Článek
V článku Dětem se nevěří jsem se věnovala až neuvěřitelnému faktu, jak velký poměr zneužívaných dětí činil mezi 54 přiznáními věk předškolaček a děvčátek do deseti let (35). Myslela jsem si, že tím vlna přiznání dnes již dospělých žen končí, ale ještě tři nebo čtyři se po mé statistice odhodlaly svěřit s tím, co je potkalo.
Celkem šest z nich si pamatuje na nepříjemné osahávání nebo dokonce prsty nebo penis mezi nohama. Od dědečků. Je jich stejně, jako strýců a dokonce víc, než otců (2).
Pokud se děti svěřily, měla rodina problém s tím jednak dítěti uvěřit, jednak žádat nápravu (a konec). V několika případech nešlo o jednorázové zneužití, věc pokračovala. V diskuzích zazněla častá otázka, proč. Co ponouká ty prarodiče, aby se ukájeli na úkor malých dětí?
Inu, hodně asi ten věk. Malému děcku nikdo neuvěří (pět dětí bylo předškolních, jedno zneužívané v rozmezí 6-9 roků věku) Jsou to slabé, bezbranné terče útoků.
Pohlavní pud vyhasíná mezi posledními a ženy obecně v časech zmíněných útoků končily často se sexem kolem šedesátky, prostě ztrácely chuť a chtěly mít klid. Pánové nikoliv. Pánové nevěděli, co se svými sny, představami a nutkáním. Sáhli po tom, co se vyskytlo v blízkém okolí.
Pánové pocházeli z časů výchovy, kdy se jim zažralo pod kůži, že jsou páni tvorstva, hlavou rodiny, že mají právo prosazovat své potřeby, že tyto potřeby jsou téměř hlavním programem jejich života.
O sexuálním využití dívek v rodinách a sousedství se léta tiše vědělo. Vypadalo beztrestně, neboť zúčastnění mlčeli a rodina, pokud věděla, kryla dotyčného na úkor oběti. Veřejný pranýř byl příliš silnou hrozbou na to, aby se „špinavé prádlo pralo“ mimo dům.
Proč tohle mohu tvrdit? Setkala jsem se s „hříšným dědečkem“ už v případech ze soudních síní z r. 1934, objevil se i ve zpovědích dívek ze sociologického průzkumu na venerologické klinice r. 1968 (mladé prostitutky, co byly nakažené, většinou přiznávaly, že je z domova vyhnal incest), dědci se objevovali v kriminálních sbornících 80. let. Včetně znásilněného chlapečka.
Často šlo o povzbuzení alkoholem, dědci neovládli okamžité vzrušení z děcka na klíně. Mohlo za to i stáří? Ubývání některých kognitivních funkcí? Mizení respektu ke společenským normám, nárůst sobectví? K tomu připočítávám onen pocit nadvlády a snadného přemožení malého dítěte, možná ve spojení s obyčejnější až primitivní osobnosti. Naopak tatínkové a strýcové jsou ze všech vrstev.
Jsou to všechny příčiny? Těžko říct.
Svět oběhlo MeeToo, otevřeně se o těchto problémech mluví a píše. Proto věřím, že poměr takových zkušeností v dětské populaci bude slábnout. Nesmíme však nebezpečí podceňovat ani přehlížet - vždyť to, jak na své „dědky“ vzpomínají mladé ženy po letech s ošklivostí, zděšením a nevírou, vypovídá o silných otřesech dětské duše. Berme tedy na vědomí, že tato tíživá realita dědkovského uspokojování snad bude doznívat, ale ještě stále zůstává přítomna.
