazila do okolí, dokonce ji jeden pán vozil i s panenkou na výlety. Nyní podlehl tlaku, že se mu lidi už také smějou a svou ochotnou spolupráci ukončil.
Původně i ve FB skupině narazila na nepochopení, ale vysvětlila, že sama mít děti nemohla a když je nyní ve stáří zcela osamělá, pořídila si tuto radost. Od té chvíle nikdo ani necekl, naopak, dobrodružný život panenky dostával hodně lajků a srdíček. Paní tu našla přátele a po svém postesknutí i podporu.
Já osobně byla od začátku „na její straně“. Nevadily mi fotky rozesmátého batolete na jakýkoliv způsob. Prostě se s námi dělila o drobné radosti života. Připomněla mi různá setkání z dřívějška.
Nebylo cosi ze stesku po dětství a z potřeby postarat se alespoň o panenku již v těch klasických načančaných panenkách na přehozu v ložnici? I těm se přece občas měnily šatičky, vytvářely nové šaty-dečky a právě ty panenky dělaly tu nejlepší parádu. Nenápadné soukromé návraty do zašlých časů, fantazie při vytváření zbytečnosti a lapače prachu a… Jak já je na různých návštěvách obdivovala!
Během života jsem tu a tam zaregistrovala, jak se kroutí hlavami nad ženou, která si strčí do kočárku panenku a projede se s ní po městě. Když jsem se ptala, proč, zůstávalo to bez odpovědi. Jen jednou mne někdo odbyl, že holt nemá vlastní, tak blbne, ale měla by se léčit. V blázinci jsem potom chvíli pracovala, ale nepřipadá mi, že by tam taková paní patřila.
Úplně mi tehdy zůstalo skryto sběratelství panenek, které zůstaly v krabicích a jenom těšily majitelku svou existencí, tím, že má celou sadu. Dávaly se také jako dárek, pokud měly třeba uniformu sestřičky, pionýrky a tak podobně. Přiznávám, šlo to poněkud mimo mne. Já si hodně vyhrála s Merkurem a kostkami a ze svých panenek měla jenom noční můry. Měla jsem klasickou Zuzanku a kdysi v první třídě dostala ještě Evičku (to bylo jméno ode mne, měla jsem stejně blond tetu). Občas jsem je převlékla, něco jim ušila, ale potom, jak jsem je odložila do kočárku, nadlouho na ně zapomněla. Byť jsem se pokaždé zařekla, že je zítra vzbudím. A byly to kdysi na počátku máminy připomínky, že budu špatná matka, když je takhle zanedbávám. Vždyť by mi děcko zašlo! Kupodivu se mi noční můra o tom, kterak jsem po půl roce přiběhla ke kočárku a ona ta panenka ještě byla živá, zdávaly nezávisle na době zanedbávání. Spíše kolem nějakého průšvihu, co s panenkou (živým zanedbaným děťátkem) absolutně nesouvisel.
Mívala jsem také plaváčky, malinké panenky, na které se cokoliv dělalo nejlíp a nejrychleji. Protože mi bylo doporučeno dospělé neobtěžovat a nemít náročná přání, i při nabídce babičky jsem disciplinovaně koukala po cenách, až volba padla na plaváčka, zatímco si sestřenka vybrala chodičku.
U pískoviště mezi paneláky jsem si s holkami moc nevyhrála, můj obstarožní kočárek se obtížně vešel do výtahu, tudíž jsem ho málokdy vytáhla (osmipéráček) a stejně byl zdrojem posměchu. Navíc všechny holky měly mimina, já jen tu Evičku s rovnýma nohama. Což mne dost mrzelo v deváté třídě, kdy byla mimina povinná na péči o dítě. Ale aspoň výbavu od tety Evy jsem měla, když už mamka řekla, že škoda peněz a půjčit ani náhodou.
Na straně druhé jsem u holek bodovala vystřihovacími panenkami, protože jsem je pro ně i kreslila se spoustou princezničkovských šatů. Což se mi hodilo po letech, kdy moje děti měly v páté třídě potřebu vystřihovací panenky oblékat (asi kvůli vrstvení oblečení) a já vyráběla klučičí oděvy pro každou příležitost. Nebyly ještě k sehnání.
Na zdrávce se přebalovalo na erárních miminech a na těch živých, což mi šlo brzy docela dobře. Tedy poté, co přede mnou učitelka bafla kojence za nohu, popotáhla po postýlce a poučila mne, že fakt děcku nožičku neurvu, když ho budu držet pořádně. A že se mi nesmí vysmeknout.
Nikdy jsem tedy neměla niternou potřebu pravidelně ňuňat panenku, i když jsem byla ochotná leccos vyrábět, třeba školní brašnu z koženky s miniaturními sešity, penálem a pastelkami (z brček). V družebním dětském domově prý měly úspěch.
Nepořídila jsem si miminko ani jako pomůcku pro program výchovy k mateřství a partnerství na internátě, odsloužila to moje vlastní mimča a děvčata byla nadšená. Buď měla živou hračku na kroužku nebo vozila kočárek.
