Článek
Opět se nám vyskytl poměrně nový zajímavý den, a to je Den otců. Ano, jde o dost novou vymyšlenost, ovšem na jejím počátku stálo před sto a několika lety hrozné důlní neštěstí, po němž dvě stě padesát otců v rodinách hodně chybělo - a o pár let později odmlčelý svátek vzkřísila a „způsobila“ úcta k ovdovělému tatínkovi, který dokázal vychovat šest dětí. Dcerka se postarala. V USA se postupně šířil i jako jisté vyvážení Dne matek, ale národním svátkem je až od roku 1972 s pevným ukotvením na třetí červnovou neděli.
Toť k objasnění kořenů. Nemusíme tedy skuhrat, že k nám vtrhla americká novota - ona je už také docela fousatá. Kupodivu i v Americe se ustanovila v době, kdy mužská role obecně a plošně začala být docela nejasná. Ovšem, muži ještě tři roky poté umírali ve válce ve Vietnamu. Potom přišla další vojenská dobrodružství - jenže celkově už pojetí muže jako ozbrojeného ochránce rodiny, práva a veškeré čeledi již nebylo v moderním světě tak potřebné. Ženy se osamostatňovaly, dokázaly samy uživit - a pokud se muž stal nezaměstnaným, nedokázal se v té roli orientovat, zhroutil se mu svět - a byl opravdu přítěží.
U nás se v sedmdesátých letech pod dekou normalizace a v králíkárnách paneláků cenili muži, kteří měli koníčka. Proč? Co asi tak mohli v paneláku dělat? Leda gaučovat a čučet na televizi. A vnucovat okolí, že tohle je jejich svaté právo -pokud nešli do hospody. Ženy zatím zvládly tři směny. Vlastní práci, domácnost a děti. Tehdy jsem začala pronikat do ženských kolektivů a slyšela mnohé ze života. Včetně postojů, jak obskakovat muže, aby mu bylo dobře a zůstal. Samotná ženská totiž neměla zastání, rozvedená ještě na začátku devadesátek přece jenom byla společensky výš, ale vdaná, to bylo něco!
Kdo byl v domku, ten zůstával v roli tradiční. On obhospodařoval opravy a údržbu domu a těžké práce na zahradě, ona se starala o domácnost a pěstovala. Nějaké dělení péče o děti bylo výjimečné, muž s kočárkem platil spíš za podpantofláka, tedy pokud se parta nedomluvila a s kočárky nejeli společně na pivo. Dětem se leckdo věnoval, až když se s nimi dalo mluvit. Což je paleta široká až do konce předškolního období.
Jistou další známkou chátrání tradiční mužské role byl zvyšující se počet rozvodů v sedmdesátkách. Mnohé ženy si již nenechaly líbit pohodlíčko trubce, natož násilnické chování ani alkoholismus, navíc hon za glejtem vdané ženy nijak nevynechával jakékoliv zadané šikovné muže. Ženy občas převzaly iniciativu a nebylo těžké „ochutnat“ někoho zajímavého. A mnozí si to užívali. On i Plzák blahé paměti prosazoval, že nevěra není důvod k rozvodu- úletů bylo hodně, inu, pod dekou se řádilo.
Co tedy normální paneláčník mohl dělat? Doma nic, leda spravit kapající kohoutek a marně zatloukat do zdi hřebíček nebo skobu. Usedl tedy na gauč nebo šel mezi chlapy, aby nebyl ponižován žádostí o luxování nebo tak něco. Úlevné bylo pořídit si chalupu nebo zahrádku - a hned byla náplň volného času. Z tohoto hlediska na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let městské dívky odmítaly chlapa k obskakování jakožto náročné a svéhlavé dítě, stačilo jim děcko, které si cíleně pořídily do samostatného života. Naopak třeba v Praze byly takové maminky vyhledávané k vážnějšímu seznámení, protože (jak mi jeden dlouho rozlítaný třicátník pravil) už je život skřípnul, pojedou jak hodinky a nebudou si vyskakovat.
Z toho nám vyplývá, že tehdejší malé děti v celkem vysokém procentu vyrostly ve výhradní péči žen (babičky taktéž bývaly rozvedené) a pokud tu byl nějaký dědeček nebo strejda, byla to ještě výhra. Děti neuměly ve svém životě partnersky komunikovat, jednoduše to nikdy neviděly (tady je potřeba neuvědomělého učení do cca sedmi roků věku- do té doby se vztahy nejčastěji rozbily, takže děti vídaly spíše hádky a naschvály). A děvčátka byla pěstována v ovzduší, že chlapi jsou víceméně k ničemu, lze si poradit i bez nich. Velmi často byly děti odstřižené od otců, byť ti je chtěli vídat a platili. Soudy nepomohly ani náhodou.
Parta z máminy kanceláře měla jednoho šikovného pána, kterého jeho manželka půjčovala na vymalování na tapetový způsob a zásadnější opravy. Pětice žen s dětmi… Já sama, prosím, jsem uměla v televizi vyměnit (a koupit) tu jednu lampu, co nám ztrpčovala život, a poradila jsem si i s dírou v panelu, do níž bylo nutné umístit skobu na garnýž. A držela. A kdybyste to nevěděli, tak sifon pod umyvadlem dobře těsnil, pokud jste použili jeden určitý trojúhelníček taveného sýra. Medvědí h…o nebylo k sehnání a stejně nebývalo tak účinné.
Vyšachovali jsme tedy muže z tradiční role vládce rodu a společnosti, i když v tom druhém případě se toho houževnatě drží dál - je to občas také to jediné, co konkrétním hochům zbývá. Vyšachovali s měkkým „i“, protože se na tom podíleli i oni sami. Zamrzli v čase. Ovšem jako tichý protiproud se nám tu začali formovat pánové, kteří už v těch osmdesátkách uměli sáhnout na miminko a přebalení nebyla tragédie. Ani u zavinutí do tří plen. Dokázali i v tom paneláku přiložit ruku k dílu, třeba umýt okno, což leckterá paní ze staré školy odsuzovala jako ženskou rozmazlenost. Dnes není výjimkou, že se muž postará o leccos a jsem za to ráda.
Proto vždy, když se mužští kritizují, někdy sice přidám veselou historku z natáčení, ale spravedlivě dodávám, že ty své normální (i s drobnými chybičkami) muže máme chránit, držet s nimi a podpořit všechno dobré, čeho se chytnou. A není žádnou výjimkou, že se třeba v debatách o MeeToo vyskytnou diskutéři, nechápající, kde se vzaly tak (podle žen) rozšířené prasárny, když oni sami by si nedovolili ani zlomek onoho špatného - a jejich přátelé také ne.
Vítám tedy Den otců jako poděkování všem, kdo dokážou překračovat jakési tradiční stíny a dávat pojmům muž a otec nové významy a barvy. Moc jim držím palce, aby je nedusilo prostředí - a (bohužel) ani slípkovité zjevy mezi námi.