Dost mne tedy překvapilo, když mi mamka někdy k vánocům, to mi už bylo přes čtyřicet, koupila sběratelskou panenku, oblečenou jako Anna Karenina. Se stojánkem. Když prý miluju tu historii a že jsou to krásné kousky. Opravdu jsem nechápala, co tak najednou. Moje máma?! Až postupně jsem vysledovala zastírané stopy do jejího vlastního dětství a dospívání. Koupila ji nejdřív sobě…
Později jsem potkávala ženy vyššího věku, kterým podobné panenky kupovala i rodina, aby měly radost. Když prý si nikdy nic podobného nebo tolik drahého dovolit nemohly. Zato prý svým dcerám dopřávaly krásné chodičky a mluvící, i když bývalo hluboko do kapsy. Holky si to pamatovaly a s láskou vracely. A tak jsem navštěvovala dámy s různě plnými vitrínami právě těch porcelánových historicky oblečených nádher, co se dnes občas válejí u kontejnerů nebo v bazarech.
Druhý panenkovský podnět přišel z mé praxe. Však jsem už tady psala o práci se vzpomínkami a jeden článek měl v úvodu snímek staré paní s miminem v náruči. I ta miminka mají své místo u seniorek. Jsou tady obyčejné, klasické Dubenky od padesátých-šedesátých let, co vyvolají vzpomínky na vlastní přebalování miminek, jsou tady jakoby živé reborny a třeba i stylizované panenky, těžší, asi jako bývaly děti, i když mají hlavičku látkovou. Ty jsou přesně vymyšlené pro seniorský věk.
Jenže pozor, pravila v počátcích našeho nadšení jedna lektorka, jsou tady i dámy, které na ten čas mateřství nadšeně nevzpomínají. Tam by měla reminiscence špatný dopad, něco jim vnucovat. Skutečně jsem jednu takovou klientku v domově poznala, nic jí tedy nevnucovala. Naopak jiná, poněkud „zlobivá“ paní, která dlouho hledala, jak skutečnost existence v domově přijmout (mnohokrát v životě podvedená a ublížená), si jednou přišla miminko v zavinovačce vypůjčit. Věděla jsem, že ji kdysi po znásilnění na prahu dospělosti velmi krutě, po venkovsku, dítěte zbavili. Od té chvíle už rodinu neměla. Odmítla mít…
Dostala panenku na víkend. Opila se krabičákem, zavinovačku trochu polila a potom se moc omlouvala. Nedělala jsem z toho žádný cirkus, i když se něco mezi lidmi čekalo. Popovídaly jsme si, celkově začala chování proměňovat, úžasnou práci odvedla její klíčová pracovnice. Rozuměly jsme tehdy té její bolesti - a vztáhla to vlastně i na tu vysmívanou reborn panenku současnou.
Sama jsem vedla program o tom, jak jsme se starali o mimina. Vzala jsem to šířeji, i s předvedením plínek tehdy a dnes. Užily si tedy i dámy, které zrovna chovat zavinovačku s panenkou netoužily anebo se nehodlaly shodit, kdyby se nějak projevily. (Podobně jsem předvedla výstavu „Malé děti“ nebo „Svět panenek“ veřejnosti.) Zkrátka není problém nahodit téma pestřeji, on se chytne každý. A tak jsem jen tiše žasla: Sedminásobný tatínek, když jsem vybídla přítomnou sešlost, zda si někdo nevyzkouší přebalování, se k jednomu vrhnul a bravurně, byť už nejistými prsty, panenku rozbalil a zabalil!
Dostala jsem se časem ke stránkám panenkovských nadšenců a hlavně nadšenek, vím, kam bych jednou mohla poslat panenky na opravu - Evička by to opravdu potřebovala, odpadly jí končetiny - a našla tu mnoho příběhů o dnes naplňované staré osobní potřebě, o zachraňování historických památek. Pokojíčky, nábytek, nádobí, kočárky, plyšáci, panenky… Máme několik soukromých muzeí. To je moc dobře!
Kočárky vždycky byly od toho, aby se aspoň občas někde projely a pokud je někdo zvládne rekonstruovat, má svaté právo se svou prací pochlubit. Pokud panenka někomu vrací hezké chvíle dětství nebo umožní na chvilinku být v alternativním životě, kde pečuje o malé milované dítě, proč ne? Proč se neumíme zcela oproštěně před vlastními předsudky a pózami jednoduše takovému člověku přiblížit, pochválit, obdivovat?
Hm, proč to nepřiznat, jsem taky potrefená husa, ovšem sofistikovaně se schovávám za různá témata a panenky moc neňuňám. Ale přistihla jsem se už, jak se jim omlouvám, cpouce je do kufru. Je dokonce milé držet v náruči obr medvěda svých dětí, než ho naaranžuju na místo. Ano, aranžuju je s pannami na palandu, tak hluboce klesám… Kam jinam, že. Přicházejí za mnou tak porůznu, třeba aby je lidi nemuseli vyhodit, když u mne ještě budou dělat radost při vystavování a tak podobně. Ne, desítky už to nejsou… Ale odmítli byste Sokola a Sokolku ze třicátých let?! Aha.
Stavím se tedy nakonec hrdě po bok vysmívané a vysmívaným. Víte houby o životě, když ohrnujete nos, jasné?
